Gabriel García Márquez
Dobrodružství Miguela Littína v Chile
Přeložil Vladimír Medek
Odeon 2007, 136 s.
García Márquez, který v březnu oslaví osmdesátiny, začínal jako žurnalista a později napsal několik próz, které můžeme označit za reportážní či dokumentární; česky již vyšla Zpověď trosečníka. Právě vydaná próza z roku 1986 se čte jako napínavé dobrodružství, které ubíhá jako film. Miguel Littín je chilský režisér, který po vojenském puči v roce 1973 musel opustit vlast a ocitl se na seznamu pěti tisíc emigrantů, kteří se nesmějí vrátit. V roce 1985 se však do Chile vydal ilegálně se změněnou identitou i tváří, aby zde natočil dokument o skutečné podobě diktátorského režimu generála Pinocheta. Natočený materiál se podařilo propašovat do Španělska a Littín pak vytvořil čtyřhodinový televizní film a dvouhodinový pro kina. Za dramatických okolností, kdy byla jeho totožnost prozrazena, pak musel Chile opustit podobně jako v roce 1973. García Márquez vycítil za jeho příběhem právě ten „jiný“ film, vžil se do Littína a jeho slovy převyprávěl celý příběh. Ten se před čtenářem odvíjí v rychlých střizích a místy nostalgických, místy otřesných obrazech, v nichž se střídají vzpomínky na tehdejší puč a pozorování současné skutečnosti. Littín však nezastírá ani jisté klady režimu, které ho až překvapily, jako například rozkvět hlavního města, a upřímně přiznává stesk po vlasti nebo to, jak těžké je žít s cizí identitou a potlačit tu pravou.
Milan Valden
Šťastné a veselé
Listen 2006, 138 s.
Cynismus, prázdnota a sentimentalita – to jsou jistě polohy, jež lze očekávat v současných českých povídkách s vánoční tematikou. Autoři prezentovaní v recenzovaném souboru těmto očekáváním většinou dostáli. Zručně napsané nic Michala Viewegha (oceňme alespoň absenci obscénnosti, u tohoto autora tak vzácnou), obsahově i jazykově neuvěřitelně ubohý text Petra Šabacha, křečovité drsňáctví Jaroslava Rudiše… Sentimentální povídky Martina Šmause a Ivy Pekárkové jsou v tomto úhoru osvěžením; na rozdíl od tří prvně jmenovaných nepostrádají určitou sdělnost (jakžtakž patrnou snad i v próze Ireny Obermannové) a velice dobře napsanou titulní povídku Pekárkové je možno považovat – spolu s Mléčnou dráhou Jana Balabána – za nejkvalitnější text v souboru. Balabánova povídka také snad jediná nepůsobí, jako by byla napsána à la (vánoční) these, ale jako výpověď o čemsi podstatném. Nutno však dodat, že text je součástí autorovy knihy Jsme tady a takto samostatně stojící poněkud ztrácí svou sílu. Dovedně vyprávěné a snad čtenářsky vděčné příběhy Evy Hauserové a Daniely Fischerové pak mají ráz víceméně anekdotický.
Blanka Kostřicová
Jan Hlaváč, Jitka Petrová
Krtčí výlety
Baobab 2006, 67 s.
„Když budu moc přemýšlet, zavaří se mi hlava,“ bojí se krtek Kulík, a tak si ani nedočte dopis od jednoho ze svých bratránků, Hloubala. V tomto dopise je pozván na oslavu narozenin, stejně jako další bratránci Nosomír, Blátoslav a Hlinek. Hloubalovi vnukne nápad na uspořádání narozeninové oslavy špaček, který se s příbuznými pravidelně schází na dozrálých třešních nad Hloubalovou norou. Přestože se na oslavu nakonec z různých důvodů nedostaví žádný z bratránků, všechno dobře dopadne. Krtčí výlety jsou milé a zábavné čtení nejen pro malé děti, ale také pro jejich rodiče. Chytrý text Jana Hlaváče doplňují půvabné kresby Jitky Petrové, nutno zmínit i kvalitní plátěnou vazbu. Navíc je ke knize přiložena hra na CD, v níž krtčí bratránci musí najít různé části vzducholodi, se kterou se chtějí vydat na prázdniny. Hra je namluvena nejen v češtině, ale také ve francouzštině a angličtině a děti bude jistě bavit podobně jako knížka (i když některé úkoly jsou docela těžké). Na Krtčích výletech nakonec nejvíc zamrzí, že jsou tak krátké – možná tím ale osloví malé čtenáře, pro něž je delší text těžko stravitelný. Hodila by se také kapsička na přiložené CD, které takto může jednoduše vypadnout a ztratit se, což by byla škoda.
