Jarmila Uždilová
Zkouška
Dauphin 2007, 248 s.
Bezmála devadesátiletá autorka nás ve své nové povídkové knize přenáší hluboko do minulého století. Obrací se ke světu svého mládí, kdy se hoši ještě děsili maturitních zkoušek, dívky se na veřejnosti ostýchaly – a děti ctily své rodiče. Jednotlivé příběhy, které se odehrávají na českém maloměstě buď v těžkých dobách války nebo neveselých časech poválečných, mají různé vypravěče, hrdinové jsou však obvykle stejní: lidé na počátku své životní dráhy, na prahu dospělosti, ve chvílích, kdy se začínají osvobozovat z rodinných pout, či si pomalu uvědomují, že to nedokážou. Nejpoutavější a dodnes živé jsou autorčiny sondy do duše začínajících učitelů. Uždilová svět před padesáti lety evokuje – v prostředí, zápletkách, kultivovaném jazyce, úvahách a vyprávěcím čase – tak dokonale, až se skoro nechce uvěřit, že píše dnes, a těžko si představit, jak naplní název dauphinovské edice. Na obálce se totiž skromně krčí nápis Strictly commercial, a to tento archaizující opus pro dlouhé deštivé večery vskutku není.
Marta Ljubková
Šin‘iči Hoši
Očekávání
Přeložil Jan Levora
Mladá fronta 2007, 248 s.
Šibalsky lákavý název souboru mikropovídek (tzv. šóto-šóto) známého zakladatele japonského sci-fi vyvolá v duši dobrodruha záblesk napětí a mrazivého tajemna. Kniha je průřezem celou Hošiho povídkovou tvorbou (nebylo by tedy od věci uvést u jednotlivých kusů jejich dataci), důsledně ovlivněnou třemi pravidly, jež stanil sám autor: žádný sex, žádná krutost, žádné konkrétní události. Pro svůj styl je zván „bohem mikropovídek“, jeho jazyk je strohý a suchý, ale věcný a trefný, bez zbytečných pozlátek. Je prostě japonský. Hoši nás naštěstí neušetří ani pichlavé satiry, jeho ironický, přesto slitovný úsměv při čtení neustále poblikává někde nad hlavou. Jak symbolické (!), víte-li, že „Hoši“ v překladu znamená „Hvězda“. Detektivní zápletku či sci-fi svět využívá autor ve svých napínavých kouscích jako funkční kulisy, na nichž se jasně odrážejí všelijaké temné neduhy, které za sebou táhne lidské plémě i se svou moderní civilizací. Navazuje tak na tradici „rakugo“, která pro náměty svých anekdotických vyprávění sahala do koše lidských nectností. Pointa jeho mikropříběhů je většinou nečekaná a originální, jen některé motivy starších povídek působením času na povrchu zrezivěly a rozuzlení lze vytušit už po pár řádcích. Máte-li ovšem duši dobrodruha, pak odhalenou pointu natruc zapomenete a necháte se unést. Bude-li vaším úmyslem se pobavit, pak Hoši bezesporu splní vaše očekávání.
Gabriela Krůzová
Martin Reiner
Pohled z kavárny v Bath
Větrné mlýny 2007, 68 s.
Poezie Martina Reinera (1964) často zachází jen s fragmenty řeči a vědomí a ocitá se tak na pokraji srozumitelnosti: vždy je v ní něco neznámého, nevysloveného, zamlčeného, torzovitého, jako by básník protestoval proti byť jen náznakům doslovnosti a ucelenosti, odmítal povinnost dorozumět se a nabízel jen jakousi pokoutní perspektivu. V jeho verších se tak občas odehrává stínové divadlo za dvojím závěsem – o kousek dál zase preferuje tón civilní, ironii a rozevláté mudrosloví. Rozkoš střídá pocit provinění, uvolnění plynule přechází v nezávaznost. Místy též připomíná autora temnějšího textu rockové písně („řeknu ti to stručně: nemůžeš nic, vůbec nic,/ a jestli teď prcháš do ulic,/ aby ses otřepal z mých slov,/ musím se zeptat:/ Kdy naposled jsi byl stejně bezmocný?“). Reiner se nezdráhá chytat jen na marnivý háček hříčky, užívat rýmy toliko na efekt. Přesto se v jeho textech, znatelně inspirovaných skutečnými prožitky, občas zablýskne – estetika bizarně rozfázovaných či přeskládaných gest a úkonů roztáčí zvláštní kolotoč vzpurnosti, rezignace i naděje.
