Skoro jako u nás v Česku

„Je zle: jede k nám revizor!“ děsí se v první replice slavné Gogolovy hry Hejtman. Není se co divit, kdo z nás by zůstal klidný, když se blíží nekompromisní státní kontrola. Gogol, který chtěl svou hrou vykreslit bezpráví a zlo v Rusku, však připravil pro místní nabubřelou honoraci s kapsami plnými úplatků daleko větší trest. Domnělý revizor je falešný, a co hůře, vesnické hodnostáře bez mrknutí oka obere.

Past stylizace

V korupcí prolezlém okresním zapadákově, který je v inscenaci Michala Dočekala pojat ve stylu sedmdesátých umakartových let, je pozdvižení z příjezdu revizora dvojnásobné již jen tím, že se začne neprodleně skartovat. Dočekal stejně jako Gogol pracuje s jednoduchým, ale platným a nestárnoucím předpokladem, že se vždy a všude najde nějaký blbec, který nesmyslným báchorkám, nakukaným kýmkoliv, uvěří. A tak dva statkáři, místní drbny Bobčinskij (Jan Hájek) a Dobčinskij (Vladimír Javorský), v Dočekalově inscenaci spíše agilní poskoci, malí socialističtí donašeči, Hejtmanovi nabulíkují, že nafučený notorik a žvanivý hejsek Chlestakov je kontrolor z Petrohradu. Oba herci dokazují své komické nadání, schopnost rozehrát nenápadnou situaci ve frašku a vypointovat záměrně nemotorné a rozevláté jednání. Vzhled obou postav je ztělesněním pouličních šmelinářů s epesními hnědými roláčky, koženkovými bundami, tesilkami a velkými tmavohnědými brýlemi, někdejším výkřikem východoněmecké módy. Z herecké stylizace dvou obecních veksláků lze navíc vytušit, že se za všemi nenucenými legráckami skrývá významový přesah nejen do bezhodnotových sedmdesátých let, ale stále bohužel i do naší současnosti.

Podobnou interpretaci umožňují i ostatní postavy. Zdá se však, že jednotlivé vtípky, gagy a scénické skeče zastiňují vážnější, morální rovinu celé inscenace. Pověstné Hejtmanovo vzteklé zvolání „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete?“ se pak devalvuje na pouhý vtip. Rozbujelými jednotlivostmi komedie mnohdy přerůstá ve frašku, která se více než na význam slov a dialogů soustředí na situační komiku.

Revizor?

Hlavní postava Hejtmana v podání Miroslava Donutila však tímto problémem netrpí. Jeho umírněné grimasy a gesta odkazují ke komickému jednání, zároveň ale umožňují nahlížet postavu prizmatem současnosti. Hejtmanova pečlivě načesaná patka, růžovooranžová košile, poněkud těžkopádná chůze či slova o šibalech parafrázují nenápadně, ale pochopitelně současného českého politika. Satira to není v žádném případě zlá ani nijak ostrá, a přitom pro diváky srozumitelná. Škoda jen, že podobných náznaků není v inscenaci více či nejsou dobře čitelné.