Jiří G. Růžička
Pietro Prini
Antonio Rosmini – od nepřijetí k uznání
Přeložil Josef Bradáč
Refugium Velehrad-Roma 2006, 248 s.
Monografie janovského historika je rehabilitací Antonia Rosminiho Serbatiho a poprvé u nás představuje jednu z nejvýraznějších postav liberálního katolicismu první poloviny 19. století. Prini zachycuje „italského Kanta“ (1797–1855) jako myslitele, jenž vtiskl národnímu obrození náboženskou, morální i občanskou ideu, po církvi žádal zásadní reformy a přijetí federalistické koncepce sjednocení. Předmětem kritiky a odsouzení se stal nejen Rosminiho návrh Ústavy podle sociální spravedlnosti a kontroverzní spis O pěti ranách církve. Jeho dílo postihlo i nařčení z hereze ontologie a pantheismu v roce 1887, pranýřováno bylo čtyřicet tezí z jeho filosoficko-teologických spisů. Těmi Rosmini nesouhlasně reagoval na tehdejší sensualisty, materialisty a francouzské ideology a snažil se jejich empiricko-materialistická omezení překonat. V roce 1826 se seznámil s Kantovou Kritikou čistého rozumu, na jejímž základě přišel s teologickou kategorií čistého vědomí – věčného ideálního bytí umožňujícího poznání, stojícího v protikladu k reálnému, dočasnému a nedokonale konajícímu bytí. Rosminiho teorie subjektivního vnímání a nazírání objektivního řádu předcházela některým fenomenologickým a psychologickým „objevům“ 20. století. Priniho kniha je výsledkem více než čtyřicetiletého studia Rosminiho myšlení, zejména však jeho neideologickou interpretací.
Klára Löwensteinová
Edmund Husserl
Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii II
Přeložili Erazim Kohák, Matěj Novák, Alena Rettová, Petr Urban a Hynek Janoušek
Oikoymenh 2006, 380 s.
Posmrtně vydaný druhý díl Husserlových Idejí konstituoval základní přírodovědné a duchovědné pojmy, jak se o to pokoušel ze zcela jiných názorových pozic Wilhlem Dilthey a mnozí další. Husserl se tak pokusil přiblížit k ideálu jedné univerzální a filosoficky založené vědy. Idea přírody vůbec a protiklad naturalistického a personalistického světa tu tvoří jeden ze základních motivů. Husserl přiznává v kapitole o konstituci duchovního světa velké zásluhy Wilhelma Diltheye, nicméně právě potřeba skutečně radikálního ustavení ideje přírody, těla, duše a já vedla Husserla k napsání druhé části Idejí. Jak připomíná v ediční poznámce jeden z překladatelů Erazim Kohák, stala se řada paragrafů významným inspiračním zdrojem celé plejády důležitých myšlenkových motivů, jako např. fenomenologie převzatého, cizího, která se později objevila v Heideggerově analýze man v Bytí a čase. Překladatelský tým si vytkl ústy svého koordinátora, „aby tu fenomenologie mluvila češtinou české filosofie, ne jen povrchně počeštěnými germanismy“. A je jen dobře, že se nakonec podvolili české překladatelské husserlovské tradici, když místo ustavování a úkonů se nakonec rozhodli pod plodným tlakem tohoto dědictví pro konstituci a akt. Tyto nikoli germanismy, nýbrž latinismy tlumočí lépe, oč v Husserlových pokusech o konstituování diltheyovské dichotomie přírodo- a duchovědy jde.