Jiří Zizler
Elizabeth Bishopová
Ve vesnici
Přeložila Mariana Housková
Opus-Kristna Mědílková 2007, 187 s.
Americkou básnířkou Elizabeth Bishopovou (1911–1979) se u nás soustavně odborně zabývá Mariana Housková; přeložila již výbor veršů Umění ztrácet (Fra 2004). Nyní předkládá soubor autorčiných posmrtně vydaných próz. Bishopová se v nich vrací ke vzpomínkám na krajiny dětství i další místa, kde žila (Massachusetts, Nové Skotsko v Kanadě, Florida, Brazílie), i na lidské bytosti, které pro tuto introvertní samotářku mnoho znamenaly (strýček Neddy, Marianne Moorová). Tyto soustředěné, navenek objektivizační prózy, nořící se ze vzpomínek a zároveň vypovídající o přítomnosti, představují – i díky vypravěččinu lehkému ironickému odstupu – vynikající celek. Dají se jen obtížně přiřadit k některému ze zavedených žánrů – nalézáme v nich prvky esejistické, memoárové, cestopisné, literárně i uměnovědně interpretační. Všechny motivy se vynořují z hlubinných vrstev dávných i nedávných zážitků, spojovány snahou o autentičnost bez jakýchkoli apriorních předsudků literárních zvyklostí. Podání Elizabeth Bishopové míří k niterné pravdivosti a absolutní přesnosti výrazu. Působivost tohoto souboru násobí výtečné kongeniální přetlumočení, z něhož je patrné, jak důvěrně zná překladatelka komplikovaný vnitřní svět autorčin.
Helena Kupcová
Alexandra Vokurková
O Čertíčkovi
Ilustroval Pavel Kadlec
Meander 2007, 48 s.
Jaký je rozdíl mezi čertem a andělem? Až na to, že jeden je bílý a druhý černý, skoro žádný. O tom je přesvědčená autorka další pohádky, která letos vyšla v edici Modrý slon, a snaží se o tom přesvědčit i ostatní. Děti, které budou andělsko-čertí příběh poslouchat, a dospělé, kteří ho budou číst. Pohádka je svým prostým stylem určená především malým dětem. Matce Anděle se na sídlišti zvaném Andělíkov narodí čert, který zlobí, protože je to čert, a vůbec se nehodí k andělským vrstevníkům. A protože netouží po ničem jiném než podívat se do pekla, matka Anděla s ním odjede do Pekla v Jizerských horách. Jenže tam je jen zima. A pak je tu ještě sídliště Čertíkov, kde zase žije čert, který musí konat dobro, ať chce nebo nechce. Stane se policajtem, ale lapené zloděje propouští – prostě si nemůže pomoct. A do třetice se na scéně objeví příliš poslušný anděl, který si sice chce hrát s obyčejnými dětmi, ale bojí se, aby se neumazal, takže s ním není žádná legrace. Navíc je tu i internet, skateboard, snowboard a řada dalších bytostí, které nezávisle na tom, zdali jsou lidé, andělé nebo čerti, podléhají emocím a náladám, takže je nakonec úplně jedno, jaký se kdo narodí. To je také poselství, které chtěla autorka této vpravdě moderní pohádky sdělit svým čtenářům – že nic na světě není jen tak a všechno má své pro, které se v určité situaci může jevit jako proti. Anebo naopak.
