Stařena po celou dobu ležela mlčky, se zavřenýma očima. Ale když se navečer zešeřilo, najednou zavolala starce k sobě. „Vzpomínáš si, Jakove?“ zeptala se, dívajíc se na něho radostně. „Vzpomínáš si, jak nám před padesáti lety dal pánbů děťátko se světlými vlásky? Tenkrát jsme spolu seděli u říčky a zpívali jsme písničky... pod vrbou.“ Marta se hořce usmála a dodala: „Umřela děvečka.“
Jakov namáhal paměť, ale vůbec si nemohl vzpomenout ani na děťátko, ani na vrbu.
Anton Pavlovič Čechov: Rotšildovy housle
Dorazili jsme do kostela, právě když poslední chlapci odcházeli od zábradlí u oltáře, kde stál kněz s kalichem a hostií a zlostně si mě měřil pohledem. Potom mi vložil na jazyk oplatku, tělo a krev Ježíše Krista. Konečně, konečně.
Mám ji na jazyku. Zastrčím ji do úst.
Přilepila se.
Bůh se mi přilepil na patro. Slyšel jsem hlas pana učitele: Ne abyste se dotýkali hostie zuby, neboť když překousnete Boha, budete se navěky škvařit v pekle.
Snažil jsem se dostat Boha jazykem dolů, ale kněz na mě zasyčel: Přestaň mlaskat a vrať se na místo. Bůh byl dobrý. Rozpustil se, já Ho spolkl a konečně se ze mne stal člen té pravé a jediné církve, byl jsem teď oficiální hříšník.
–
Jídlo mi zavířilo v žaludku. Cítil jsem, že budu zvracet. Vyběhl jsem na dvorek a všechno jsem vyklopil. Vyšla za mnou.
Podívejte se, co udělal. Vyzvracel snídani po svém prvním přijímání. Vyzvracel tělo a krev Ježíše Krista. Mám Boha na dvorku. Co budu dělat? Vezmu ho k jezuitům, protože ti se vyznají i v hříších samotného papeže.
Frank McCourt: Andělin popel
Polámané, hnědnoucí, mokré trávy klonily se v bláto; mrtvoly uschlých trsů, větříkem galvanisované, šeptaly posmrtné své sny; dušičkové kvítky, umírající pozvolna, prosily žluté nebe o rychlou smrt; mrtvolně páchla hrobová prsť polí. Žlutá hrůza šla se mnou a sílila víc a více. Vše mne lekalo, vše, nač jsem se podíval, tajemně mne odmršťovalo. „Ubohý, ubohý!“ mluvily ke mně trávy a hroudy, lesy a mraky, „co tu ještě pohledáváš? Vidíš, že vše tě ze svého středu vymítává a někam pryč posílá, a ty nechápeš, že místo tvé není už tuto? Smrt sedí v tobě a nic ji nevypudí!“ Každou chvíli očekával jsem, že přijde to hrozné, nejhroznější, poslední. A přišlo! Z lesa, asi šest set kroků stranou, vyšel muž a pomalu ubíral se ke mně. Ihned jsem věděl, že on je tím hrozným, posledním, a divou hrůzou jat, dal jsem se na útěk. Unaven stanul jsem konečně a ohlédl se. Stejně pomalu kráčel blíž, ale byl už jen pět set kroků vzdálen. Pokračoval jsem v útěku, občas se ohlédaje; on, krok stále nezrychluje, stále se blížil. Dal jsem se znovu v běh: nepřítel zmizel mým očím, kryt pahorkem. Dobíhám k cíli, jdu mimo hustý živý plot zahrádku obklopující. Tu vystoupil z něho – on. Postavil se mně v cestu. Pozdvihl ruce, prsty v sebe zapjaté, až k výši obličeje, a toče palci kolem sebe, pravil pomalu a žoviálně:
„Obešel já polí pět.“
Explose děsu, jakému nic neodolá –
Ladislav Klíma: Jak bude po smrti
Dicku, ani ses mne nezeptal, o čem je ta moje přednáška. To tě bude zajímat. Vzal jsem si ten text o růstu v Krista a z toho jsem došel k zajímavé myšlence: lidé pořád zapomínají, že Ježíš,“ a tady si duch klekl, „že Ježíš byl poměrně mladý, když zemřel. Kdyby rostl dál, kdyby se dál vyvíjel, určitě by překonal některé ze svých původních názorů. Kdyby žil déle, určitě by ve svých pozdějších letech jednal s větším taktem, s větší mírností. Chystám se zamyslet nad tím, jaké by byly jeho vyzrálejší postoje. To je nesmírně zajímavá otázka. Jak odlišné mohlo být křesťanství, kdyby jeho zakladatel měl dostatek času k dosažení celé své velikosti. A potom chci skončit tím, jak tato skutečnost vlastně prohlubuje význam ukřižování. Člověk tak teprve vidí, jaká to vlastně byla tragédie. Tolik nadějí bylo zmařeno. Ano, rozumím, už musíš jít. Já taky.
C. S. Lewis: Velký rozvod
Je neděle. Chytíme kuře a podřežeme mu hrdlo tak, jak jsme to viděli dělat babičku. Přineseme kuře do kuchyně a říkáme:
„Musí se upéct, babičko.“
Rozkřikne se:
„Kdo vám to dovolil? To se nesmí! Tady poroučím já, vy hovňousi! Neupeču ho! Radši zdechnu!“
Říkáme:
„Nevadí. Upečeme si ho sami.“
Začneme škubat kuře, ale babička nám je vytrhne z rukou:
„Nevíte, jak na to! Panebože, za co mě trestáš? Víte, co jste? Malí grázlíci jste, bída mýho života!“
Zatímco se kuře peče, babička pláče:
„Nejkrásnější kuře. Vzali schválně to nejhezčí. Akorát nachystaný na úterní trh.“
Když jíme kuře, říkáme:
„To kuře je moc dobré. Budeme jíst kuře každou neděli, ať chcete nebo ne.“
Agota Kristofová: Velký sešit
„Bez budoucnosti nemůže být přítomnost,“ říká otec. „Bez budoucnosti není naděje na vykoupení a bez naděje na vykoupení není nic.“
Chaim Potok: Dar Ašera Leva
Vypisoval Šimon Magot, učitel.