Únorové číslo měsíčníku Le monde diplomatique otisklo přílohu Je možné nevěřit? (Peut-on ne pas croire?). Jak se k víře staví médium, které je mnohými pokládáno za tribunu francouzské intelektuální levice? Úvodník napsal Jacques Bouveresse, který je svéráznou postavou současné francouzské filosofie. V druhé polovině 80. let vystoupil proti poststrukturalismu a jeho útoky proti Derridovi, Deleuzovi, Foucaultovi a dalším mu vynesly jistý věhlas. K dalším kontroverzím okolo jeho osoby patří to, že se ve svých stanoviscích často blíží neokonzervativismu a jeho knihy ve Spojených státech vydávají právě stoupenci těchto kruhů.
Bouveresse zmiňuje předpoklad racionalismu, podle něhož mělo být náboženství nahrazeno něčím, co již za náboženství nelze označit. Předpoklad racionalistů však podle něj selhal, neboť všechno, co kdy chtělo náboženství nahradit, se jím později také stalo. Myšlenka nenahraditelnosti náboženství je podle autora zastávána jak věřícími, tak i ateisty. První jej pak užívají pro pěstování pocitu výlučnosti vlastního náboženství, druzí v ní vidí nepřímý důkaz toho, že je náboženství obecně nutným zlem. Ve své úvaze se však Bouveresse vrací k situacionismu. Ten je přitom řadou komentátorů vnímán jako jeden z hlavních myšlenkových zdrojů pařížského horkého května 1968. Autor pro podtržení svých tezí cituje situacionistického klasika Regise Debraye: „Podívejte se na substituční sakralizace předvčerejška – posvátnost Krále byla v republikánském breviáři přenesena na Vlast. Posvátnost Církve byla přenesena na Stranu v podobě katechismu společenského pokroku.“
Příloha Le monde diplomatique pak přináší mimo jiné vybrané teze z nedávno posmrtně vydané knihy Jacquesa Ellula Islám a žido-křesťanství (Islam et judéo-christianisme). Aktivní situacionista, bordeauxský historik a sociolog, značně oblíbený ve Spojených státech (zlé jazyky tvrdí, že se o něm pochvalně vyjadřoval i Theodore Kaczynski alias Unabomber), náboženství vysvětluje potřebou věřit ve svoji skupinu. To je podle Ellula jediný způsob, jak najít relativní stabilitu a smysl života. Autor označuje náboženství za nezničitelné.
Snad všechna francouzská média se věnovala tuto zimu problému bezdomovectví. Mediální pozornost vygradovala v souvislosti se smrtí uznávaného abbé Pierra, který pomoci bezdomovcům zasvětil svoji kariéru. Několik týdnů po jeho smrti se k problému lidí bez domova znovu vrátil i deník Le Monde a přinesl o něm v polovině února sérii článků.
„Viníkem situace je stát,“ tvrdí v titulku jednoho z článků zakladatel nevládní organizace Děti Dona Quijota, herec Augustin Legrand. Od počátku roku vyrostlo na břehu pařížského kanálu Saint Martin za přispění Legrandovy organizace stanové městečko. Drogy, alkohol, špatná hygiena a hluk pocházející z tohoto bezdomoveckého „Kingstonu“ se však staly kameny úrazu ve spolužití s jeho pařížskými sousedy. Deník se této otázce věnoval i v souvislosti s předvolební kampaní. Sněmovnou prošel 8. prosince loňského roku zákon „proti vyhození na ulici“ (principe de non-remise à la rue), podle něhož má být všem obyvatelům Francie státem garantováno bydlení. Poslanci pravicové UMP posléze prosadili dodatek, který toto právo zaručuje Francouzům a nejvíce integrovaným přistěhovalcům, tedy těm, kdo mají ve Francii povolení k pobytu na více než 10 let. V dodatku se odrazila skutečnost, že Francií již neobchází strašidlo polského instalatéra. Diskrétně je zastoupilo strašidlo bulharského bezdomovce.
Le Monde rovněž otiskl kvalitní recenzi na knihu dvojice urbánních antropologů (Patrick Gaboriau a Daniel Terrolle) o problému bezdomovectví (SDF, Critique du prêt-à-penser). Recenzent Bertrand Bissuel uvádí, že se antropologové snaží dekonstruovat myšlenkový svět politických elit, který se humanistickou a demokratickou rétorikou pokouší mobilizovat občany proti společenské marginalizaci a vyloučení. S „hotovými“, instantními myšlenkami, které dominují v politizujících debatách o bezdomovectví, se pak podle Bissuela kriticky vypořádávají jejich zasazením do kontextu vztahů nadvlády a moci. Bezdomovci jsou prý „poraženými liberálního kapitalismu“. To dokazují i změny v ulicích: lavičky v pařížském metru a městských parcích již dávno změnily tvary, dnes už se není možné na nich natáhnout.
Relativně velký prostor věnovaly přední francouzské noviny Libération smrti Maurice Papona, jediného Francouze, který byl uznán vinným za podíl na deportacích francouzských Židů během druhé světové války. Papon, který zastával až do počátku 80. let řadu důležitých míst ve francouzském establishmentu, zemřel v sobotu 17. února v požehnaném věku 96 let. Deník Libération otiskl v této souvislosti několik článků, které se ohlížejí za Paponovou kariérou i za procesy, jež v roce 1998 vyústily v jeho odsouzení k deseti letům vězení. Právě soud v tomto roce uznal Papona vinným z napomáhání zločinům proti lidskosti. Tohoto jednání se podle něj dopustil ve funkci generálního tajemníka bordeauxské prefektury, kterou zastával v době druhé světové války. Soudu se podařilo prokázat jeho přímou vinu na deportaci 43 Židů do vyhlazovacích táborů nacistické Třetí říše. Z Bordeaux, které nebylo pod přímou správou Říše, ale bylo kontrolováno pouze prostřednictvím kolaborantského režimu ve Vichy, bylo za války celkem deportováno 1690 Židů. Přesto vedla Paponova kariéra i po pádu Vichy nadále vzhůru. Coby vysoký policejní důstojník a posléze politik se dokázal udržet v mocenských strukturách třetí, čtvrté i páté francouzské republiky. V období poslední francouzské koloniální války byl v letech 1956–1958 policejním prefektem východoalžírského Constantine. Jako prefekt Paříže nechal v říjnu 1961 tvrdě potlačit manifestaci alžírské FLN za samostatnost. Tato událost, která je zapsána hluboko v historické paměti alžírské diaspory ve Francii, se však soudní dohry nedočkala ani s odstupem času. Papon přitom tehdy nechal manifestanty doslova naházet do Seiny. Místo před soud pak v 70. letech nastoupil do vysoké politiky, nejdřive jako poslanec, později jako ministr financí. Jeho pád přineslo až odhalení jeho minulosti v satirickém týdeníku le Canard Enchaîné a následná vlna žalob ze strany potomků a příbuzných deportovaných Židů. Zatímco odsouzení nacistického zločince Klause Barbieho trvalo čtyři roky, soudy s Paponem se vlekly dvanáct let. Z vězení byl nakonec bývalý prefekt hlavního města propuštěn po čtyřech letech kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Ve většině článků, které se nyní Paponově smrti věnovaly, lze najít implicitní otázku, kolik dalších Paponů by se dalo mezi významnými postavami současné francouzské historie napočítat?
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.