Magdalena Wagnerová
Mark Millar, J. G. Jones
Mrtvý nebo živý
Crew 2007, 191 s.
Skotský komiksový scenárista stvořil svět, v němž byli v roce 1986 vyhlazeni superhrinové a vlády nad světem se chopili superpadouši. Nikdo o nich nic neví, z paměti byly lidem vymazány i vzpomínky na superhrdiny (ti přežili jen v komiksech). Až jednoho dne si přijde Kočka pro Wesleyho Gibsona, aby mu řekla, že jeho otec, který právě zemřel, patřil také k superpadouchům a on ho musí nahradit. Z „měkkoně“ se stává „drsoň“, z Petra Kotvalda Eminem. Zatímco první kapitola, v níž Wesley popisuje svůj zpackaný život, vypadá ještě docela slibně, v pokračování se rozjíždí klasická linka souboje mezi dobrem a zlem, respektive zlem a zlem. Čtenář je tak posunut do role, kdy fandí buď jedné nebo druhé straně a zároveň nemá možnost identifikace s nikým z vystupujících psychopatů. Čtenáři superhrdinských komiksů se možná budou bavit různými odkazy a slovníkem, který se v běžné produkci určené převážně dětem neobjevuje; ti, kteří se však o podobné čtivo nezajímají, přijdou zkrátka. Srovnání s Moorovými Strážci, které se objevilo v jednom anglickém deníku, ale rozhodně není na místě. Na to Millarovi chybí jak vtip, tak schopnost složitější kombinace a přesahu. Jonesova kresba patří do škatulky „americký mainstream“, aniž by jakkoliv vybočovala. Jméno překladatele budete v knize hledat marně, čtenářům Preachera však jistě docvakne, že jde o Štěpána Kopřivu.
Jiří G. Růžička
Noam Chomsky
Moc a teror – přednášky a rozhovory uskutečněné po 11. 9.
Přeložila Martina Falvey
Mezera 2007, 158 s.
Americký lingvista a teoretik médií se ve své další knize zamýšlí nad bezprávím a manipulací, nad nespravedlností, která často doprovází svět politiky, a připomene tak někdy francouzského filosofa a kritika liberálního kapitalismu J. Derridu. Chomského zajímá, jaká opravdu je skutečnost, dokáže poodhalit rétoriku propagandy, která často převrací pravdu vzhůru nohama. Nepochybně nás probouzí k bdělosti vůči fenoménům mediální či politické manipulace, učí nás myslet a nepropadat jednostranným pohledům oficiálního vidění skutečnosti. Autor nemilosrdně prozkoumává příčiny teroru a vidí zodpovědnost států držících v rukách moc nad světem. Naším prvořadým zájmem má být právě pěstování smyslu pro zodpovědnost, a ne naopak – Chomsky zde myslí především na USA s jejich zdrcující vojenskou silou. Probírá počínání Američanů v Nikaragui, Kolumbii, Hondurasu, Haiti, v Afghanistánu, zkoumá jejich spolupráci s Izraelem, srovnává minulý imperialismus britský, francouzský, japonský se současnými hegemonickými snahami supervelmoci. Autor podrobuje jednotlivé pojmy osvětlující analýze, takže například pojem „humanitární intervence“ je viděn z hlediska možné sebechvály, možného podnětu pro další „teroristická zvěrstva“ a roztočení spirály násilí a válek. Chomsky tak udržuje mysl bdělou v pohledu na dějiny.
Jiří Olšovský
Scholastique Mukasonga
Inyenzi neboli švábi
Přeložil Jiří Žák
Jota 2007, 150 s.