Michal Janata
Petr Gallus, Petr Macek
Evangelická teologie pod drobnohledem
Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) 2006, 103 s.
Jaký je předmět a jaké metody vaší disciplíny? Jaké má pomocné vědy a co je jejím cílem? Co si má student odnést z fakulty? Jaké jsou její současné vůdčí směry a paradigmata? Vlastní sebezařazení a sebecharakteristika? Na tyto otázky odpovědělo devět autorů působících na Evangelické teologické fakultě UK editorům sborníku Evangelická teologie pod drobnohledem (součástí knihy je také krátký text K. Bartha). Někteří úkol pojali jako strukturovaný (až dotazníkový) text, ve kterém jsou občas místo pojmenování paradigmat bohužel pouze vyjmenovány tituly knih, jiní napsali úvahu, která místo odpovědi spíše se zadanými otázkami polemizuje (což je legitimní a je to také forma odpovědi). Některé texty jsou psány se zaměřením na praxi (tu má třeba „praktická teologie“ přímo v názvu), další jsou abstraktní a univerzální; řeší otázky, které daleko přesahují rámec teologie: „jak tematizovat (kulturně a nábožensky) ,jiné’, aniž bychom ho zároveň nutně převáděli na stejné“ (P. Hošek). Časté jsou v knize i odkazy na obory přednášené na jiných fakultách – především literární vědu (zkoumání čtenářské recepce). Evangelická teologie pod drobnohledem tedy skutečně obsahuje hutný a někdy snad až příliš stručný přehled evangelické teologie „v její vnitřní rozmanitosti i jednotě“, jak píší editoři.
Jan Lukavec
Robert B. Oxnam
Roztříštěná mysl – můj život s mnohočetnou poruchou osobnosti
Přeložila Hana Loupová
Portál 2006, 221 s.
Český čtenář si asi vzpomene na Čapkův Obyčejný život, jehož hrdina vidí sám sebe jako zástup bytostí představujících různé, vzájemně neslučitelné, a proto jen zčásti realizované životní možnosti. Čapek v tom spatřuje obecnou lidskou situaci, jeho hrdina má však jediné vědomí, které váže jednotlivé lidské potence a udržuje tak jednotu osobnosti. Choroba, kterou na vlastním příkladu vylíčil americký vědec, spisovatel a manažer, by se patrně dala popsat jako ztráta ústřední kontroly – v jednom těle koexistují a střídavě si je uzurpují různé bytosti, o kterých „hlavní správce“ ani neví a je až dodatečně překvapen důsledky jejich činů. Vyhledá pomoc psychiatra a zjistí, že těchto bytostí (někdy i ženského pohlaví) je až jedenáct. Po výměně vedoucího se podaří některé sloučit a jiné vytlačit ze scény, takže redukovaný počet tří je už únosný a schopný rozumné komunikace. Nepochybně zajímavé téma, ale zpracování na mne působí spíše dojmem umělé, skoro pohádkové konstrukce než zachycení autentického lidského dramatu (porovnávám např. s texty Václava Ryčla). S nedůvěrou přijímám zejména odhalení původu duševní choroby v zneužívání v dětství – nemůže tu jít o artefakt psychiatrické léčby? Rád bych znal názor odborníka.
Jan Novotný
Pedro Calderón de la Barca
Vytrvalý princ
Přeložil Vladimír Mikeš
Artur 2006, 131 s.
Vytrvalý princ (1628) je v našem kontextu známý spíše jako titul legendárních inscenací polského režiséra Jerzyho Grotowského v Teatru laboratorium než jako text pro divadlo. Také proto, že staré přebásnění od Jaroslava Vrchlického dosloužilo a na nové – od našeho dvorního Calderónova překladatele Vladimíra Mikeše – jsme si museli počkat. Přitom má Vytrvalý princ silné dramaturgické kvality (nemluvě teď o básnických) – jako náboženská hra svého druhu je apoteózou křesťanství. Portugalský infant Fernando se ve Fezu dostává do zajetí, kde za něj maurský král požaduje město Ceutu. Mezitím umírá portugalský král a Fernandův bratr přiváží jeho závěť, v níž hodlá Fernanda vykoupit. Ten však odmítá křesťanské město obětovat jiné víře a raději vstupuje do vězení. Nepřistoupí ani na útěk, který mu nabízí maurský generál Muley. Princovu pevnost ve víře pak přijíždí podpořit nový portugalský král Alfonzo, který se rozhodne osvobodit Fernanda bojem. Když nastraží past na vojáky krále Tarudanta, zjeví se mu Fernando, který již mučednicky zemřel, aby zapálenou pochodní vyjádřil boží podporu této válce. Útok je vítězný a Alfonso, který zajal též královu sestru Fénix, žádá kromě vydání Fernandova těla i její sňatek s Muleym – jejich milostné toužení je druhou linií hry. Drama končí paralelou pohřebního a svatebního průvodu, symbolizující marnost života vezdejšího i oslavu království nebeského.
