Jakuba Katalpa
Je hlína k snědku?
Paseka 2006, 144 s.
Novela zapůsobí hned zpočátku jistým a nápaditým pohybem textu vpřed. Děj začíná v 19. století jako rodinná sága: distancovaným výčtem svateb, historek a smrtí, zabíraných z pohledu jedné z řady svérázných žen pražského (původem ruského) měšťanského rodu. Převracení úhlu pohledu, střihy, hrst atraktivních detailů a neokázalý vtip v mezích klasického vyprávění dovedou čtenáře rychle k bravurně zvládnuté pedofilní scéně. Poetizovaný obraz zneužívání tu vykresluje s dětsky-nedětskou samozřejmostí tehdejší dítě, lolitka. Vyznění, zmizelá a stále hledaná láska k prvnímu muži, činí z 1. kapitoly ucelený výrazný text. Pak se však bez varování mění vypravěčka (lolitčina pravnučka) a doba. Jsme v současnosti. A s tím v typických dnešních prozaických manýrách. V odbytém a najednou roztříštěném textu (s nefunkčními výčty). Jediná trochu prokrvená postava, sebe hledající vypravěčka, se tu pohybuje před řadou schematických figur milenců, zasvětitelů, mužíků a v nejasném pocitu velkého životem a smrtí (hlínou) ušpiněného umění. Katalpa má přirozený vypravěčský talent, ale nechává ho planět. Podává příběh i s nedořečenými etapami, ale neví (čtu z textu), proč ho vypráví, co je jeho těžiště. Což dokládá i závěrečná scéna hrdinčina prozření, v níž se zvrací. Možná by vyprávění mohlo začít až v tomto momentu.
Libuše Bělunková
Kurban Said
Alí a Nino – příběh lásky
Přeložila Lucy Topoľská
Abonent ND 2006, 283 s.
Po mnoha desítkách let česky znovu vyšla kniha Alí a Nino od Lva Nussimbauma, který publikoval i žil pod různými pseudonymy (viz kniha Orientalista od Toma Reisse). Dílo, o jehož autorství se dodnes vedou spory a jež prý dnes v Ázerbájdžánu mnozí považují za svůj národní román (ač ten, komu je v oné zemi autorství připisováno, ji určitě nenapsal), je příběhem o lásce muslima a křesťanky a zároveň o setkávání, vzájemné přitažlivosti a nenávisti Okcidentu a Orientu. Toto téma prochází v různých podobách celým románem – už v první kapitole studenti na učitelovu sugestivní otázku, zda Baku leží v pokrokové Evropě či zaostalé Asii, odpovídají, že raději v Asii – Alího vyvolená však na to zakrátko namítá, že „kdybychom byli v Asii, musela bych už dávno chodit zahalená a ty bys mě neviděl“. I po svatbě se Alí stále musí vypořádávat s problémem, že Nino je „přece jen kousíček té Evropy“, kterou on sám nenávidí (propast, která je dělí a kterou znovu a znovu překonávají, si Nino uvědomuje zvlášť silně ve chvíli, kdy se její muž spontánně připojí k flagelantskému šíitskému průvodu – zahlédne ho tam, když jí holandský konzul chce předvést „barbarskou orientální slavnost“). Obě postavy přitom nevystupují jako neživotné alegorie, ale jako typy reprezentující těžko slučitelné soubory hodnot a životních stylů.
Jan Lukavec
Jan Beneš
Druhý dech
Mladá fronta 2006, 144 s.