„Často na nás útočily opice. Chodily po zadních jako lidé. Nesnášely drzost mých kamarádů. Útočily na ně. Chtěly jim dokázat, že opice jsou silnější než lidé,“ vypráví Scholastique Mukasonga v knize Inyenzi o svém dětství. Rwandská spisovatelka z kmene Tutsiů vzpomíná na svůj život v rozmezí čtyřiceti let, kdy opakovaně probíhaly národnostní třenice mezi kmeny Hutu a Tutsi. Protože však nakonec došlo k národnímu smíření a nápravě škod, téma genocidy je pasé a recenzentovi téměř nezbývá než rezignovat – anebo čtenářsky vychutnat etnologické motivy a fakta uváděná citlivou autorkou. Scholastique Mukasonga má vypravěčský dar a lze doufat, že se dočkáme dalšího jejího díla. Na webových stránkách scholastiquemukasonga.com publikuje zmínky o rwandském konfliktu, kulturní aktuality z oblasti nebo informace o případu černošského padre Václava – Wenceslause, který na genocidu upozorňoval Vatikán jako první. Najdeme tu i zmínku o českém překladu knihy. Uvážíme-li, že je na světě ke 40 oblastem ohroženým genocidou, dá práci neztratit citlivost; když k tomu ještě uvážíme, jak dlouho se protahovalo politické vyřizování účtů vůči církevní misii v oblasti, dočkáme se jistě senzačních odhalení!
Vít Kremlička
Italo Calvino
Neviditelná města
Přeložil Vladimír Hořký
Dokořán 2007, 120 s.
Neviditelná města jsou knihou bezesporu kultovní, ať už to slovo znamená cokoliv. Text je umně namíchán z borgesovské náklonnosti k encyklopediím a fiktivním mapám, ze záliby v až „matematických“ výčtech skupiny OuLiPo (kam Calvino patřil), z lovecraftovských či poeovských popisů snových krajin, jistá podobnost je zde snad i s texty S. Lema. Vlastní zarámování knihy, tedy vyprávění Marka Pola na dvoře Kublaj chána, není tak podstatné, a totéž platí pro nabízející se filosofické interpretace. Rozhodující je naopak vyslovená radost, kterou přináší čtení, Calvinova imaginace a záplava motivů. Jsou v drobných črtách elegantně koncentrované a autorům fantasy by každý z těchto světů nejspíš vystačil na několikadílné ságy. Zrcadla a sochy, schodiště a drahokamy, vzpomínky či svět van a trubek, podzemní jezera, industriální objekty i podivné kulty, matérie tužeb a vzpomínek, nesčetné variace textů a vyprávění, to vše jsou Neviditelná města. Český překlad této knihy vyšel v Odeonu před více než 20 lety. Města, byť třeba neviditelná, a Calvinova fantazie jsou ovšem záležitostí mj. značně vizuální. Fakt, že kniha je nyní graficky zcela jinak upravená a s novými ilustracemi, je u Neviditelných měst dost významný a určitě nikoliv bez vlivu na čtenářské zážitky.
Pavel Houser
Peter Burke
Společnost a vědění – od Gutenberga a k Diderotovi
Přeložil Martin Pokorný
Karolinum 2007, 304 s.
Nový svazek karolinské edice Limes přináší text z oboru, který se u nás prozatím přílišné pozornosti netěšil: historicko-sociologické zkoumání vědění. Peter Burke, sociolog a historik raně moderní Evropy, v monografii z roku 2000 v sociologické rovině rozkrývá mechanismy vzniku vědění, jeho fungování a institucionalizace. Škála problémů, jíž se Burke zabývá, je dosti široká, přitom však zcela konzistentní. Výchozí je představa vědění jako kulturního faktu; takto nastavená perspektiva rozvádí tezi, že vědění není jen jednoduše samo o sobě – jakýsi apriorní intelektuální obsah –, ale že vždy nutně existuje a je používáno určitým způsobem (jak říká v doslovu Miroslav Petříček, vědecký fakt není daný, ale je součástí určitého stylu nebo kontextu). Konkrétní smysl těchto tvrzení a způsoby jejich domýšlení dobře pochopíme i ze samotných názvů kapitol: Vědění jako profese, Utřídění poznání či Poznání a trh. Vědění se tedy představuje jako fakt ekonomický, objekt taxonomie a klasifikace, jako zájem meta-vědění (vědění o vědění); jako takové může být samozřejmě sledováno i například ve vztahu k mocenským praktikám (role církve, aristokracie, státních a politických institucí či libovolné cenzury). Tématu se Burke věnuje v historické perspektivě, již vymezuje podtitul; není to však práce čistě historická: s užitkem bude čtena spíše jako zkoumání problematiky ryze aktuální.