Lenka Jungmannová
Arthur C. Clarke, Stephen Baxter
Sluneční bouře
Přeložil Milan Lžička
Baronet 2006, 363 s.
Univerzalistický globalismus označuje jinými slovy termín zglajchšaltování, tj. odpor proti rozmanitosti, všechno vyrovnané do jedné řady, ve stejné velikosti a podobě. V utopickém románu Sluneční bouře se využitím technologií pohybuje hrstka lidí kosmem, jak libo, zatímco Zemi stíhají katastrofy jedna po druhé. Zneužívání technologie má podobný efekt jako vyvolání džina z lahve – když vyleze, už jej nelze nacpat zpátky. Pokrok je skočný, ale většina podstatných věcí lidského života zůstává stejná od nepaměti. Doktrína univerzalistické globalizace nabízí zjednodušení života všem a ve všech oblastech života – kdo se odmítne přizpůsobit, bude smeten anebo izolován od zbytku společnosti; až budou všechny problémy vyřešeny, bude už možné čekat na smrt. V kostce naznačený scénář se však stále nedaří realizovat – čím to asi je? Za prvé už to tady bylo mockrát, ale nikdy to nevyšlo; za druhé život si nedá diktovat. Slušně vyjádřeno, globalizace patří mezi další utopie, nesplnitelné recepty, které jsou už z podstaty nenaplnitelné. Jsou vylučovány jak nemajetné vrstvy lidstva Země, tak bytosti přírodního prostředí a příroda sama. Clarkův a Baxterův román je o útěku z reality a ze Země, katastroficky popisuje nezdařenou lidskou šanci; zároveň je závažným varováním před neřešením současného stavu věcí lidských.
Vít Kremlička
James Redfield, Michael Murphy, Sylvia Timbersová
Bůh a vyvíjející se vesmír
Přeložil Josef Orel
Beta-Dobrovský 2006, 239 s.
Kniha je souborem pohledů na současný stav duchovního hledání; chce přispět k proměně člověka ve směru vyššího (duchovního) lidství. Hledá se lidské pravé já, které v rozpoznání svého vlastního poslání může teprve přispět k lepšímu chápání světa a člověka v něm. Syntetizují se zde v náznaku všechny spirituální tradice světa a hledá se jejich společný jmenovatel právě v nacházení sebe sama – a to v naladění na tajemství bytí. Opravdovost naší civilizace se vidí právě v spirituálním rozvoji člověka, kdy současný rostoucí zájem o duchovno se považuje za velký zlom v dějinách člověka; zvrat přirovnávaný k okamžiku, kdy jsme se jako lidé vzpřímili a vznikl homo sapiens. Svou snahou o vyrovnávání duchovních tradic Východu a Západu připomene kniha například snahu německého filosofa Maxe Schelera, který podobným způsobem načrtl již na počátku 20. století směřování člověka k duchovní jednotě a harmonii s přírodou a kosmem. Škoda jen, že jinak inspirativní kniha neprošla důslednější odbornou redakcí, kdy se kupříkladu v přeloženém textu píše brahma nesprávně s dlouhým á apod. Naopak je dobré, že v závěru uvedený přehled anglické literatury o transformaci je doplněn českými překlady. Kniha je tak dobrým úvodem pro ty, kteří stojí na počátku své snahy o duchovní sebeprobuzení.
Jiří Olšovský