U nás takřka neznámý román Jana Beneše vyšel poprvé ve Spojených státech roku 1969. Pro západní společnost byla tematika komunistických nápravně-pracovních táborů pevně ovládána díly Alexandra Solženicyna a anglický spisovatel Graham Greene ve svém dobovém komentáři přichází se zajímavou konfrontací: „Přečetl jsem si Benešův román s velkým požitkem. Každé vyprávění o pracovních táborech stojí nutně v Solženicynově stínu, ale pro mne je Druhý dech lepší knihou než Jeden den Ivana Děnisoviče.“ Autobiografický hrdina Vojda (toliko komunista a stíhací pilot) se po dopravní nehodě, v níž zabije člověka, ocitá za ostnatým drátem. Tábor v Druhém dechu není klasickým likvidačním lágrem pro politické vězně – na konci padesátých let se v táborech začínají mísit přesluhující političtí vězňové s kriminálními delikventy. Číslo 12 Havránek (představitel těch prvních) a číslo 5977 Vojda se v důsledně realistickém příběhu dostanou do sporu se zástupem tragicky trapných dozorců a jejich boj za pravdu postupně ovládne celý tábor… Příběh ztracených iluzí, dokumentární svědectví o principu fungování nelidské instituce nabídl autor v roce 1964 dokonce k vydání. Samozřejmě neuspěl, poté byl za spolupráci s exilovým časopisem Svědectví odsouzen na dva roky a po srpnu 1968 emigroval. Tradiční křížová cesta odvážných a schopných lidí v minulé době. Druhé vydání Druhého dechu splácí část dluhu jednomu z nich…
Jan Jílek
Timothy Gowers
Matematika
Přeložil Jiří Matoušek
Dokořán 2006, 158 s.
William Timothy Gowers, laureát Fieldsovy medaile, která matematikům nahrazuje Nobelovu cenu, patří k těm, kdo se nevzdali snahy ukázat i lidem „nevědeckým“, že jejich věda nabízí krásu i dobrodružství. Jeho cílem je zbavit čtenáře obavy z abstraktních pojmů, jako jsou iracionální a imaginární čísla, zakřivené a vícerozměrné prostory, limity a nekonečna. Činí to s jasností, elegancí a vtipem, které ocení i odborník. Umožní čtenáři poznat milníky v historii matematiky a nahlédnout do filosofie, která matematiku podkládá – je přitom, což je u matematika neobvyklé – ovlivněn zvláště Wittgensteinem. Poslední kapitola je věnována otázkám o matematicích: proč je mezi nimi tak málo žen, proč matematiku tolik lidí nesnáší, vyřešili některé významné matematické problémy amatéři? Cenné je doporučení několika knih s podobným záměrem, v anglické jazykové oblasti již klasických. Gowersova kniha vyšla jako druhá v edici „Průvodce pro každého“, vycházející z anglické edice „A very short introduction“. Připravují se další svazky, například o architektuře, o kvantové teorii či o Wittgensteinovi.
Jan Novotný
Enzo Traverso
Trhlina v dějinách – esej o Osvětimi a intelektuálech
Přeložila Helena Beguivinová
Academia 2006, 240 s.
Francouzský kulturní historik se zamýšlí nad obrazem holocaustu v dílech předních intelektuálů 40. a 50. let. Nicméně důležité místo mezi osobnostmi, o nichž se v knize píše, zaujímá i Franz Kafka jako ten, kdo ve svých dílech jasnozřivě zobrazil budoucí hrůzy, které se přímo dotkly židovského národa. V této souvislosti se objevuje i jméno Hannah Arendtové, která jako první upozornila na souvislost Kafkova „řádu hrůzy“ s pozdějším vyhlazováním Židů. Od Kafky se dostáváme k Arendtové „obrazu pekla“ a k Adornovi a jeho kategorickému imperativu, že „psát po Osvětimi básně je barbarství…“. Přesto se poezie píše stále, i po Osvětimi. Jedním z těch, kdo psali velkou poezii, v níž se odráží zkušenost holocaustu, byl Paul Celan. Jeho báseň Fuga smrti je možná největší básní, jaká byla „o Osvětimi“ (obrazně řečeno) napsána. Osvětim přežili Jean Améry a Primo Levi. Oba spojuje i to, že si své židovství plně uvědomili až právě tam, jakoby z donucení. A řadu let po válce oba také spáchali sebevraždu – nemohli unést to, že právě oni dva přežili. Existenci „židovské otázky“ důrazně připomněl krátce po válce také Jean-Paul Sartre. Jeho esej však ještě nemá potřebný odstup, jaký najdeme u jiných zmíněných autorů, o nichž Traverso píše ve své pozoruhodné studii, která by neměla uniknout nikomu, kdo se vážněji zabývá úlohou intelektuálů ve 20. století.
