Krasová oblast na italsko-slovinsko-chorvatském pomezí se dostala do vysoké politiky. Propasti, kam na sklonku druhé světové války naházeli Titovi partyzáni kolaboranty s fašistickým režimem (a samozřejmě nejen je), se z iniciativy terstských politiků pravicové Alleanza nazionale dostaly do centra historické paměti italského severovýchodu už před dvěma lety. Desátý únor byl v Itálii v roce 2005 vyhlášen dnem vzpomínky na masakry. Při letošním dni vzpomínky vystoupil prezident italské republiky Giorgio Napolitano a po projevu, v němž hovořil o „barbarství století“ a „slovanské krvelačnosti“, posmrtně vyznamenal posledního italského náčelníka (fašistické) policie města Zadaru. Události se v Itálii věnoval pouze regionální pravicový tisk a nebýt chorvatské reakce, Napolitanův projev by měl obdobnou marginální důležitost jako proslov k etiopským vysloužilcům nebo černohorským royalistům. Prezident Chorvatské republiky Stipe Mesić však vydal v reakci na projev ostré komuniké, v němž protestoval proti obsahu i tónu svého italského protějšku, proti „otevřenému rasismu“, „historickému revizionismu“ a „politickému revanšismu“. Mesićova tvrdá pozice pak možná souvisí s nově formulovaným chorvatským sebevědomím vůči Itálii a Evropské unii obecně. Pobřeží Jadranu má v chorvatském povědomí roli trumfu ve hře. Bez ohledu na to, zda Chorvatsko vydá kontroverzní „hrdiny vlastenecké války“ k soudu do Haagu, evropští turisté sem totiž peníze v létě jistě opět přivezou.
Felix Xaver
Krátce poté, co se brněnské zastupitelstvo pokusilo převést vilu Tugendhat na potomky jejích stavitelů, učinili dědicové krok, jenž jejich morální nárok na vrácení vily v očích mnoha lidí zásadně poškodil. Z kompozice „uměleckého díla“ vyňali Torzo kráčející ženy Wilhelma Lehmbrucka a vyslali je na cestu do londýnské aukční síně Sotheby´s. Ministerstvo kultury soše neudělilo památkovou ochranu, ačkoliv je o to žádal brněnský památkový ústav. Moravská galerie dílo proto vydala k vývozu bez předkupního práva – a v dražbě pak neuspěla, neboť cena sochy se vyšplhala mnohonásobně výš, než to bývá u Lehmbruckových děl obvyklé. Neznámý sběratel ocenil svou touhu po torzu na magickou sumu milion liber – asi 42,6 milionu korun. Brněnský radní Jiří Zlatuška, který už dřív veřejně zpochybnil morální nárok potomků Tugendhatů, začal usilovat o revokaci usnesení zastupitelstva. Tvrdí, že o vilu nelze projevovat ostentativní nezájem, jak opakovaně v minulosti činil jeden z potomků, logik a filosof Ernst Tugendhat, a pak se domáhat jejího navrácení, nota bene po uplynutí všech restitučních lhůt. Vydání domu se však stalo hitem brněnské ODS, jež za své dlouhé vlády na radnici zmršila výběrové řízení na rekonstrukci vily (A2 č. 48/2006). Nyní se její zastupitelé zaklínají svatým právem vlastnictví. Jde však skutečně jen o majetky? Uvažme, že rodina Tugendhatů a Löw-Beerů (z které pocházela manželka stavitele Greta) měla v Brně a na Moravě obrovské majetky a vila je jen zlomkem jejich peněžité hodnoty. Zdánlivě jasný případ se začíná zamotávat a kauza vily Tugendhat se stává pro město Brno stejně nesnesitelnou, jako se konzervativním obyvatelům města Brna kdysi zdála vila sama.
Roman Krištof
Tošovského a Nohavici a také základních práv a svobod se zastala ČSSD proti ministru vnitra Ivanu Langerovi a jeho projektu Otevřená minulost. „Vyvalí se splašky v osobním, intimním životě lidí na základě dokumentů zločinecké organizace,“ varoval místopředseda sněmovny Lubomír Zaorálek před plánem na zveřejnění dokumentů komunistických bezpečnostních složek. ČSSD prý také nesouhlasí se selektivním zacházením s těmito informacemi a s tím, že některé oběti údajné spolupráce „jsou dnes doslova vytahovány jako králíci z klobouku. Vytváří to falešný obraz o minulosti.“ Ponechme stranou věrohodnost tohoto náhlého zaujetí lidskými právy i to, že poslední dokumenty se na veřejnost pravděpodobně nedostaly díky Langerově snaze. Ponechme stranou i to, že zmíněný ministrův plán na publikaci 17 kilometrů dokumentů na internetu je přitažený za vlasy. Skutečností je, že Langerem nastoupená cesta může pomoci zkoumání minulosti i toho, jakým způsobem se kdo podílel na udržování minulého režimu. Dokumenty mohou také poškodit nevinné a ohrožují právo na ochranu osoby a soukromí. To už ale platí i o dokumentech, které jsou zpřístupněné. Lavina intimností nás však dosud nezaplavila. Dokumenty navíc byly až dosud přístupné velmi selektivně. O činnosti příslušníků StB, a jak je vidět, i jejích spolupracovníků, jsme dosud neměli šanci získat dostatečný přehled. A tento společenský zájem by měl nyní převážit. Nese s sebou jistá rizika. Především však pro ty, kteří dosud v nových funkcích úspěšně tají míru a způsoby, kterými sloužili minulému režimu.
Filip Pospíšil