Pavel Šidák
Miroslav Cogan, Michal Babík
Zmizelé Čechy – Turnovsko
Paseka 2007, 72 s.
Spolupráce generačně rozdílných autorů patrně přispěla k tomu, že do tzv. velké vážné historie jsou přidány různé kuriozity a zajímavosti. Vedle vyobrazení zmizelé lidové architektury se ocitne třeba kolotoč na Kozákově a Antonie Nedošínská, sedící v restauraci na Valdštejně. Nejstarší fotografie pocházejí z roku 1866, kdy město bylo obsazeno pruským vojskem. Snímky jsou překvapivě ostré a mají specifickou atmosféru. Proč řada památek zmizela? Podrobně jsou zaznamenány architektonické změny v Turnově, jehož střed zachovává středověký půdorys. Centrum města se v době hospodářského rozkvětu nepřesunulo jinam, a tak historicky cenné budovy na náměstí vystřídala například majestátní spořitelna nebo reprezentativní hotel. Na Malé Skále zlikvidovala historické stavby na břehu řeky nová silnice, jinde zvítězila železniční trať. Řadu malých dřevěnek nechali spadnout majitelé, důležitější památky úředníci chránili. Až do normalizace. Na jednom snímku je panelák a vedle Frydrychův statek, který vystřídal další panelák. Ve středu Turnova vyrostla na místě roubeného domu budova radiokomunikací! I když tahle edice popisuje Zmizelé Čechy, na Turnovsku zůstalo stavitelských památek hodně a řada z nich znovu ožila, namátkou kaple sv. Vavřince nad Malou Skálou, s oltářem od Vladimíra Komárka a křížovou cestou od Josefa Jíry, kde se pořádají koncerty.
Otto Hejnic
Host 9/2007
Ve vzpomínkovém rozhovoru zahajujícím listopadové číslo časopisu Host se surrealistický básník Pavel Řezníček snaží o „zvážnění“ svého díla; údajně prý „slaví jakýsi comeback“. Strnulý výčet vlastních literárních úspěchů ale naštěstí prokládá historkami o brněnských básnících, což může sloužit jako funkční upoutávka na nové vydání jeho Hvězd kvelbu. O mnoho lepší je rozhovor s Jiřím Přibáněm o Evropě a naší roli v ní, ale především o sepětí kultury a politiky. Tomu je věnována také příloha Host do školy; zahajuje ji rozsáhlá anketa „Co se čte v české politice“ a pokračuje studiemi zasvěcenými ideologii a vězeňské či ekologické literatuře. Dlouhodobějším problémem Hostu jsou recenze filmů, tentokrát je to Vorlův Gympl. Snímky komentované v této rubrice se k zaměření časopisu nehodí a ulehčovat si práci kritikou filmu, který za recenzi ani nestojí, je vcelku pohodlné. Dalším stabilním zádrhelem je „estetička a literární kritička“ Milena M. Marešová, jejíž povrchnost přeplněná floskulemi je recenzovaným titulům službou spíše medvědí. Světová literatura se zaměřuje na antiamerikanismus v americké próze a na Philipa Rotha. Poutavým materiálem jsou komentované verše z úmrtních oznámení českých katolických básníků; v posledním odstavci autor konstatuje souznění veršů z parte s celoživotním úsilím básníků a zakončuje ho zvoláním: „Kéž by tomu tak bylo i u ostatních českých literátů!“ Krásné přání…
Karel Kouba