Régis Jauffret
Blázinec
Přeložila Alexandra Pflimpflová
Odeon 2006, 142 s.
Pokud jste si někdy ve své vlastní rodině připadali jako v blázinci, pak by stejnojmenný román Régise Jauffreta mohl být pro vás tím pravým. Ale pozor, není to čtení pro moralisty nebo útlocitné estéty. Příběh knihy, pokud vůbec můžeme mluvit o nějakém příběhu v textu, který je vystavěn na přelévajícím se proudu vnitřních monologů (v tom se Jauffret prokazuje jako pilný čtenář a schopný pokračovatel Prousta i Woolfové), se odvíjí od okamžiku rozchodu mladého páru, do něhož je zapojena a stále více vtahována mužova rodina. To, co se zde zobrazuje, je trapné, nelichotivé, pobuřující, někdy na hranici perverze, často však sarkasticky zábavné. Jauffretův pohled je vyhrocený, deformovaný, groteskní. Na druhé straně před námi neskrývá žádné myšlenky, se sebevražednou otevřeností píše o všem, co se může tématu rodiny dotýkat (o hysterických dcerách, slabošských synech, panovačných matkách a bezradných otcích), třebaže je to nezřídka rouhačské a skandální. Ukazuje směšnost temných zákoutí a banalit spořádaných životů, naši neukotvenost: „Naše budoucnost není jasně narýsovaná, až příliš se měníme, jsme chaotičtí a občas si říkáme, že až umřeme, necháme tu po sobě spoustu mrtvol všech těch lidí, jimiž jsme skutečně byli, ale jen na chvilku, na týden či na pár let.“ To vše navíc v překladu, který odráží umanutou hudebnost textu i jeho slovní hry.
Ondřej Kavalír
Sylva Fischerová, Jiří Starý
Původ poezie – proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách
Argo 2006, 304 s.
Sborník zahrnuje třináct literárněhistorických studií od jedenácti autorů; vedle obou editorů mezi nimi najdeme např. Martina C. Putnu, Jana Čermáka a Miroslava Petříčka. Studie přinášejí jiný pohled na poezii, než na jaký jsme zvyklí, což byl účel výzkumného záměru, díky němuž publikace vznikla. V úvodu editoři praví, že „prvním impulsem byla nespokojenost s dostupnými literárněhistorickými publikacemi, pro něž je fakt existence poezie něčím samozřejmým, věcí, která si sama o sobě snad ani nezaslouží pozornost“. Jednotlivé studie se zamýšlejí nejen nad zdrojem poetické inspirace v různých kulturách, ale i nad úlohou poezie a básníků vůbec. Tento průzkum začíná ve staré Číně a pokračuje přes Indii, antické Řecko a Řím k ranému evropskému středověku a poezii gaelské, J. Čermák se poté zabývá inspiračními zdroji poezie Anglosasů, přičemž vychází z vlastních znalostí, které mají i své „praktické“ výsledky, mj. v podobě prvního českého překladu eposu Béowulf. Další studie se obrací ke staroseverskému básnictví a k poezii v rabínském judaismu. A od německého osvícenství se pak dostaneme k romantikům. Poslední dvě studie S. Fischerové se dívají na problematiku v širších časových i stylových souvislostech. Kniha je doplněna obrazovou přílohou, chybí zde však bohužel jmenný rejstřík.
Milan Valden
Václav Vokolek
Exily a úkryty v české krajině – (nahlédnutí za nízké horizonty)
Garamond 2006, 204 s.
