Deus ex machina

Lidé tvrdí, že každý má svého strážného anděla. Nic proti tomu nemám. Říkají tomu tak oni. Používají to slovo jako synonymum pro štěstí nebo nějakou jinou míru náhody. Mně docela vadí, když to někdo bere jako pouhopouhou metaforu. Už jen ten výraz „strážný anděl“ je ten vůbec nejhorší příklad lidové teologie, ale já tu nejsem od toho, abych ji opravoval. Kdybych totiž měl v téhle otázce uspokojivě obstát před smrtelným publikem, potřeboval bych k tomu celé bichle učených argumentů. Jenže by to stejně nikdo nečetl, ani kdybych měl dobré kritiky a supervelký rozpočet. Život je krátký, umění trvá. To řekl kdysi dávno nějaký pohan, ale když to říkal, nebral v úvahu život někoho takového, jako jsem já.

Taky si nehodlám ničit tuhle svou prózičku tím, že budu slovo „strážný anděl“ dávat pokaždé do uvozovek. Bude stačit, když vám povím, že to, co dělám, se dá vystihnout třeba názvy jako déva, domácí bůžek, stromoduch, fetiš a taky klidně strašidlák nebo skřítek. Jsem nehmotný, ale mocný a dost činorodý. Kdysi jsme vkládali dost velké naděje do toho, že by nějaký člověk zvládl dát dohromady projekt nazvaný Přehled veškerých náboženství, ten by to teď vysvětlil za mě a já bych se tím nemusel zdržovat. Vyskytlo se sice pár schopných Němců, pak se však naděje na úspěch tak nějak rozplynula. Jenomže už jen snažit se o něco podobného dávno vyšlo z módy, hlavně od doby, co jste si vymysleli počítačové hry.

Takže budu asi ten strážný anděl. Určitě se chcete na něco zeptat. Jasně, Bůh existuje. To on pobral všechen rozum, a NE, nestvořil člověka ke svému obrazu. Tohle tvrzení bylo jen takový záchvat hebrejské marnivosti a v dalších letech pak natropilo spoustu neplechy. Já jakožto jeden ze zástupu nebešťanů vám musím říct jedno, Bůh je mnohem výstřednější, než jak si ho kdy představoval nějaký svíjící se derviš nebo nějaký vyšinutý stylit. ANO, andělé umějí tančit na špendlíkové hlavičce, na klasický zkalibrovaný špendlík se nás vejde přesně sto sedmdesát šest. Není to kvůli tomu, že bychom byli nějak omezeně velcí. Ne, prostě jsme jen nehmotní. A pokud jde konkrétně o tančení na špendlíkové hlavičce, tak číslo sto sedmdesát šest je ideální. Nazvěme to tradicí.

Jsem strážný anděl a od okamžiku početí se starám o jednu mladou ženu, jmenuje se Kristýna. Už od chvíle, kdy se začaly shlukovat první bílkoviny, aby vystavěly první buňky, jsem jí věnoval tu správnou a kompletní andělskou péči. Bedlivě a spokojeně jsem ji sledoval, když jí vlákno po vláknu rostla páteř, když se to její miniaturní srdíčko plnilo krvinkou po krvince. Celé mé já bylo až po okraj naplněno touhle starostí o ni.

Jak se všeobecně ví, boží cesty jsou nevyzpytatelné. Jednou ze záhad je to, jak nás ON přiděluje. Abych byl konkrétní, ne každý má svého vlastního strážného anděla. Někteří lidé se o ně dělí. Není nás totiž neomezené množství, a proto máme zcela mimořádné schopnosti a možnosti, takže to pro tyhle „společné uživatele“ není zas tak nevýhodné, jak se zprvu zdá. Na jihu Spojených států je třeba celé město, kde si mezi sebou půjčují jediného strážného anděla. Rozhodně to ale není něco jako božské lajdáctví; všichni mají prvotřídní servis. A v tom, jak se andělé přidělují, je určitá logika. Je to však metoda velkého Boha a ten vskutku nehodlá prozrazovat, v čem tenhle jeho systém spočívá.

Já se starám o Kristýnu. Mým posláním je bezbřehá, téměř nadpřirozená láska k její osobě, která je svým způsobem jakýmsi nedostačujícím odrazem nezměrné lásky, již k ní chová Bůh, stejné, jakou chová ke všem živým tvorům. Kristýně je dvacet osm let. Má kaštanové, kudrnaté vlasy, které nosí dlouhé, takže vypadají jako takový obláček, který jí za chůze halí hlavu. Kvůli tomu se za ní lidé otáčejí a prohlížejí si ji. Ona to neví. Jen mezi námi, myslí si, že je úplně obyčejná. Částečně i kvůli tomu, že nemá zrovna modelkovské tělo, je trochu plnější a má trochu víc ženské tvary, než jaké hlásají diktáty stylu tohoto konkrétního období a na tomto konkrétním místě. Ale Kristýna je krásná. Neuvěřitelně, zoufale krásná. Pupík, křivka její klíční kosti, rýhy a jamky na její kůži – já jsem byl u toho, když se tohle všechno vytvářelo, je to až nadpozemsky krásné. Kristýna je taky děsně sexy. Za tím si stojím.