Milan Valden
Charles Hartshorne
Přirozená theologie pro naši dobu
Přeložil Petr Macek
Oikoymenh 2006, 100 s.
Oprášit ontologický důkaz Boží existence z Proslogia od Anselma z Canterbury a uvést tuto „sázku na Boha“ z 11. století do intelektuálního oběhu silně sekularizovaného 20. století vyžaduje odvahu. Originálně formulovaný důkaz, jejž lze charakterizovat zhuštěním do jedné Anselmovy věty („Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího.“), ovlivnil nejen Descarta a Kanta, ale i amerického procesuálního filosofa a teologa Charlese Hartshorna. V Hartshornově pokusu o formulaci současné přirozené teologie je Bůh dynamickou stvořitelskou mocí, k jejímž atributům patří rozporuplné póly: „Spíš o něm platí – a toliko o něm – že je jak konečný, tak nekonečný. Podobně je relativní i absolutní, podmíněný i nepodmíněný, proměnlivý i neproměnlivý, závislý i nezávislý.“ Vedle demytologizačních pokusů Rudolfa Bultmanna či Paula Tillicha je Hartshornova procesuální teologie jedním z hlavních náboženských proudů minulého století, ale na rozdíl od zcela radikálního rozchodu například Dietricha Bonhoeffera s tradiční teologií připravuje Hartshorne půdu pro přirozenou teologii naší současnosti v návaznosti na starší, byť přehlížené vrstvy západoevropské myšlenkové tradice. Velkolepý pokus o konstrukci přirozené teologie lze považovat za jeden z nejskvělejších intelektuálních výkonů na tomto poli.
Michal Janata
Jiří Skládal
Kde se vzal Jan Čep – vzpomínky, pohledy a postřehy z rodinného prostředí. Texty, obrázky, zvukové nahrávky, hanáčtina
Jiří Skládal 2006, 80 s. + CD
Nenápadná brožura s podtituly přesně vystihujícími její obsah by neměla uniknout nikomu, kdo si podobně jako autor klade otázku, „proč se v díle Jana Čepa vyskytuje tolik melancholie, chmury, bolesti, tichého smutku a tragiky”. Autor, syn spisovatelovy sestry Anny, ročník 1934, profesí technik, z první generace počítačových odborníků u nás, navštívil strýce v roce 1968 a pak ještě jednou v roce 1969. Přivezl mu do Paříže magnetofonovou nahrávku hovoru se spisovatelovou maminkou z let 1960 a 1962 a nahrávku zpěvu spisovatelovy sestry Žofie (Ó hřebíčku zahradnický, Nastokrát buď pozdravena, ó Matičko Cholinská), pořízenou v Čepových rodných Myslechovicích v roce 1969. Z Paříže si naopak dovezl pásek s Čepovým hlasem, namluveným už těžce nemocným spisovatelem o Vánocích 1968 na magnetofon zapůjčený Pavlem Tigridem. Po letech se Čepův synovec k nahrávkám vrátil, okomentoval je, foneticky zapsal, přepsal hanácký dialekt do spisovné češtiny, vybral dosud neznámé rodinné fotografie, sestavil rodokmeny a vše – s vloženým CD – zveřejnil. Vznikl nevšední textově-zvukový dokument, nepostrádající, a to bych chtěl zdůraznit, silný emocionální náboj.
František Knopp
Lawrence M. Krauss
Proměny vesmíru
Přeložili Jiří Chýla, Jan Havlíček a Robert Kanócz
Paseka 2006, 272 s.