Nová kniha českého básníka, beletristy a pátrače po zasutých mytických vrstvách české krajiny je souborem esejů o několika lokalitách, na kterých hledali čeští „disidenti“ v různých dobách úkryt (M. Bok, J. Florian, R. R. Hoffmeister, E. Juliš, F. M. Klácel, V. V. Modrý, B. Reynek, J. Moštěk). Kniha se přitom často mění ve skoro zuřivý pamflet, jenž černobíle vykresluje celý okolní svět, ve kterém jeho osamělci žili, jako území plné zloby, nepochopení a zášti. Hledání analogií mezi pronásledovanými napříč staletími přitom někdy působí trochu křečovitě: „v mladoboleslavském bratrském sboru, po surovém vyhnání následovatelů Krista, se tu sloužilo latinsky, řečí soldatesky, která dovlekla Spasitele na Golgotu“. Jistě má velký význam stále připomínat opomíjené a zneuznávané autory, ale umělé zvyšování jejich hodnoty tím, že se odsoudí všichni ostatní, mi nepřipadá jako nejšťastnější strategie. Pochmurnému ladění celé knihy pak odpovídá, když u Karla Čapka Vokolek nevyjmenovává, kdo všechno jej ve Strži navštívil, ale soustředí se na pomnichovské období a okamžik, kdy Čapek právě zde odmítl emigrovat do Anglie. Ale asi nejsem ten správný čtenář, který by byl schopný se naladit na tuto nostalgicko-melancholickou a místy i žlučovitou vlnu.
Jan Lukavec
Dušan Pleštil
Okem ducha – živá příroda v přírodovědných spisech Johanna Wolfganga Goetheho
Oikoymenh 2006, 452 s.
Přírodovědné dílo Johanna Wolfganga Goetha stojí stále ve stínu jeho literárního odkazu. O to záslužnější je monografie Dušana Pleštila, která nejen podrobně seznamuje s Goethovou přírodovědnou činností, ale zasazuje ji do souřadnic dobového přírodovědného diskursu. Kniha je rovněž solidním úvodem do základních metod a pojmů goetheniánské přírodovědy a rovněž její recepce v 19. a 20. století, s důrazem na dílo Rudolfa Steinera. Jde-li o dílo tak obsáhlé, měl autor svůj výklad odvíjet od pramenů. Tento nedostatek lze nejlépe demonstrovat na výkladu naturfilosofie. Protagonisté naturfilosofie, jako Lorenz Oken či Karl Friedrich Kielmeier, jsou zde vyloženi z výkladové perspektivy Emanuela Rádla, jehož Dějiny biologických teorii novověku se po mnoha desetiletích dočkaly uceleného českého překladu. Tam, kde se měl autor opřít skutečně o prameny, se často upíná na jeden titul sekundární literatury! Velmi nadužívaným zdrojem je kniha Margrit Wyderové Goethes Naturmodell, na druhé straně zcela chybí důležitý výklad německé romantické naturfilosofie, kniha Transzendentaler Idealismus. Romantische Naturphilosophie – Psychoanalyse od Odo Marquarda. Přílišné zúžení na jednu výkladovou perspektivu knize ublížilo, ale přesto jde o průkopnické dílo, jež nám má otevřít oči pro to, co je živé, mimo hlavní proudy přírodovědného diskursu.
Michal Janata
Nando Parrado, Vince Rause
Zázrak v Andách
Přeložila Dana Šimonová
Práh 2006, 334 s.
Mladí uruguayští ragbisté, jejichž letadlo se v říjnu 1972 zřítilo v chilských Andách, byli nemilosrdně vytrženi z příjemné bezstarostnosti mládí a postaveni před zdánlivě nesplnitelný úkol – přežít. Vypravěč a jeden z přeživších Nando Parrado (stavějící se občas trochu zbytečně do role nejstatečnějšího člena skupiny) přenese čtenáře po poněkud zdlouhavé úvodní kapitole, jež se věnuje téměř výhradně popisu ragbyových pravidel, přímo mezi zasněžené vrcholky mrazivých andských věží. Realistickým jazykem bez zbytečných kudrlinek a s minimem pozornost odvádějících tematických odboček dokáže sugestivně vystihnout počáteční beznaděj (např. když se mladíci z rádia dozvědí, že pátrání po nich bylo přerušeno), otřesné momenty a děsivá rozhodnutí, jež museli v zájmu přežití učinit (mezi nejtěžší patřilo rozhodnutí, zda začít pojídat mrtvé přátele, aby nezemřeli hladem), a závěrečnou vzpouru proti nepříznivému životnímu osudu uprostřed kruté a zároveň nádherné přírody. Šťastný konec zoufalé cesty z místa nehody za pomocí – po dvou měsících těžko představitelného utrpení – vžene čtenáři slzy do očí. Ačkoli nemile překvapí umístění rejstříku až na knižní vazbu, jde v této publikaci především o jeden neuvěřitelný příběh o lidské vůli. A ten je nesporným vítězem a formální nedostatky spolehlivě překryje.