Kristýna chce být básnířkou. Tedy, chce se stát vydávanou básnířkou. Píše básně už od svých třinácti let. Jsou velmi dobré, i když to je další z věcí, o kterých nemá ani páru. Kristýna má pochybnosti. Tráví celé dny tím, že o sobě pochybuje, trápí se starostmi, že nemá talent, trápí se svým vzhledem, budoucností. Poslední dobou je úplně zničená ze vztahu s mužem, který se jmenuje Robert. Je to naprostá nula a Kristýna je kvůli němu nešťastná. Tak nešťastná, že teď dokonce řeší, jestli má žít dál. Zrovna je v koupelně, v londýnském bytě své kamarádky, v ruce drží lahvičku sedativ a před zrcadlem zkoumá její vinětu.

Ta lahvička ji fascinuje; rozmazané písmo na vinětě jí usnadní rozhodování, protože jí připomíná školní zprávy, formuláře na místní daně a další věci, které považuje za naprosto neosobní a byrokratické. Když si Kristýna představuje vlastní smrt, vždy si ji představuje jako něco abstraktního a neodvratitelného, snad i jako něco, co se děje někomu jinému. Takže tohle formální písmo na vinětě ji jenom utvrdí v tom, že její čas doopravdy nadešel. Za pár vteřin odšroubuje uzávěr, nasype si hrst prášků do dlaně, plnou rukou bude zápasit se zubním kalíškem a kohoutkem, až se jí prášky rozsypou jako zrnka obilí po porcelánovém umyvadle. Nakonec si lokne vlažné vody a spolkne hrst nahořklých pilulek.

A v tu chvíli do toho vstoupím já.

Znám každičký centimetr Kristýnina těla, každičký záchvěv její mysli, všechny pocity, všechny její nálady. Vím, co má ráda a co nesnáší, která je její oblíbená kapela, taky vím, že se jí líbí, když se jí muži při líbání dotýkají určitého místa na krku. Je mi známo, jak silnou kávu má ráda, i co jí v nemocnici šeptala do ucha babička, když umírala. Vím přesně, co s ní udělá tahle hrst prášků, znám jméno všech chemických látek, které v Kristýně vzniknou, až se molekuly každé z pilulek začnou navazovat na receptory jejího vyčerpaného, sklíčeného mozku.

O Robertovi toho vím až až. Má toho dost na svědomí. Na křtu knihy ji balil na otřepanou frázi, která byla stará, už když ji Boccaccio použil ve svém Dekameronu. Ve skutečnosti je to věta, která se v různých formách objevila v literatuře sedmnácti různých kultur, dokonce i v Norsku na runovém kameni
z desátého století. A ona mu na to skočila. Tuhle slovní vykopávku poté Robert v taxíku doprovodil několika vlezlými a lacinými pohyby, a pak, během několika dalších týdnů, ještě hrubými výstupy, které si Kristýna sama pro sebe vyložila jako projevy vášně a žádostivosti. Ve skutečnosti si celých těch devět měsíců a sedmnáct dní (skončilo to včera tím, že ho přistihla., jak si kupuje dovolenou v Karibiku pro sebe a jinou ženu) myslela, jak je úžasný.

Byl úžasný hlavně proto, že byl „vydaný“ básník, a taky že vyhrál cenu. Kristýna si o Robertovi myslí, že je vtipný, oduševnělý, rozbolestněný a statečný – prostě a jednoduše že je génius. Já si tedy myslím, že je Robert tak akorát laciný, nafoukaný a arogantní hňup, který většinu svých nejlepších veršů ukradl manchesterskému básníkovi, jehož učil před deseti lety na letní škole. Mimochodem, tomu básníkovi dal tehdy dvojku s tím, že bude-li pilně pracovat, možná se v jeho tvorbě jednou objeví něco, co bude stát za pozornost. Robert je fakt vychytralej a podlej hajzl. V posteli stojí za prd, ale toho si Kristýna během svého poetického poblouznění a fantazírování nevšimla, nebo alespoň si nevšimla toho, že si toho všimla. Jo, a ani moc dobře nevypadá.

