Rozpáraná krajka

Italo Calvino napsal Neviditelná města před pětatřiceti lety. Dnes je to klasika italské literatury, součást postmoderního kánonu a povinná četba studentů architektonických škol na celém světě. Není divu, takové působivé dílo může být bohatým zdrojem tvůrčí inspirace.

Calvino inspiroval i Michala Ajvaze: ten pod jeho vlivem napsal svou novou knihu Padesát pět měst. Připomeňme, že v Neviditelných městech jsou všechny minikapitoly, z nichž každá popisuje jedno imaginativní město, uspořádány podle zvláštního klíče. Ten je nejlépe patrný, když se celý systém rozepíše na papír do podoby schématu, nicméně i tak skrývá kouzlo kombinatoriky a symetrie. Kupříkladu série pěti kapitolek označených Nepřetržitá města je umístěna v několika oddílech knihy a střídá se s ostatními skupinami kapitol.

V úvodu své knihy Ajvaz ohlašuje, že „přijímá Calvinovu výzvu skládání prvků díla na základě variačního principu“ a že je seřadí podle vlastního uspořádání, které neopomene také označit symbolickými písmeny a čísly. Zde se však rodí první znejistění, není-li toto prohlášení myšleno ironicky. Takový princip totiž Calvinovu strukturu nejjednodušším z možných způsobů narovnává: sbírá dohromady všechna příkladová Nepřetržitá města a hází je do pytle jedné kapitoly. Mistrně utkanou krajku tak Ajvaz páře a nabízí v podobě metrového zboží. Svůj postup prezentuje jakožto svého druhu test Calvinova uspořádání, který má odpovědět na otázku, zda taková „kompozice vystavená na zcela vnějším kombinatorním principu nenarušuje podstatu literárního díla“. Na posledních stránkách ji však Ajvaz hodnotí ve prospěch Calvinova algoritmu a přiznává, že je programová nahodilost Neviditelných měst asi tím nejúčinnějším způsobem, jak ukázat rozmanitost zminiaturizovaných měst a souvztažnosti mezi nimi. Nabízí se tedy otázka, bylo-li vůbec potřeba sepsat nový text, abychom dospěli k takovému závěru.

Kudy na variantu

Michal Ajvaz si nedal lehký úkol. Není jednoduché vytvořit hodnotnou variaci už existujícího textu, zvláště když autor nezamýšlí vyžívat se v parodickém zesměšňování původního díla, což bývá většinou prostší. Napsat knihu, která by byla holdem složeným k poctě mistrovi a která by zároveň dovolila vyniknout talentu následovatele, aniž by ho potopila v lichotícím opakování vzoru, to opravdu není snadná výzva. Nejde přece o to přepsat originál. K využití se nabízí celý arzenál účinných intertextových her s citací, autocitací, zjevné nebo inteligentně zahalené odkazy, a mnoho dalších fint pro potěšení čtenáře luštícího vrstvy textu.

Invence bohužel příliš silnou stránkou Padesáti pěti měst není: převládá v nich spíše perifráze a výklad originálu zahalený do mlhy poetického jazyka. Výjevy záměrně odvozené od původního díla doprovází teoretizující komentář, který však místy působí poněkud mentorsky a ve své snaze objasnit celou ontologii neviditelných měst se stává až redundantním. To, co snad mohlo být tvůrčím záměrem, něčím novým, ozvláštňující autorskou interpretací, vyznívá dosti ploše, a všechno, co u Calvina mělo podobu přesvědčivých, leč nenucených obrazů, je v tomto novém „katalogu sídel“ čtenáři explicitně objasněno a systematicky srovnáváno, a to jazykem přeplněným pohodlnými obraty typu „řeč města“, „text města“, „dramat městského života“ atd. Na poeticky napsaný román je tu moc akademické nadřazenosti; na literární rozbor – příliš duté vzletnosti.

Co zjistíme – a co ne

Čtenář se dozví podrobnosti o povaze, osobitostech a paradoxech všech padesáti pěti měst z Calvinovy knihy, ale je to analýza podobná vědě populárního turistického průvodce, v němž se potenciálnímu návštěvníkovi muzea předem sděluje, čím ho mají oslnit Pollockovy klikyháky, co vlastně symbolizují surrealistické koláže a které Matissovo plátno mu připomene styl Gauguinův. Ale zatímco se v případě emblematizace soudobého umění pro potřebu čtenáře bedekru takový postup dá opodstatnit jistou kulturní negramotností cílové skupiny spotřebních průvodců, z podobné paušalizace jednoho literárního díla pomocí díla jiného je cítit spíše autorova nemohoucnost přenést se nad variovanou předlohu a rozvinout její inspirující potencialitu.

Rané Ajvazovy knihy, Druhé město, Návrat starého varana či básnická sbírka Vražda v hotelu Intercontinental, byly skutečně čerstvým dechem a jistě originálním vkladem do české literatury devadesátých let, a to i přesto, že by některé z jeho předchozích románů mohly také nést v podtitulu nějakou poznámku – nejčastěji asi „pocta Jorgeovi Luisi Borgesovi“. Z poslední románové produkce se zdá, že zlaté zřídlo oné typické „urbánní mystiky“ není nevyčerpatelné. V samoúčelné naraci nejnovější knihy se, podobně jako v jednom z popisovaných měst, „ztratily plochy a objemy, zbyly jen spletité linie potrubí, kterým protéká voda. A potrubí je zároveň i lešením – lešením, jehož jediným úkolem je nést samo sebe.“

Autorka je doktorandka Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.