Západní politici přispívají k prohlubování problémů Blízkého východu jak svým zmateným přístupem, tak i svým oportunismem. Myslí si to slavný britský orientalista Patrick Seale. Tuto svou úvahu předložil v saúdském deníku al-Haját 8. prosince minulého roku. Patrick Seale patří mezi špičky ve svém oboru, přičemž jeho zřejmě nejznámějším dílem je rozsáhlý životopis bývalého syrského prezidenta a předsedy tamní strany Baath Háfize al-Asada. Autor opírá svou tezi o škodlivém přístupu některých západních politiků a států vůči Blízkému východu mimo jiné o výroky dvou protagonistů francouzské prezidentské kampaně. Upozorňuje na fakt, že socialistická kandidátka Ségolčne Royalová během podzimní blízkovýchodní návštěvy měnila své postoje podle potřeby takřka z hodiny na hodinu. Zatímco například v Libanonu byla ochotna vyjádřit částečný souhlas s kritikou americké a izraelské politiky ze strany Hizbulláhu, při návštěvě židovského státu se vyjadřovala ve smyslu právě opačném. Její protikandidát Sarkozy je ve svých vlastních názorech stálejší a čitelnější, na druhé straně se ale rozchází s dosavadní politikou své vlastní strany. Ta byla doposud značně nezávislá na postoji USA a také často chápaná jako „proarabská“. Podobně „svévolně“ se podle Seala chová ale například i prezident George W. Bush, který okázale ignoruje doporučení Baker-Hamiltonovy zprávy a stále věří v možnost vojenského vítězství v Iráku.
Na začátku ledna tuto úvahu zajímavým směrem rozvinula libanonská novinářka Rághida Durghámová. I podle ní je americká politika na Blízkém východě velmi nečitelná. V článku s názvem „Role neokonzervativců v dohodě o popravě Saddáma Husajna“ tvrdí, že skutečné plány Američanů v Iráku a na Blízkém východě jsou zřejmě značně odlišné od proklamovaných cílů. Tvrdí, že neokonzervativci ovládaný Bílý dům se ve stále větší míře orientuje na své irácké šíitské spojence, což má být předehrou i k urovnání vztahů s Íránem a libanonským Hizbulláhem. Právě poprava Saddáma Husajna, která se zvrhla v akt sektářské pomsty ze strany šíitů, je podle Rághidy Durghámové důkazem o rostoucím vlivu šíitských milicí a o jejich spolupráci s americkými neokonzervativci.
Saddámovu popravu ostatně odsoudila velká část arabské veřejnosti. Mezi nejčastější důvody tohoto odsouzení patřil zejména zmíněný sektářský rozměr trestu, který se projevil jak během průběhu popravy, tak i v samotném faktu, že bývalý diktátor byl odsouzen pouze za masakr šíitů v městečku ad-Dudžajl, a nikoliv za své další zločiny, jejichž oběťmi byla i řada sunnitů. Mnohým pak vadilo jistě nikoliv náhodné načasování exekuce na první den ajd al-adhá (svátku oběti). V podobném smyslu se vyjádřil i předseda alžírské vlády Abdalazíz Belchádem v listu al-Chabar. Srovnal případ Saddáma Husajna s dalšími dvěma diktátory, Augustem Pinochetem a Slobodanem Miloševićem, kteří oba zemřeli přirozenou smrtí, přičemž první z nich dokonce na svobodě. Belchádem označil Saddámovu popravu za ponížení všech Arabů a muslimů. Zároveň odsoudil načasování popravy na svátek oběti a připomněl, že i v období předislámské „nevědomosti“ se v Mezopotámii respektoval mír po dobu pohanských náboženských svátků.
Mnozí obyvatelé regionu však oběšení bývalého iráckého diktátora přijali s radostí a úlevou. Kromě iráckých šíitů bylo lze zaznamenat pozitivní ohlasy například v kuvajtském tisku. Tento na ropu bohatý stát byl Saddámem Husajnem obsazen koncem léta roku 1990, přičemž byl obviněn z pirátské těžby ropy z iráckých ložisek. Kuvajtský deník ar-Rai zveřejnil 31. prosince vyjádření několika významných veřejných činitelů v článku s názvem „Kuvajťané slaví! Saddámova poprava: kéž by byl popraven tisíckrát!“.
Tázaní kuvajtští představitelé se doslova předháněli v co nejpřesvědčivějším vyjádření své radosti, přičemž mluvili o „obrovské úlevě“ či o „příjemném chladu, který oblažil jejich hruď“. Četní oslovení pak dlouho očekávaný diktátorův konec vysvětlovali pomocí přísloví „A věru Alláh si dává na čas, ale nezapomíná!“. Oproti kritikům Husajnovy popravy připomínali Kuvajťané jeho zločiny, kterých se dopustil jak proti svému lidu, tak proti okolním státům včetně Kuvajtu. Ohledně samotného průběhu výkonu trestu upozorňovali na skutečnost, že „Saddám byl popraven přesně tím způsobem, jakým sám likvidoval své oběti“. Kontroverzní načasování na ajd al-fitr pak komentovali s tím, že „krásnější dárek si k tomuto svátku nemohli přát“.
V marockém hlavním městě Ribátu měla premiéru adaptace jednoaktovky Bertolta Brechta Maloměšťácká svatba. Tato divadelní hra známého německého dramatika je sondou do společnosti meziválečného Německa, která je ve hře symbolizována účastníky svatební oslavy a podrobena tvrdé kritice. Jak si všímá článek v londýnském deníku aš-Šark al--Awsat z 24. ledna, dramatik Muhammad Zuhajr hru úspěšně převedl do prostředí současného Maroka. Inscenace dostala v Zuhajrově podání název „Fedžta“, což v marocké arabštině znamená „oslava“. Marockému publiku se režisér a scenárista pokusil přiblížit i tím, že celou hru přepsal do pouliční formy místního dialektu. Celkový smysl hry však podle autora článku vyznívá stejně jako v originále. Současní Maročané jsou tepáni pro své pokrytectví, kariérismus a bezohlednou honbu za bohatstvím. Zatímco původní Brechtova inscenace (uvedená roku 1926) zachycuje německou společnost v její lhostejnosti vůči sílícímu ultranacionalismu, Zuhajrova adaptace vypovídá podle aš-Šark al-Awsatu o společnosti, která je zcela stejně lhostejná vůči „myšlenkovému radikalismu“, který ji postupně zaplavuje. Je to prý po dlouhé době, kdy marocký autor vrací divadlu společenskou roli, jakou v Maghrebu hrálo před příchodem povrchní masové kultury.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.