Pozoruhodnou imaginaci projevil tiskový mluvčí veřejnoprávní televize v reakci na udělení ceny NG 333 skupině Ztohoven, proslulé pirátským umístěním atomového výbuchu do vysílání: uměním v duchu Ztohoven by prý bylo zapálení Pražského hradu. Nepřejícnost lze pochopit – porážka stále bolí. Normalizační stanovisko ale vypovídá hlavně o televizi: „Národní galerie vyslala svým rozhodnutím velmi špatný signál do společnosti. Porušování zákonů této země bylo povýšeno na umění a ještě bylo dekorováno.“ Čin Ztohoven prý nejen může vést k pokutě ČT („ať každý divák sám zváží, zda chce nedobrovolně toto údajné umění sponzorovat“). Ještě horší jsou společenské následky – ocenění legitimizuje sprejery, ničení náhrobků a vandalismus vůči uměleckým dílům... Mluvčí si koleduje o kritickou odpověď: mnohem horší následky má činnost ČT – nekvalitnost programu, manipulativní zpravodajství i kulturní xenofobie. Ta se projevila právě v házení tak různých fenoménů, jako je umělecká diverze, sprejerství a ničení náhrobků či uměleckých děl, do jednoho pytle.
Ondřej Slačálek
Vžitá představa, že se 18. 12. 1935 stal Edvard Beneš nesporným nástupcem T. G. Masaryka v prezidentském úřadu, patří do oblasti legend. Ještě v předvečer volby byly Benešovy vyhlídky velmi sporné. Přání agrárníků, největší české politické strany, aby zůstal prezidentem doživotním, byly jen taktickým manévrem. Chtěli vyčkat do doby, kdy se Masarykovo přání předat svoji funkci Benešovi stane pouhým doporučením nebožtíka. Nakonec přineslo Benešovi úspěch téměř triumfální – získal víc hlasů, než kdy obdržel v minulých volbách Masaryk. Dali mu je agrárníci, i když odmítali Benešův zdrženlivý postoj k Německu jako významnému odbytišti potravin. Nebyl vysněným kandidátem sociálních demokratů, přesto ho podpořili jako naději demokratického vývoje. Ze stejných důvodů se takto rozhodli lidovci. I komunisté skutečně svou podporu Benešovi poskytli. Poprvé nestavěli vlastního kandidáta a hlasovali pro tehdejšího představitele demokratických sil, který čelil bloku Národního sjednocení, českých fašistů, krajní pravice odhodlané ke spojení s henleinovci a separatistickým jádrem luďáků. Po sedmdesáti letech proto zjišťujeme, že tato stránka českých dějin není hanbou našich dědů a pradědů. Větší význam než ztotožnění kandidáta s vlastními stranickými programy a zájmy měla pro ně snaha o udržení Československa v rodině evropských demokratických států.
Jiří Vančura
Uklízečka v Apii (hlavním městě Západní Samoy) mi ukradla dvacet dolarů, starý mobilní telefon a plyšového medvěda. Další den jsem ji bez zbytečných zdvořilostí konfrontoval. Vyvalila na mne vystrašené oči, pak pomalu přikročila ke křeslu v obýváku, ohnula se přes opěradlo, vykasala sukni a zašeptala: „Potrestejte mě!“ Neveděl jsem, zda se mi uklízečka, matka tří dětí, přímo nabízí, nebo věří, že si sundám řemen a naplácám jí na zadek. Místo toho jsem ji vyzval, aby si do křesla sedla, a navrhl jsem: „Co kdybychom si raději zahráli na pravdu?“ Neměla na vybranou. „Co jsi mi ještě odcizila?“ ptám se. Následuje dlouhý seznam. Americké dolary, novozélandské dolary, utajené telefonní hovory do ciziny, kam emigrovala část její rodiny, poštovní známky, plyšový medvěd. „A proč?“ Odpověď znám předem, ale potřebuji citát pro A2. „Moc málo jsem platila faráři v kostele,“ vysvětluje. „On mě každou neděli veřejně ponižoval, že nedávám dost na víru.“ Obrovské katedrály zdobí i ty nejmenší vesnice na území většiny ostrovů Tichomoří. Děti často běhají bez bot, lidé nemají peníze na léky, bílé boží stánky však rostou jako houby po dešti. Dotazuju se, zda ji farář také plácá po zadnici. Začervená se a poprvé odmítá odpovědět.
André Vltchek
Nezájem o věci veřejné je v Česku standardem a politici často spoléhají. Občas to ale nevyjde. V usnesení pražského zastupitelstva z 25. 10. se praví: „Návrhy na členy Grantové komise pro oblast kultury HMP dává odborná veřejnost (tzn. jednotlivé umělecké svazy, střešní organizace, vedení vysokých uměleckých škol, ředitelé národních kulturních institucí, Institut umění – Divadelní ústav, aj.). Návrhy shromažďuje výbor pro kulturu a volný čas, který z předložených jmen předkládá návrh na jmenování Radě, jež pak komisi zřizuje.“ Zastupitel Karel Jech však upozornil, že se na seznamu členů komise objevila jména Antonína Schneidera a Milana Knížáka, která odborná veřejnost nenavrhla. Sám radní Richter se pak pochlubil, že Knížáka doplnil osobně. Ani ne 48 hodin poté, co se zpráva o podivných jmenováních rozšířila, zaslal předseda Rady uměleckých obcí Šimon Pellar, kontrolnímu výboru Hlavního města Prahy žádost o přezkoumání zřízení nové komise pro udělování grantů hl. m. Prahy v oblasti kultury a umění. Podobný protest zaslala i Rada českého centra ITI a Vize tance, o. s. Zdá se, že reakce odborné umělecké veřejnosti, jejíž pozornost pražský magistrát procvičuje již od roku 2004, jsou bryskní. Otázka je, zda dokážou přimět radnici ke skutečné evaluaci v oblasti kulturní politiky a ke skutečné, nejen proklamované zodpovědnosti.
Olga Škochová