Jan Paulík
Jeremy Melvin
…ismy – Jak chápat architekturu
Přeložila Emílie Harantová
Slovart 2006, 160 s.
Už svým názvem se encyklopedie architektonických stylů trochu vysmívá sama sobě. Tedy spíš předpokládanému záměru každé takové knihy: vysvětlit čtenáři, že tamto se nazývá tak a ono zase jinak. Autor knihy je významný teoretik v oblasti architektury a přispěvatel deníku The Guardian. Ve své knize skloubil v prezentaci světových architektonických proudů přísný akademický pořádek a volnější žurnalistický styl. Akademismus a puntičkářství se projevily především na struktuře knihy: v přísné chronologii, v pečlivě vypracovaném rejstříku staveb a architektů, nechybí slovníček užitečných pojmů. Obsah předkládané příručky je poutavý. Hlavně díky tomu, že Jeremy Melvin chápe všechny „ismy“ v širokém smyslu slova. Na obrázcích staveb ukazuje zhmotněné myšlení doby, proudů i náboženství. „Ismy“ ve své knize vykládá v několika základních variacích: jako široký kulturní trend (např. klasicismus či humanismus), jako hnutí definované umělci (purismus nebo strukturalismus), zahrnuje do nich i retrospektivní označení (manýrismus), regionální či národní trendy (šintoismus, amerikanismus) a také vyjádření určité ideologie (totalitářství). Síla této malé encyklopedie však tkví v ilustracích. Řeknou totiž čtenáři mnohem víc než doprovodné strohé texty. Oceňuji také klíčová slova, která doplňují každý „ismus“ a tvoří dobré vodítko pro další vyhledávání na internetu či v podrobnějších encyklopediích.
Radka Bzonková
Pavel Kohout
August August, august
Větrné mlýny 2006, 146 s.
Od vinohradské premiéry Kohoutova populárního „cirkusového kusu“ August August, august uplynulo loni čtyřicet let, a proto se Větrné mlýny rozhodly vydat toto drama ve své edici klasiků, nazvané Repertoár, v níž zatím vyšlo jedenáct titulů. Z toho důvodu se také malému paperbackovému vydání, jehož výtvarná podoba připomene publikace německého Reclamu, dostalo doprovodných textů (předmluvy jednoho z editorů, autorského komentáře díla i dvou dobových kritických reflexí), po nichž nezřídka marně volají i některé naše reprezentativní edice dramatiky. Kohout drama založil na obligátním schématu všech cirkusových klauniád, totiž na nerovném vztahu augusta a ředitele. Impulsem děje tu je konkrétně klaunova nekonečná (freudovská) touha stát se panem ředitelem, respektive vykonávat v cirkuse obor tradičně vyhrazený jen jemu – drezúru bílých lipicánů. Ředitel ve hře Augustovi klade tři podmínky (mít svou vizitku, oženit se a mít potomka), klaun je v průběhu děje svou klaunskou logikou všechny splní, ale nakonec spláče nad výdělkem a místo koníků je mu do manéže vpuštěn tygr. Analogie mechanismů ze společnosti, chcete-li.
Lenka Jungmannová
Mary Nortonová
Pidilidi
Přeložila Kateřina Závadová,ilustroval František Skála
Albatros 2006, 134 s.