Dívám se, jak Kristýna polyká prášky. Dělá u toho tentýž hnusný obličej, který dělá už od svých čtyř, jde vlastně o sérii takových malých škubnutí ve tváři. Tuhle grimasu znám velmi dobře, stejně jako ono gesto, které udělá následně: zvedne ruku k hlavě a třemi prsty si prohrábne ty svoje kudrny. Je to přesně to gesto, kvůli němuž se do ní loni v pařížské kavárně zamiloval francouzský mladík jménem Hervé. Kristýna jela do Paříže sama, aby se dala dohromady po katastrofálním vztahu s Richardem, rovněž publikovanou nulou. Seděla v kavárně, hýčkala si citron pressé a snažila se vybavit si slova jejich (míněno její a Richardovy) oblíbené písně. Netušila, že tahle píseň byla také oblíbenou písní Richarda a Wandy a taky Richarda a Gaby. Jak se tak snažila vzpomenout si, ruka jí vylétla k vlasům.

Hervé byl rovněž básník, tím pádem měl docela vysoké šance, že si ho Kristýna všimne, třebaže byl od nátury plachý a bohužel ještě nepublikovaný. Přesto v sobě vyburcoval veškerou kuráž a pokusil se dát do hovoru s tou nádhernou cizinkou. Měl smůlu, že nemluvil moc dobře anglicky a taky že Kristýna měla v tu chvíli plnou hlavu Richarda, takže ho moc nevnímala. Odpálkovala ho, protože ho považovala za dalšího z pařížských zoufalců, kteří se ji to odpoledne snažili sbalit. Je to škoda, protože by byli příkladný pár. Nepochybuji o tom, že to mohla být „velká láska“. Namísto toho Hervé poctivě hynul žalem ve svém podkrovním bytečku a Kristýna se dál vznášela od jednoho večera poezie k druhému, připravena na setkání s dalším zmetkem typu Robert. Bez duševní rovnováhy, kterou získáte jedině z naprosté předvídavosti, by vás podobné vědomí leda rozlítostňovalo.

Kristýna se sesune na záchodové prkýnko, hlavu si opře o bok umyvadla a zavře oči. Hluboko za nimi v mozku se jí právě začínají usazovat benzodiazepinové molekuly, odstřihávají ji ode všech starostí a ode všeho stresu, chemická chapadla zmírňují sevření jejích myšlenek a ukolébávají ji ke spánku, tmě a konci. Kristýna cítí na tváři dva naprosto odlišné vjemy: chladný porcelán a měkkou teplou látku – límec její černé fleecové vesty. Za koupelnovými dveřmi nikdo není. Je tam jenom obývák, se stolkem, na němž trůní přetékající popelník, prázdná láhev vodky a miska rozteklé zmrzliny. Paulette tu není. Všichni jsou pryč. V bytě není nikdo kromě Kristýny, která se sem přišla včera večer vybrečet na Paulettin gauč, pod deku, která byla cítit jinými lidmi.

Jak tak Kristýnu pomalu opouští vědomí a sune se na podlahu, zaslechne kdesi v dálce na ulici zvuk dobře seřízeného motoru. Tak to má být. Včera, když se Kristýna věnovala lahvi supermarketové vodky a vyvolala si tak celý řetězec vzpomínek majících co do činění s vodkou (první z nich je nešťastná zkušenost z autokina, když jí bylo šestnáct), jsem byl zcela zaneprázdněn někde jinde. Pracoval jsem v zákulisí na alternativním zakončení tohoto příběhu, které jsem pro ni vymyslel z povinnosti vyplývající z mé funkce. K tomuto účelu jsem využil nejúžasnější zařízení usnadňující práci – počítač.

Anděly samozřejmě najdete ve všech typech technologie, hlavně v těch, které jsou pro smrtelníky složité nebo jen těžko pochopitelné, jako například ve videu nebo faxech. Ale počítač je skutečně základem nadpřirozené činnosti v moderním světě. V dobách, kdy jsou zázraky a jiné evidentní manifestace nadpřirozených schopností velmi přísně smluvně zakázány (kvůli trendům v nebeské politice je bezpředmětné to tady řešit), jsou možnosti andělské intervence značně omezeny.

V tomto případě jsem se, pokud jde o změnu osudu, zaměřil pouze na přesun malinkých elektronů. Konkrétně jsem změnil obsah asi půltuctu vybraných bodů v částečkách ušlechtilého křemíku centrálního procesoru osobního počítače, který stojí na stole realitní makléřky jménem Suzie. Prostě jsem změnil některé jedničky na nuly, a některé nuly na jedničky v již napůl proběhlém procesu denního plánování. Tohle moje nepatrné pošťouchnutí odstartovalo dominovou reakci, celý řetězec příkazů, které vyústily v jednu nepatrnou změnu v softwaru Suziina kalendáře. Dnes ráno přišla do práce a zjistila, že ta schůzka, o které byla přesvědčená, že je odpoledne, je ve skutečnosti až večer. Pochopila, že bude muset zůstat v práci dlouho a ukázat v sedm večer panu Harakamimu byt, což je, jinými slovy, odteď za pět minut. Paulette Connolyová chce byt prodat, a třebaže je to byt malý, Suzie je přesvědčená, že by mohl panu Harakamimu vyhovovat.

