Židovská jména rediviva

Historička umění Polana Bregantová objevila letos v září v literární pozůstalosti Vratislava Effenbergera konvolut devatenácti zažloutlých, zvetšelých volných listů A4 s literárními texty otištěnými na nich ormigovou technikou. Titulní list chyběl, avšak badatelce se záhy podařilo soubor identifikovat: jde s největší pravděpodobností o – snad již (téměř) kompletní – původní samizdat sborníku surrealistických textů z přelomu let 1948/49, jehož jiný, kratší (strojopisný či snad cyklostylový) opis jakýmisi podivnými cestami zřejmě v roce 1963 zabloudil k lingvistovi Jiřímu Fialovi, který jej pak znovu strojopisně přepsal na sklonku roku 1990 pro pár svých přátel, aby tak vytvořil první „postsamizdat“. Tento Fialův opis opisu se posléze v roce 1995 stal podkladem prvního knižního vydání titulu Židovská jména 1949 (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995).

Objev číslo jedna

Nyní, po dvanácti letech, mohou tedy badatelé porovnat knižní vydání Židovských jmen s jeho původním textovým podkladem. Hned zkraje je třeba položit si otázku, čím – a zda vůbec – je tento objev významný. Snad naprosté mlčení kritiky ohledně vydání z roku 1995 by nasvědčovalo tomu, že ve světě literatury zřejmě o nic přelomového nejde, že se jednalo a nadále jedná spíše o literární kuriozitník, o drobnou perlu, těšící snad jen archeology českého písemnictví. Na tom by těžko mohl něco změnit i nynější objev původního samizdatu: je jen o tři literární texty obsáhlejší, oproti sedmnácti vydaným jich bylo původně dvacet, takže zevrubné zhodnocení významu tohoto literárního a edičního počinu z pera Stanislava Dvorského, autora doslovu k vydání z roku 1995, platí i nadále, byť s menšími korekturami, jak ještě bude poznamenáno dále. V dějinách českého samizdatu jde však o objev číslo jedna.

Neuvažujeme-li totiž o protektorátních „černých tiscích“, řečeno slovy Ludvíka Kundery, pak ormigové vydání [Židovských jmen] z ledna 1949 je vysoce pravděpodobně prvním českým literárním samizdatem – tedy téměř jistě prvním po únoru 1948. Egon Bondy ve svých memoárech Prvních deset let (Maťa, Praha 2002) píše o své činnosti na sklonku roku 1948 toto: „Já jsem však plánoval vydat ilegálně surrealistický sborník a rozvíjet surrealistickou aktivitu všeho druhu – např. recitace surrealistických básní v pronajatém autobusu a pod., z čehož něco se mi skoro podařilo: sborník byl rozmnožen ve 100 exemplářích, ale nestačili jsme ho rozdistribuovat, našli ho později u Honzy Krejcarové. Ten sborník je pamětihodný jen tím, že jsme si pro něj všichni zvolili nápadně židovské pseudonymy, jako protest proti opět začínajícímu antisemitismu. Ostatní na své pseudonymy zapomněli – já svůj začal používat i dál a už mi zůstal.“

I kdyby oněch Bondym zmiňovaných sto exemplářů mělo být údajem poněkud básnicky hyperbolizovaným, již jen nynější důkaz o použité technice svědčí o tom, že na běžných deset až dvanáct strojopisných průklepů se pořadatelé sborníku na sklonku roku 1948 nepochybně omezovat nechtěli. Daleko exkluzivněji koncipované sborníky Znamení zvěrokruhu Effenbergerovy skupiny surrealistů, na nichž se ovšem již ani Bondy, ani Krejcarová nepodíleli, pocházejí z roku 1951, byly tedy realizovány paralelně s první – a shodou okolností taktéž nejplodnější – etapou vydávání především Bondyho a Vodseďálkových textů v protosamizdatové edici Půlnoc. A surrealistické sborníky Objekt 1 a Objekt 2 pocházejí až z roku 1953 (o tom viz zasvěcené studie Aleny Nádvorníkové v knize K surrealismu, Torst, Praha 1998). Kromě toho výlučnost zmíněných vydavatelských podniků surrealistů – ale i autorů „půlnočních“ – by mohla ospravedlňovat pochybnost o tom, zda vůbec šlo o vydávání v pravém slova smyslu samizdatové; oproti tomu ormigová [Židovská jména] z ledna 1949 jsou samizdatem par excellence! A zde je jádro významu nynějšího objevu po osmapadesáti letech.