Klasický pohádkový román Mary Nortonové vychází kupodivu poprvé v českém překladu. Autorka a herečka Mary Nortonová (1903–1992) žila po svatbě dlouhou dobu v Portugalsku a během druhé světové války v New Yorku. Zde začala psát tetralogii o tajemných obyvatelích z domu svého dětství. Po válce se vrátila do Anglie. Za první díl o pidilidech dostala v roce 1952 Carnegieho medaili. Příběh pidilidí z jednoho starobylého domu je vyprávěn retrospektivně, jeho podnětem je ztráta Katčina háčku, nad nímž visí otázka – kam se občas podějí naše věci? Způsob existence rodinky Hodinových a jejich vzpomínek na příbuzné kopíruje lidský svět. Pidilidé nejsou žádní skřítkové nebo trollové, na své živobytí si vypůjčují od lidí potřebné věci a jídlo; jejich strach pramení pouze z toho, aby je neviděl někdo nepovolaný. Přitom se rodinka Hodinových s některými lidmi přátelí. Mezi chlapcem, trávícím v tetině domě prázdniny, a pididívenkou Ariel se vytváří oboustranně hodnotné přátelství, hoch postupně zvelebuje jejich sídlo miniaturními předměty z pokojíčku pro panenky. Nortonová nechává příběh otevřený a jitří tak čtenářovy fantazijní představy pro další pokračování. Věci z druhé ruky se staly realistickou kulisou pro ilustrační doprovod knihy, František Skála zvolil perokresby, které nepostrádají ve figurálních prvcích napětí a půvab a vytvářejí tak v souznění s textem krásnou knihu.
Jana Čeňková
Jan Heller
Biblický slovník sedmi jazyků – hebrejsko-řecko-latinsko-anglicko-německo-maďarsko-český
Vyšehrad 2006, 368 s.
Jedinečný slovník, který zpracovává velké množství biblických slov (2797); jednotlivé ekvivalenty existují vedle sebe v hebrejštině, řečtině, latině, angličtině, němčině, maďarštině a češtině. Maďarštinu jako zajímavost připravil pro tento velký slovník L. Csémy. Slovník je přehledně uspořádán, takže se v něm lze rychle a správně orientovat. Je to dáno pečlivě vypracovanými rejstříky ve všech jmenovaných jazycích, pomocí nichž lze ihned vstupovat k hledaným slovům. I přehledný seznam potřebných zkratek umožňuje bezpečně vplout do tajemství znamenitě připraveného slovníku. Jeden příklad jako ilustrace jeho užitečnosti: duše se řekne hebrejsky nefeš, řecky psyché, latinsky anima, anglicky soul, německy Seele a maďarsky lélek. Slovník vzhledem k jeho obsažnosti však mohou používat třeba i filosofové, historikové při překládání ze starověkých, ale i novověkých děl. Avšak číst například i současného Derridu, Lévinase, Mariona, kteří se často odvolávají na biblické či novoplatónské texty, je nyní také snazší za pomoci tohoto důkladného slovníku; řada biblických slov přechází do filosofických pojednání. Biblický slovník ve svém pátém, rozšířeném vydání je též pěkně připraven nakladatelstvím, takže se jistě stane nezbytnou pomůckou pro mnohé zájemce a odborníky.
Jiří Olšovský
František Kadlec
Praha lucemburská v obrazech
Ilustrace Eva a Lubomír Anlaufovi, Petr Urban
Albatros 2006, 27 s.
Obrazová publikace pro čtenáře od 9 let uvádí do lucemburské doby – XIV. století, doby rozpuku zemí Koruny české, obecně považované za hlavní nosný pilíř české státnosti v měřítku národním i mezinárodním ve smyslu kulturním. Příběh sám je napsaný jako snové putování dvou dětí v doprovodu kouzelníka Žita středověkou Prahou. Jednotlivé kapitoly obsahují legendu s hutnými vysvětlivkami k dvoustránkovému obrázku, ilustrujícími jednotlivé obory lidské činnosti oné doby. Ze záhlaví jednotlivých kapitol vybírám pro představu: Let nad městem, Korunovace v katedrále, Na dobytčím trhu, V umělecké dílně, Rytířský turnaj, Disputace na univerzitě, Úleva v lázni; jak vidno, mohou posloužit dětem k letní prázdninové hře. František Kadlec napsal knihu, ve které se hravou didaktickou formou dětští čtenáři mohou obeznámit s učivem dějepisu – a dospělí si osvěží pozapomenuté školní znalosti. Nedílnou součástí je slovníček odborných pojmů a základní seznam použité literatury, který přijde určitě vhod středoškolákům k dostačující orientaci v problematice i k samostudiu, pokud paní učitelka zapomene. Na předsádkách publikace je mapka rozlohy zemí České koruny za Karla IV. a genealogický strom lucemburské dynastie – takovou knihu můžete svým dětem pořídit s klidným svědomím, a zřejmě i vy do ní rádi nahlédnete.