Samozřejmě, že jsem podnikl stejné kroky, co se týče digitálního diáře pana Harakamiho. Ten diář je vskutku zázrak moderní techniky. Je tak lehký, tak kompaktní. Takže si teď oba dva, jak agentka, tak i klient myslí, že si to nějak špatně zapamatovali, a zařídili si všechno ostatní tak, aby se mohli sejít o tři hodiny později, než původně plánovali.

Když tak Suzie De Brettová a Yukio Harakami kráčí vzhůru po schodech vstříc setkání s Kristýniným bezvládným tělem, hovoří spolu, jak se sluší a patří. Kristýnino tělo je právě teď elegantně rozloženo na podlaze v koupelně; prázdná lahvička od Diazepamu v umyvadle nemůže nechat nikoho na pochybách, čím že je tato její indispozice způsobena.

Chvíli před tím, než Suzie vysloví ona osudová slova „a tohle je koupelna“ a vkráčí nervózním krokem do koupelny, má Yukio neodbytný pocit, že by ji měl zarazit, že by to chtělo nějak se připravit na to, co bude za dveřmi. Nikdy nepochopí, proč tomu tak bylo. Když se ozve výkřik, nepřekvapí ho to. ANO, Suzie ječí při pohledu na Kristýnino tělo. Je to reakce přiživená stovkami hodin televizního vysílání z prostředí policejních vyšetřování. Tělo v koupelně představuje pro Suzie „místo činu“. Takže když Yukio strká hlavu do koupelny, aby se podíval, co ji tak rozrušilo, Suzie už má plnou hlavu maskovaných zabijáků a útěků dlouhými chodbami.

Yukio se skloní a pohotově Kristýně nahmatá puls. Je tak slabý a nevýrazný, že tepání svými konečky prstů málem ani nenajde. Ale je naživu. Z toho zjištění mu v hrudi zatřepotá motýlek radosti.

„Zavolejte sanitku,“ volá na Suzie. Úplně zbytečně. Suzie je pořád ještě pod vlivem toho svého krváku a telefonáty bombarduje všechny kolem, počínaje policií a konče letkou F-14. O deset minut později se ulicí rozléhá houkání sanitky. Yukio jen zkusmo Kristýnu profackuje. Nic to s ní nedělá. Yukio z toho nemá dobrý pocit, a proto si raději sedne k ní na zem a přitáhne si její hlavu k sobě do klína.

Takto je najde posádka sanitky. Kouknou se na tubu od léků, dají Kristýně injekci na povzbuzení, která ji přivede k životu, ale ne úplně k vědomí. Yukio se rozhodne, že s ní pojede do nemocnice. Nastoupí do sanitky, celou cestu se jí bude dívat do tváře, která teď, s tím umělohmotným náustkem kyslíkového přístroje, nevypadá tak dokonale jako předtím. Přesto je Yukio jako v transu a tu a tam dívce významně stiskne bezvládnou ruku. V bytě zatím Suzie kouří jednu Kristýninu cigaretu za druhou a čeká, až Paulette na schůzce konečně řekne únavně nudnému Clivovi, že je únavně nudný a teď už taky nezadaný, a vrátí se domů.

Co k tomu ještě dodat? Pro dnešek mám splněno, slovy umělce, vše běželo jako po másle. Byla v tom taková oddanost a průzračnost, že mě to vskutku dojímá. S tímhle závěrem jsem naprosto spokojen, takže se na nějaký čas vystříhám dalšího vměšování. Ještě jednou na ni dohlédnu. Má láska k ní je stále stejná, péče maximální. Bude určitě zajímavé pozorovat, co se bude dít dál. Yukio sekne s prací. Komiks není poezie. Japonská emocionální slovní zásoba není s tou anglickou úplně kompatibilní. Kristýna je mnohem komplikovanější a impulzivnější, mnohem výmluvnější ve svém jazyce, než je on v japonštině. Navíc je v posledních dnech docela dost mimo. Už se daly dohromady mnohem nesourodější páry, něco mám na svědomí i já sám, a Yukio se podobně jako Hervé vylepšuje známost od známosti. Doufám, že mu dojde, jaké měl štěstí. Dostal šanci. Jeho obličej bude první věc, kterou Kristýna uvidí, až se probere. Bude jí v tu chvíli připadat jako tvář anděla.