Tajemství titulu

Zbývá otázka, proč se originál Židovských jmen našel v literární pozůstalosti Effenbergerově. Dvorský ve svém doslovu k vydání z roku 1995 píše, že jej u Effenbergera počátkem šedesátých let viděl, že se však na počátku devadesátých let „bohužel (…) po onom exempláři, který jsem znal (…), fatálně slehla zem, a žádný druhý se v archivech pamětníků či tehdejších aktérů neuchoval“. Máme-li přikládat víru tomu, co tvrdí Bondy ve svých memoárech, pak snad opravdu byl Effenbergerův exemplář tím jediným dochovaným, snad i on byl podkladem opisu Jiřího Fialy, i když několik záhad zde zůstává: pořadí textů je sice téměř stejné (jen překlad úryvku z Tzarova Aproximativního člověka je v onom opisu – a tedy i ve vydání z roku 1995 – na konci, kdežto v nově objeveném originálu je jím celý sborník zahájen; prohozeny jsou také texty Transvestid a Kutálka…, ale vzhledem k tomu, že v žádném opisu není přítomna paginace, netřeba této skutečnosti přikládat příliš velký význam), co ale titul celého sborníku? Je příznačné, že Bondy se o něm ve výše citovaném úryvku nezmiňuje. Může být, že titulní list se nedochoval, ale může též být, že byl vytvořen až ex post. Kým a proč, to už zřejmě zjistit nelze.

Význačnou effenbergerovskou stopou v našem pátrání, jež nabírá charakteru téměř cimrmanologického, je ovšem též Effenbergerův dopis Svatavě Pírkové-Jakobsonové ze 6. 4. 1965, jejž jeho autor pojal do doposud nevydané knihy Moderní kultura v socialistické revoluci: cituje jej Jaromír Typlt ve své studii Dvě svědectví o Židovských jménech (Host č. 3/1997): „Tehdy tlustý Fišer s nezvalovskou tváří a účesem, doprovázen nešťastnou Honzou, jejíž role byla někde mezi Galou Dalí a Bretonovou Nadjou (…) Oba psali texty silně ovlivněné dalíovskou frazeologií, pořádali surrealistické večery pro náhodné okruhy posluchačů a účastníků, v přísném soukromí samozřejmě. Dva z jejich textů přikládám, jsou z cyklostylovaného sborníku asi z r. 1950, jehož spolupracovníci (…) dostali [obojí kurzívou zvýraznil M. M.], možná z bezpečnostních důvodů – ale není vyloučen ani jakýsi iracionální aspekt –, maďarsko-židovské pseudonymy. Také jsem se toho účastnil, ale jen nerad, protože mi od počátku připadalo toto postavení příliš afektované, anachronické a povrchní.“ Ani Effenberger tedy přímo o „Židovských jménech“ nehovoří, ostatně nápadné je to výše zdůrazněné „dostali“: v originále [Židovských jmen] je také – prý prokazatelně rukou Effenbergerovou – u některých pseudonymů připsáno vlastní jméno toho kterého autora: identifikováni jsou Hynek, Fišer (či jako „Fischer“), Krejcarová, Wenzl, Zuska, M. A. Effenbergerová (jako „Jana“) a ovšem pisatelův vlastní text (iniciály „V. E.“); kdo byli Kuhnert a Taussig, zůstalo tedy Effenbergerovi zřejmě navždy utajeno…

Židovská legenda

Nyní něco málo o tom, zda a jak je po nynějším objevu možno poopravit, respektive doplnit studii Stanislava Dvorského Kavárna Westend 1947–1951 a sborník Židovská jména, jež vyšla jako předmluva k vydání sborníku z roku 1995. Připomeňme ještě autory v Židovských jménech zastoupené. Jsou to: Zbyněk Fišer neboli Egon Bondy, Jana Krejcarová neboli Sarah Silberstein či Gala Mallarmé, Jaroslav Růžička neboli Isaak Kuhnert, Karel Hynek neboli Nathan Illinger, Jan Zuska neboli Benjamin Haas, Libuše Strouhalová neboli Diana Š., Vladimír Šmerda neboli Edmond Š., Zdeněk Wagner neboli Herbert Taussig, Vratislav Effenberger neboli Pavel Ungar, Oldřich Wenzl neboli Arnold Stern, Anna Marie Effenbergerová neboli Tzarova překladatelka Szatmar Neméthyová (působila též pod pseudonymem Jana Severová).