Vít Kremlička
Jiří Kulhánek
Stroncium
Klub Julese Vernea 2006, 467 s.
Po tříleté odmlce přichází guru české krvavé sci-fi s novou knihou, která byla očekávána mnoha fanoušky fantastické literatury. Kulhánek si však svými dřívějšími romány nasadil laťku vysoko. Přestože se nikdy nejednalo o kultivované intelektuální čtivo, dokázal strhnout čtenáře akčními scénami, upírskými mystérii a především černočerným humorem, plným sarkasmů. Zápletka Stroncia je tradiční – boj jedince proti všem a všemu. V tomto případě proti technokracii postkatastrofického světa, proti lidožravým mutantům a všudypřítomným nemrtvým. Ale oproti předchozím dílům, jako je například Noční klub, je postava hlavního hrdiny Longina Kandinskeho dosti plochá a čtenář se s ní nedokáže dostatečně ztotožnit. Ani svět, který autor vytvořil, není příliš uvěřitelný a životaschopný. Samozřejmě i v této knize naleznete množství výborných „hlášek“, ale v celkovém kontextu vyznívají naprázdno. Hlavní kvalita děl Jiřího Kulhánka vždy spočívala v zábavném příběhu zasazeném do známé reality, která tím nabývala nový rozměr. U Stroncia působí prostředí příběhu dojmem dřevěných kulis, v nichž se pohybují dvojrozměrné postavy bez řádné jiskry, ať už se jedná o vyložené záporáky nebo částečně pozitivní charaktery. Nový román předního představitele drsné fantastiky zřejmě jeho ortodoxní příznivce nezklame, ale nepatří rozhodně k tomu nejlepšímu, co Jiří Kulhánek doposud napsal.
Robert Hladil
Caroline Lawrencová
Lupiči z Ostie – Záhady ze starověkého Říma
Přeložila Hana Petráková, ilustrovala Barbora Kyšková
Albatros 2006, 144 s.
Lupiči z Ostie jsou první knihou série Záhady ze starověkého Říma (v originále vyšlo již 12 dílů). Autorka tu v ději zasazeném do prvního století našeho letopočtu dala dohromady skupinku dětí: vůdčí osobností je Flavia, dcera jednoho z občanů přímořského města Ostie, k ní se připojí (respektive je Flavií zakoupena) otrokyně Nubie, syn křesťanského obchodníka Jonathan a nakonec žebrák Lupus s vyříznutým jazykem. Všichni pak, jak vyplývá z názvu série, řeší roztodivné záhady – tou první jsou brutální vraždy psů, kterým kdosi uřezává hlavy. Příběh je psán svižně, každá kapitola končí v nejlepším a nutí tak čtenáře, aby knihu přečetl v jednom tahu. Lawrencová se také pokouší zvýšit hodnotu románu tím, že ozřejmuje různé historické skutečnosti – někdy však trochu křečovitě, například když Flavia oslovuje svého otce „pater“ nebo se kniha místo do kapitol dělí na „svitky“. Trochu mi také vadilo přimíchání křesťanství v závěru („Litujete všech svých špatných činů?“ [...] „Tak se omluvte Bohu.“). Vzhledem k tomu, že jde o úvodní část cyklu, musím také prominout přílišnou zdlouhavost zhruba první poloviny prózy, kdy se všechny postavy seznamují. I přesto jde o docela čtivý román, který by mohl bavit především čtenáře ve věku kolem 10 let. Jen ten obrázek na obálce asi málokoho osloví...
Jiří G. Růžička