Miroslav Donutil se ale nesoustředí pouze na parodii politiky, a není to ani hlavní cíl inscenátorů. Přesto svým precizním pojetím „bodrého a v jádru dobrého“ normalizačního hodnostáře, trapně si navěšujícího zlatou primátorskou medaili v okamžiku, kdy se dovídá o revizorově příjezdu, vytváří tolik v současnosti známý typ naoko přátelských úředníků, kteří jsou pro zachování svého statutu schopni udělat cokoliv. V okamžiku střetu obou protagonistů, Hejtmana Miroslava Donutila a Chlestakova Saši Rašilova, se dostáváme k základnímu problému celé inscenace. Hejtman, podpořený dalšími výrazně typově odstíněnými figurkami, se stává příliš silným Chlestakovovým protihráčem. Navíc precizní miniatury ostatních herců, které dotvářejí celý bezútěšný kolorit městečka bídy s vykořisťovanými živnostníky (další z evidentních parafrází současnosti), nevěrohodnost typu „jak nafoukaný hejsek obral rafinované, i když notně natvrdlé funkcionáře“ ještě zvýrazňují. Ačkoliv jde o jeden z nejsoustředěnějších výkonů Saši Rašilova na scéně Stavovského divadla vůbec, zůstává jeho pojetí extravagantního mladíka s napomádovaným kohoutem, v černém kabátě moderního střihu a barevnými slipy, za které si strká četné úplatky, příliš jednostranné a monotematické. Ukřičenost a neustálá lehká opilost se dá jistě v pozdějším stadiu, kdy si Chlestakov svými řečmi již obmotá kolem prstu celé město, pochopit. Ze začátku se však nechce věřit, že všemi mastmi mazaný, i když poněkud prostoduchý Hejtman a jeho parta fikaných prosťáčků uvěří, že právě tento podivín a tlučhuba je revizor. Tato nepravděpodobnost má prostý základ v hercově projevu: Rašilov po celé představení totiž nemění ani dikci, ani herecký výraz a veškeré repliky odehraje v notně afektovaných výkřicích obtížně artikulujícího připitého náfuky. Kdo by pak věřil, že se jedná o vysokého úředníka z velkoměsta, když přetvářka a alespoň markýrované „dobré způsoby“ jsou mu zcela cizí? Nejsilněji tak vychází scéna, kdy se Chlestakov v pseudomoderním Hejtmanově domě s nafukovací sedací soupravou a bazénem v popředí dostane do transu a ve svém strašlivém vyprávění s diktátorskými prvky a v zanícení sebou samým si ani nepovšimne, že chodí po vodní hladině. Zkrátka karikatuře, kterou Saša Rašilov předvádí, chybí to, co ostatní protihráči částečně rozehrávají, totiž reálnější a umírněnější pojetí.

Například František Němec předvádí dokonalou mimicky a gesticky zahranou, téměř nemluvnou a nenápadnou, ale výsostně komickou, upjatou a vodkou nasáklou postavu Školního inspektora. Výraznější komikou a jistou hektičností oplývá i Hejtmanova žena Anna v podání Jany Bouškové. Herečka si i přes skutečné gagy pro pobavení publika, jako je krkolomný pád z nafukovacího sofa nebo rozvášněný zpěv s červeným mikrofonem, udržuje klidnější polohu maloměstské dámičky. Anna touží po Chlestakovovi stejně jako její hloupá dcera Marja, kterou v Dočekalově inscenaci charakterizuje spíš pseudomoderní kostým než samotné jednání. Těžká role, pro Magdalénu Borovou atypická, v níž není zřetelně rozehrána ani rivalita k matce, ani přitažlivost k Chlestakovovi. Herečka se příliš soustředí na vnější frašku, typ bezduché naivky, čímž se její postava stává lehce postradatelnou.

Není satira jako satira

Z „hereckého“ nepoměru revizor kontra městečko pak vyplývá, že zejména scéna předávání úplatků, příznačně přenesená do sauny Hejtmanova domu, nevychází. Jednotvárný Chlestakov není ani zábavný, ani lišácký, ani dobrý lhář či hráč, pouze mechanicky vybírá špinavé peníze, čímž celá scéna působí příliš stereotypně a zdlouhavě. Zkrátka žádný vzor pro novodobé, daleko obratnější české korupčníky a jejich rafinované rybářské či jiné nenápadně pojmenované úplatky. Nicméně Revizor uváděný ve Stavovském divadle není v žádném případě špatná inscenace. Již jen tím, že nabízí množství scénických detailů, situační komiky i kvalitních hereckých výkonů. Ačkoliv je ona gogolovská pichlavá satira poněkud upozaděna právě přemírou komických skečů, celková stylizace diváka neustále uvádí do trapné nejistoty, zda to, co se před námi na scéně odehrává, nevídáme příliš často i v současnosti, právě u nás v našem malém provinčním Česku.

Autor je teatrolog.