V roce 1995 byli z výše jmenovaných svými verši v českém literárním kontextu jakžtakž zakotveni snad jen Oldřich Wenzl a Honza Krejcarová – ta ovšem jen jako Jana Černá, autorka vůbec první monografie o Mileně Jesenské, své matce. Vydávání Bondyho rozsáhlého básnického díla bylo ukončeno až v témže roce 1995, Hynkovo kompletní dílo včetně textů ze [Židovských jmen] vyšlo o tři roky později (S vyloučením veřejnosti, Torst, Praha 1998), první díl Effenbergerovy poezie, též včetně textu z našeho sborníku, vyšel až v roce 2004 (Básně I, Torst, Praha) a výbor z Wagnerova díla – rovněž s oběma texty ze [Židovských jmen] – vyšel až v roce letošním (Virgule, Cherm, Praha). Vydat Zuskovo literární dílo považuje pak až dodnes Ludvík Kundera za svůj závažný dluh. Ostatní autoři z našeho sborníku pak opravdu jsou a asi již trvale zůstanou jen onou „židovskou legendou“, efemeridou v dějinách české literatury, avšak dnes je již zcela zřejmé, že sborník Židovská jména vskutku byl oním podivuhodným průsečíkem tvůrčích cest význačných uměleckých osobností, od něhož se odvíjela začasté díla velice závažná. A též na to – opět za zarytého mlčení kritiky – již v roce 1995 poukázal ve své studii Dvorský.

Co je tedy nového?

Koneckonců, tu nejvýznamnější záležitost jsme si nechali až na závěr: totiž co nového – tedy nového literárně – vlastně původní [Židovská jména] přinášejí? Tři básnické texty, dva Hynkovy-Illingerovy, jeden Fišera--Bondyho. Hynkův text Chtěl jsem se střelit pistolkou..., nacházející se zde před Bondyho Kamarádkou kamufláží, je nepatrně odlišnou variantou textu otištěného v Hynkově knize S vyloučením veřejnosti na stranách 266–268. Zajímavější je Hynkův text Kyrie eleison, před nímž je umístěna vůbec největší „bomba“: kompletní Bondyho text Civilisace cení nízko konkubinát. Hynkův text byl sice taktéž vydán v souborném vydání jeho díla (s. 254–255), ale ve zcela jiné grafické úpravě; po Bondyho textu se pak až doposud pátralo marně: jeho nepatrnou stopou je fragment básně Antonín iniciátorem Rimbauda ze sbírky Churavý výtvor (vycházející až nyní v příloze ke knize Oskara Mainxe Poezie jako mýtus, svědectví a hra: kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho, Protimluv, Ostrava 2007, s. 256–257): jde o jednu z Bondyho významných prvotin, psaných „metodou gramatického automatismu“ (oba zmíněné texty jsou v originálu zařazeny za Hynkovými-Illingerovými Hoboji).

Je nicméně nutno připustit, že vlastně i ta Bondyho Civilisace je jen taková literární „bomba“ v uvozovkách. On její autor asi dobře věděl, co činí, když své „gramatickým automatismem“ psané juvenilie vesměs vyřadil ze svého knižně vydávaného díla. Snad vůbec nejpozoruhodnější je však nyní změněný poměr textů autorů v [Židovských jménech] zastoupených. Stále sice vede „pořadatel sborníku“ Egon Bondy se třemi texty, k nimž nutno připočíst další tři, u nichž je uveden jako spoluautor, ale hned za ním je Hynek (Illinger) rovněž se třemi texty a ovšem Krejcarová (Mallarmé/Silberstein) také se třemi plus jedním spoluautorským: ze dvaceti textů je tedy zhruba polovina od těchto tří autorů. Bondyho vztah ke Krejcarové byl „specifický“, možno se o tom dočíst v Bondyho memoárech či v jeho poemě Kádrový dotazník. Je tedy snad možno uvažovat, že právě Karla Hynka považoval tehdy Fišer-Bondy za svého nejbližšího, za sobě rovného, kongeniálního, za básníka, jehož dílo má surrealistickému sborníku A. D. 1949 vévodit. A právě toto může být nejcennějším zjištěním plynoucím pro literární historii z objevu původního samizdatu [Židovských jmen]. Žezlo avantgardy měli tehdy převzít „židovští básníci“ Hynek-Illinger a Egon Bondy…

Autor je editor, redaktor a pedagog.