V záplavě populárně-vědeckých publikací vyvstává pro každého autora problém, jak své dílo odlišit od knih již vyšlých. Jednou z možností je zvolit nějakou neobvyklou perspektivu, z níž je příběh vyprávěn. A tak se píší dějiny čísla Pí či nuly, příběh vakua... Americký teoretický fyzik Lawrence M. Kraus se rozhodl podívat se na svět očima atomu kyslíku, od jeho vzniku v dávných hvězdách po pozemskou biologickou evoluci až do přízračného světa za mnoho miliard let. Nutno říct, že kniha je výborně napsaná, čte se jedním dechem, lehce cynický černý humor a autorův nadhled se střídají s pasážemi poetickými. Text pokrývá nejen otázky fyziky/kosmologie, ale autor se podrobně zabývá také evolucí, geologií a klimatologií (největší pozemská doba ledová, proč se Venuše stala žhavým peklem...). Uvádí celou řadu kuriózních případů a výpočtů, v nichž figuruje náš atom: třeba jaká je pravděpodobnost, že vdechneme kyslík, který vyšel z Caesarova hrdla spolu s výkřikem „I ty, Brute?“, nebo třeba i to, s jakou pravděpodobností máme v těle zabudovány atomy, které byly kdysi dinosauřími výkaly. Kniha jde ale současně do hloubky, takže pokud čtenář chce, může se třeba s principy fotosyntézy seznámit v podstatě na úrovni vysokoškolských skript. Krauss patří k lidem, kteří ukazují, že solidnost se vůbec nemusí vylučovat se zábavností.
Pavel Houser
Robert Burton
Anatomie Melancholie
Vybral a přeložil Miroslav Petříček
Prostor 2006, 332 s.
„Tak se to dnes dělá, že se knize předešle fantastický titul, má-li se prodávat. (...) Píši o melancholii, abych se tímto svým zaměstnáním melancholii vyhnul. (...) ,Nic z toho, co je dobře řečeno, nesmí být opominuto,‘ jak v podobné věci říká Lúkiános. (...) Nemůžeme říci než to, co již bylo řečeno dříve, jen skladba a metoda je naše, a ta prokazuje učence. (...) Připouštím, že ke čtení to není, a nechci, abys ztrácel čas probíráním se tak jalovou látkou, protože já sám bych asi byl znechucen, kdybys mi něco takového předkládal ke čtení. (...) Melancholie, které se chci věnovat, je nemoc duše, což spadá jak do kompetence teologa, tak i lékaře, a sotva by se našel někdo, kdo by nevěděl, jaká je shoda mezi oběma povoláními. (...) A jako si velký vojevůdce Žižka přál, aby po jeho smrti vyrobili z jeho kůže buben, protože doufal, že jeho zvuk obrátí nepřátele na útěk, ani já nepochybuji o tom, že tento spis, bude-li předčítán anebo čten, až už tady nebudu, zažene melancholii právě tak jako Žižkův buben, který děsil jeho nepřátele.“ Moralita oxfordského kněze a knihovníka, kousavého jako starozákonní prorok, která byla v Británii intelektuální módou před víc než třemi stoletími a v Německu před třemi roky, dorazila letos i k nám.
Petr Glombíček
Daniela Kroluperová
Atlas strašidel
Albatros 2006, 76 s.
Důvěrná znalkyně trollů Daniela Kroluperová sestavila atlas rozličných strašidel. Povážíme-li, jací pacholci někdy z dětí rostou, můžeme se jen tiše modlit, aby po přečtení její knihy odmítly cestu zkázy, hraničící s hororem. Skutečnost dokáže být podstatně horší než strašidýlka na strašení nebohých děťátek – ale je fakt, že strašidýlka Daniely Kroluperové jsou vcelku nelaskavá; pořád lepší, když si děti listují v knížce o strašidlech s humornými a pestrými obrázky, než aby civěly na hrůzostrašné tv-krváky. Anebo mají děcka otrnout? Jde povýtce o problém etického působení na citlivou a vnímavou dětskou duši. V takovém pohledu je zajisté přínosné umělecky vhodně na děti působit. S hrdinkou (případně hrdinou) se dítě načas ztotožňuje – Pipi Punčochatá, Rychlé šípy, Mikeš, Gabra a Málinka, Jirka – postrach rodiny a další jsou ilustrativními příklady. Co se strašidýlky – odnaučí dítě strachu, anebo jsou to jenom pseudoliterární plkačky, které si hrají na literaturu pro děti napsanou pionýrskou vedoucí s výstražně vztyčeným ukazováčkem, případně ukazovátkem? Vyjádřeno slovy dramatika a spisovatele Ivana Vyskočila – nejsem si v tomto případě jist, zda ví Daniela Kroluperová, co chce knihou říci. Ano, nejsme již děti, a možná že nám uniká jeden aspekt, jejž zná jenom autorka.
Vít Kremlička