Příchod informační totality mnozí předpovídali na „orwellovský“ rok 1984. Je rok 2007 a mně orwelliáda začíná. Začalo to kartou na vlak. Za Junior Pas jsem platil šest stovek několik let. Teď už na něj nemám nárok bez plastové kartičky s vlisovaným čipem, který lze číst na dálku. Každý průvodčí v každém motoráčku na Sázavu má příruční terminál, který načte údaje z čipu a později sdělí jakémusi centrálnímu počítači: Šípek byl tady. Poslední naději vyslovil kamarád průvodčí Marcel, když říkal, že za stovku příplatku si můžu nechat vystavit kartu papírovou. Paní u okénka však tuto možnost nezná. Chystám se do ciziny. A prý mám na výběr. Buď můžu za šest stovek dostat cestovní pas na deset let s čipem RFID, který lze číst na dálku, i s biometrickými údaji v něm vepsanými. Nebo za cenu více než dvojnásobnou pas bez čipu na pouhý jeden rok. Potřebuji ale delší platnost kvůli vízu, a tak na městském úřadě v Nymburce vstupuji do šedivé kukaně. Nic vyplňovat nemusím, úřad o mně všechno ví. Mám jen podepsat, že souhlasím s uchováním a zpracováním svých dat po dobu 60 dnů od vydání pasu. A nechat se vyfotit. „Počítač hlásí, že se nedíváte přímo do objektivu,“ říká úřednice. Je nám to divné, protože oba vidíme, že se do objektivu dívám. Dalších deset pokusů. „Pořád: Chybí přímý pohled.“ Cítím potutelnou radost smíšenou s nadějí, že je můj obličej strojově nečitelný. „Co budeme dělat?“ ptá se úřednice. Pomáhám s nastavením foťáku a počítač konečně fotku přijímá. „Hlavně že nemáte otevřenou pusu. To se nesmí.“ „Mám,“ odpovídám s pohledem na fotku, na mém displeji je větší než na tom za plexisklem. „Tady to není vidět. To by počítač hlásil: Otevřená ústa. Hlavně že vám nejsou vidět zuby.“ „Jsou, tři,“ hlásím. „Snad to nikdo nepozná. Počítač to schválil.“ Za měsíc už bude ta malá knížečka vysílat informace o mé osobě. Kdybych si chtěl chtěl sám informace z čipu přečíst, hrozí mi podle webu ministerstva pokuta až milion korun.
Jan Šípek
Obrázky z politiky často představují poučný komentář. Například takový přenos tiskové konference Angely Merkelové a Mirka Topolánka po jednání o evropské ústavě v Hrzánském paláci. Za siluetami německé kancléřky a českého premiéra vidíme Slavíčkův prozářený idylický výjev: věže a stříšky Starého Města pražského. Jaképak obrázky bychom asi dostali, kdyby vše proběhlo v opačném gardu? Mirek Topolánek, premiér t. č. předsedající země EU, přijíždí do Berlína. Vládní kolona pomalu vjíždí do tzv. Spolkového pásu, 900 metrů dlouhého sledu budov německé vládní čtvrti, protínající řeku Sprévu velkorysým gestem spojujícím východ a západ. Sněhobíle betonová a skleněná, racionalistická i hravě postmoderní vládní čtvrť – evropská Brasília. Češi kroutí krky za tmavými skly, limuzíny zatáčejí k budově kancléřství. Monumentální sídlo kancléřství od architekta Axela Schultese je vlastně obří vila, vystavěná na důmyslné hře sloupového motivu a prostupování otevřených konkávních a konvexních tvarů. Moderní forma tu sleduje účel. Demokracie, to je transparence a otevřený prostor. Český premiér, zvyklý na uzavřené chodby a útulné kancly na Malé Straně, poněkud znejistí. Rychle si v duchu zopakuje argumenty do diskuse, jak spláchnout ten nesrozumitelný shit čili evropskou ústavu. Po komplikovaném jednání se spolkovou kancléřkou odjíždí česká delegace za opozicí. Na tiskovce v sídle SPD, sklobetonové žehličce, připomínající příď zaoceánské lodi, pod obrovitým, 3,4 metru vysokým bronzovým Willy Brandtem od newyorsko-berlínského sochaře Rainera Fettinga, je český premiér už bledý jako Pohanka. Nejraději by se už viděl ve své kanceláři. Malé, fungující a přátelské, se srozumitelnými obrázky od Slavíčka na stěnách.
David Voda
Opravdu se nám to nezdá. Pocit některých z nás, že letos nebyla skoro žádná zima a že je nějak moc teplo, potvrdila zpráva odborníků z Mezinárodního panelu pro změny klimatu (IPCC). Vědci se v Paříži shodli, že je oteplování planety nepochybné. Důkazem jsou prý zjištěné zvýšené průměrné teploty vzduchu a oceánů, rozsáhlé tání sněhu a ledu a vyšší průměrná hladina světových oceánů. Období 1995–2006 patří k 12 nejteplejším rokům od zahájení měření globálních teplot (roku 1850). Do konce tohoto století se pak může teplota na Zemi zvýšit až o 6,4 stupně a hladina oceánů stoupnout až o 58 centimetrů. Prý je „velmi pravděpodobné“, že zvýšení průměrných teplot způsobila především lidská činnost, přitvrdili vědci ve svém varování oproti zprávě z roku 2001, kde na tomto místě figuroval pouze termín „pravděpodobné“. Takže ani to se nám nezdálo. Vypouštění oxidu uhličitého a další znečišťování ovzduší se musí projevit i na počasí. Teď jde jen o to, zda jako řešení nezvolíme prosté svléknutí do plavek.
Filip Pospíšil