Petra Procházková, novinářka
Pokud mám vybírat z toho, co je tak říkajíc na trhu, pak bych si asi jako českého prezidenta přála Karla Schwarzenberga. Mám k tomu řadu důvodů. Nepatří mezi ně ten, že ho trošku osobně znám, ale rozhodně mezi ně patří tento důvod: jsem přesvědčena, že pan ministr je člověk čestný, pravdomluvný a poněkud se svou noblesou a nadhledem odlišující od zbytku dosti žalostně vyhlížející české politické scény. Nestydím se za něj, když vystupuje na veřejnosti, lépe rozumím jeho argumentům, nemám z něj pocit nadřazenosti, nafoukanosti a totální neomylnosti, což z ostatních českých mužů ve vysokých funkcích doslova čiší. Nekřiví pusu v posměšku, když hovoří o svých konkurentech, není lakomý, nosí motýlka, není zamíchán do žádných korupčních afér a nevytahují na něj spolupráci se Státní bezpečnosti. Je rozhodně vzdělanější a sečtělejší než já, což tedy není velké umění, přesto mám pocit, že ostatní pánové v naší vládě, senátu a poslanecké sněmovně by potřebovali když ne doplnit základní vzdělání, tak základy slušného chování určitě. Za knížete Schwarzenberga bych se jako za reprezentanta země, jejíž znak mám na titulní straně pasu, určitě nestyděla. A v neposlední řadě umí jako jeden z milionu českých mužů galantně políbit ženě ruku a není při tom gestu vůbec trapný.
Erazim Kohák, filosof
Děkuji za optání – nový prezident by opravdu měl vzejít z dlouhodobého společenského rozvažování, ne z mediální popularity či mocenských manipulací. Neměl by to být namyšlený mluvka, který nás ztrapňuje dogmatickými výroky, že občané jsou nebezpečím pro demokracii či že globální oteplování neexistuje.
Určitě by to měl být člověk mladší generace, mezi padesáti a šedesáti, snad mladší, určitě ne starší. Měl by být čestný, bezúhonný a kultivovaný, s humanitním vzděláním, ne však přímo z univerzitního prostředí – potřebuje politickou praxi.
Potřebuje být člověkem evropské solidarity, ne fantasta připravený svěřit osud národa do rukou velkého ochránce, ať je to Německá říše, Ruská federace nebo Spojené státy.
V domácí politice by měl být člověkem otevřeného dialogu, ne mocenských manipulací. Měl by sdílet určitý národní konsensus o svobodě, o potřebě chránit lidská práva, o sociálním svědomí a o dlouhodobé péči o tuto zemi.
Takový by to měl být prezident. Jména se vynoří v dlouhodobém rozvažování. Ze tří, která mě napadají, uvedu Vladimíra Špidlu, historika s politickou zkušeností doma i v zahraničí, člověka dialogu a masarykovského konsensu. Leč hledejme nejprve typ, pak teprve jména.
Vladimír Just, teatrolog a publicista
Dřívější zásluhy Václava Klause zejména z počátku devadesátých let o jakkoli problematickou ekonomickou transformaci i transformaci společnosti ve standardní systém politických stran nikterak nezpochybňuji, ale přesto: jeho setrvání jako symbolické hlavy státu bylo by neblahé. Klamání rozhodčího by se opět stalo legitimní součástí hry a fráze způsobem myšlení. Prezident, který kvůli kariéře uzavřel handl s komunisty a přivedl je do Lán, prezident, jehož programem je lichotit většině a stavět kariéru na populismu (od vztahů k Balkánu, Iráku, USA, Německu, Rusku, EU či NATO přes pavědecké popírání globálních změn až po nesplněné výroky o českých autech, ve kterých prý bude jezdit), byl by totiž dalším stvrzením institucionalizované nemravnosti a zastydlého národovectví. To může vést k naší izolaci v Evropě. Příštím prezidentem by tedy měl být někdo, kdo má (někdejší) Klausovu dynamiku, jazykovou vybavenost i schopnost reprezentovat, ale jinak sluje vlastnostmi přesně opačnými, především uměním naslouchat, „profesorsky“ nementorovat zbytek světa a kriticky smýšlet i o vlastním národě. Snad Tomáš Halík, Jacques Rupnik či Martin Bursík, vítanou změnou by byla i žena (Jiřina Šiklová?).
Ivan Dejmal, ekolog
Nechci prezidenta, ale krále. Národ bez krále není národem. Za komunistů jsem trpěl při pohledu na reprezentaci, na její nepovolanost, na hodnoty a principy, které ztělesňovala. Nevěděl jsem, zda se toho dožiji, ale těšil jsem se, že jednoho krásného dne ten ostudný stav skončí a po bolševické i republikánské excesi zavládne řád, že – slovy Tolkiena – po éře místodržících konečně přijde král. Krásný den přišel, ale nestalo se tak. Byl tu však vzácný muž Václav Havel. S ním se na Hrad vrátilo velmi připravené vědomí odpovědnosti a údělu, které jej jako téma zaměstnávalo již od šedesátých let. Přes individualistickou fragmentaci společnosti a všechen odpor vůči mravní autoritě trvala tato, pro naši zemi zcela výjimečná a ničím nezasloužená situace neuvěřitelných 13 let. Řešením otázky, kdo by měl po pěti letech vystřídat „civilního úředníka“, jak svoji roli označil před zvolením dnešní hradní pán, je pro mne nalezení osobnosti, která by se povolaností a odpovědností vyrovnala alespoň Václavu Havlovi, když už nejsme hodni Boží milosti, z níž byl našim předkům dáván král. V konkrétnosti si umím představit, že by se se vší důstojností úřadu prezidenta mohli ujmout emeritní profesoři Milan Lukeš či Petr Vopěnka, nebo jejich mladší akademičtí kolegové Tomáš Halík a Petr Pithart. Patrně existuje více osobností jejich formátu, ale jmenované znám jako politické živočichy zblízka a troufám si za ně vložit ruku do ohně.
Rostislav Švácha, historik architektury
Přeji si mít prezidenta-Evropana, ať už muže nebo ženu. Pokládám totiž cestu za spolupracující Evropou za pozitivní proces a vidím nerad, jak se k němu dnes naše vládnoucí špičky stavějí. Jejich euroskuhralství nehrozí jen izolací našeho státu. Ono časem může otrávit i tahouny té lepší Evropy a ta se pak vrátí k tradici ničivých vnitřních konfliktů. V tuto chvíli žádný vhodný tip na prezidenta-Evropana nemám. Doufám nicméně, že se během roku nějaký vhodný kandidát vynoří, a to z jakékoliv strany. Václav Klaus mým favoritem není.