Přestože křesťanství přišlo z Blízkého východu, nikdo si již Vánoce nedokáže představit bez „evropské a severoamerické choreografie“. Bez závějí sněhu, jehličnatých stromků na kovových stojanech, zpěvů v gotických katedrálách a kostelích. A v těch nejbohatších částech světa také bez dárkových balení z luxusních obchodních domů, jako je Harrods či Bloomingdales. To samé platí i v Asii.
Pokaždé, když v době vánočních svátků navštěvuji Singapur, zaráží mě záplava světel, obrovského zeleného jehličí z umělé hmoty, různobarevných skleněných kuliček a sněhu z vaty. V prosinci je v Singapuru horko a dusno, je totiž období dešťů. Teploty se ve dne pohybují od 32 do 36 stupňů Celsia, takže i v noci člověk lehce propotí košili jen po desetiminutové procházce. V bohaté malé zemičce, posedlé spotřebou, je však klimatizace v každém obchodě, hotelu či autě, a tak když člověk zabořený v pohodlném sedadle taxíku, jehož vnitřek je zchlazen pod 20 stupňů, přivře večer oči, zelené chvojí a vatový sníh za oknem působí lákavě a málem autenticky.
V Singapuru nežije mnoho křesťanů, a pokud tu někdo v něco věří (s výjimkou malajských muslimských a indických hinduistických menšin, které snad opravdu dosud neztratily náboženskou vervu), jde o víru v buddhismus a v ekonomickou zdatnost země. Vánoce jsou tu skvělý obchod, obrovská podívaná, na kterou se sjíždějí stovky tisíc zámožných turistů z muslimských zemí, jako například z Indonésie, či dokonce ze zemí na Blízkém východě (včetně Saúdské Arábie) kde je i samotné slovo „křesťanství“ často na indexu. Věřící a nevěřící, muslimové, buddhisté, hinduisté a křesťané se zde pak společně účastní obrovských orgií, jež jsou nejen povolené, ale dokonce přímo prosazované singapurskou vládou. Všichni společně „nakupují, až padnou“ (shop until they drop). Pro ty, kteří to přetáhnou („shopoholics“) a psychicky se zhroutí, nabízí každé velké singapurské nákupní středisko psychologickou konzultaci (většinou bezplatnou).
Ve vánočním Singapuru samozřejmě nechybějí ani koledy a koncerty. „Kulturní akce“ jsou však pokládány za jakýsi doplněk, za nepříliš důležitou návnadu pro těch pár podivínů, kteří chtějí mít pocit, že činí cosi pro své intelektuální zdraví, a nejsou hnáni pouze nízkými pudy spotřeby.
Skutečné vánoční akce se však konají kolem obchodních domů na Orchid Road a také v přepychových a předražených restauracích, jež nabízejí „vánoční večeře“. „X-Mas“, jak jsou Vánoce přezdívány, je nyní v módě slavit dokonce v Indonésii, kde kolem 90 procent obyvatelstva tvoří muslimská většina a každý rok se tu s gustem pálí desítky, někdy stovky kostelů. A také v Malajsii, kde je sice křesťanů o něco více, ale to jim ještě nezaručuje výrazně lepší podmínky. Vánočním svátkům se v jihovýchodní Asii stále častěji říká „X-Mas“, aby si snad někdo nemyslel, že oslavy mají něco do činění s Ježíšem. Každý přece ví, že jde především o tvrdý konzum. V této části světa ale při něm dochází k řadě zajímavých kulturních kompromisů. Zcela běžně jsou tu k vidění muži ze „Zálivu“ odění v bílých hávech, kteří posedávají v barech. V jedné ruce svírají růženec, v druhé půllitr piva, v ústech cigaretu a na klíně přitom chovají filipínskou či ruskou „společnici“.
Evropanům to bude možná připadat trochu zvláštní, ale pro „elitu“ v mnoha nekřesťanských zemích jihovýchodní Asie je oslava Vánoc synonymem něčeho „moderního“, co patří do 21. století. Je to samozřejmě zásluha především globalizovaných reklamních agentur, které tento názor vyčarovaly. Jejich zpráva by se dala shrnout asi těmito slovy: „Vánoce jsou západní trend, jsou součástí módy a modernity. Západ je svět bez zábran, svět, kde se žije a konzumuje. Nejde o náboženské svátky, nýbrž o oslavu spotřeby.“ Samozřejmě, že žádná reklama nepoužívá takové slogany, ale člověk zvyklý číst mezi řádky podstatu sdělení bez potíží pochopí.
O několik tisíc kilometrů dál slaví Nový Zéland Vánoce v klidu a bez přehnaných výstřelků. Tato země přírodních krás je sice podle definice státem křesťanským, patří však k těm, jež vykazují vysoké procento obyvatel, kteří nevěří ani v Boha, ani v ďábla. „Kiwis“, jak si tu místní lidé říkají, jsou národem pragmatickým, úsporným a skromným. Velká a dramatická gesta tu nejsou v módě.
Přesto i tady reklama zkouší své běžné triky. Pěje ódy o lásce, která je vyjádřena prostřednictvím daru v podobě diamantů, luxusních hodinek či automobilu. S Kiwis to však moc nehne. Daleko víc je baví cestovat, toulat se v přírodě nebo popíjet víno. Čtyři týdny před Vánocemi tak luxusní obchodní dům uprostřed Aucklandu zeje prázdnotou. Prodavačky jsou tu většinou z Asie, stejně jako zákazníci. O dvacet kilometrů dál, v největším nákupním středisku země, ležícím uprostřed okrajové čtvrti Mt. Wellington, stojí obří vánoční strom a před ním pózují dvě kýčovité srnky. Mají ale skutečně připomínat „opravdové Vánoce“? Žádné koledy tu nezní. Ani Ježíš tady neleží v jesličkách, ani nevisí na kříži. Jen asi deset metrů od stromku se od stropu spouští zavěšená figurína zosobňující zcela jinou, nepříliš naboženskou postavu: bodrého novozélandského horolezce v helmě a šortkách.
Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana, americký spisovatel, novinář a režisér.