Více než polovinu veškeré japonské filmové produkce tvoří pornografie. Její kvalita často dosahuje úrovně vysokého umění. Porno se ale také orientuje na zákoutí, kde se skrývá krajní dekadence a tajné sny „sexuálních menšin“. Teprve před několika málo lety byl v Japonsku konečně definován dospělý věk a došlo k zákazu dětské pornografie. I nadále se však v žánru japonského porna běžně objevují motivy, které by byly v západních zemích nemyslitelné. Značná část „děl“ se například soustřeďuje na zobrazování znásilnění dívek, žen a stařen. Letušky v uniformách jsou unášeny gangy násilníků. Učitelky jsou znásilňovány žáky, sekretářky spolupracovníky, průvodkyně zájezdu stárnoucími turisty. Pokud neumíte japonsky, z obrázků na krabicích filmu vyrozumíte, že zobrazují krajní sexuální násilí. Pokud si ale budete moci přečíst i reklamní texty, získáte navíc absurdní zážitek: „Realitní makléřka chtěla klientům naúčtovat nepřiměřeně vysokou cenu za byt. Rozhněvali se kvůli tomu na ni, počkali si ve tmě a pak ji znásilnili.“ „Letuška jim nabídla na palubě jídlo, které jim nechutnalo. Po přistání ji unesli a znásilnili.“ „Nová učitelka byla na žáky moc přísná. Ve třídě ji proto svlékli a znásilnili.“ Sexuální násilí se však v Japonsku odehrává většinou jen na obrazovkách televizorů a počítačů. Ve srovnání se Západem, kde je pornografie spojená s násilím často zakázaná, zato je však zde vysoký počet skutečných případů znásilnění, je Japonsko podle statistiky pro ženy jedním z nejbezpečnějších míst na světě.
André Vltchek
Pražský primátor a druhý muž v ODS Pavel Bém již tradičně (potřetí či snad počtvrté) osobně naservíroval bezdomovcům na Staroměstském náměstí rybí polévku. Letos jich ale mnoho nepřišlo. A tak když se to nezdařilo, našel si novou cestu, jak vylepšit svůj obraz citlivého politika, který umí pomoci i těm ode dna společnosti. K nápadu mu pomohl ten, kdo odložil své čerstvě narozené dítko, dnes známé jako Vendelín Čtvrtek. Zasloužilým nálezcem nešťastného novorozeněte byl právě jeden z pražských bezdomovců. Bém proto neváhal a již den po polévce se nechal slyšet, že pokud se zachránce přihlásí či pokud jej najdou do ulic vyslaní magistrátní úředníci, dostane od města bydlení v azylovém domě a práci, kterou mu prostřednictvím médií nabídlo hned několik podnikatelů. Ti bezdomovci, kteří žádné pohozené novorozeně při hledání v kontejnerech nenašli, asi olitují. Na ně totiž jako vždy zbude zas jen vánoční primátorská polévka a plané sliby pomoci. Koncepce řešení problému bezdomovců, kterou měla vypracovat Bémova pravá ruka, radní Janeček, totiž dosud neexistuje a publikována byla pouze podrobná mapa výskytu bezdomovců, která se hodí hlavně městské policii. Odměna jejím tvůrcům byla vyplacena z balíčku pražských peněz určených na sociální oblast.
Jakub Mračno
Ministři vnitra zemí EU si pospíšili, aby se mohli ještě před Vánoci vytáhnout s dárečkem. Od nejsevernějšího místa Evropy, norského mysu Knivskjelodden, se budou moci Evropané jet ohřát až na nejjižnější bod evropského kontinentu, mys Marroqui, aniž by je na hranicích zastavovali. Kontrolovat by nás policisté díky rozšíření Schengenského prostoru prý neměli ani na cestě z Estonska do Španělska. Co dalšího přinese zrušení hraničních kontrol, je ale těžké teď předpovědět. Neví to ani ministr vnitra. Můj otec si myslí, že bude moci snadněji do Bavorska na houby. V tramvaji se jeden pán těšil, že bude konečně moci sjet Dyji. Můj běloruský přítel, který dlouho žije v Praze, okamžitě vyrazil na jednodenní výlet do Vídně. Co kdyby si to ministři zase rozmysleli a on musel opět žádat o víza? V západním pohraničí se těší, že v důsledku kontrol zmizí i trpaslíci a možná se i s prostitutkami přestěhují přes volnou hranici za klienty do Německa. Moc volnosti nečekej, varuje kolega skeptik, kontrolovat teď naopak budou všude. Bez občanky nebudeš moct vyjít na ulici. A když vyjdeš, zanesou tě do Schengenského informačního systému.
Filip Pospíšil
Církve letos jistě byly neobyčejně hodné, vláda jim totiž navrhla kolosálního ježíška. Tak kolosálního, že jej nelze vyplatit najednou – a v důsledku svého vyplácení se postupně ještě zázračně ztrojnásobí. Majetek zabavený v minulém režimu bude královsky nahrazen obnosem vyšším než čtvrt bilionu. Je-li ovšem důvodem k vyplácení tak závratné částky „vyrovnání s minulostí“ a „náprava křivd“, možná by neškodilo jednat opravdu důsledně. Co třeba zadat některé skupině historiků, aby detailně zmapovala, jak celý církevní majetek vznikl? Kolik z něj pochází z dob, kdy katolická církev měla monopol na „správné“ myšlení? Jak velká část toho majetku je umazaná krví kupříkladu z dob rekatolizace? Ještě více bychom měli sledovat, nač církve své prostředky nyní utratí. Ze zemí, které mají méně štěstí a silnější postavení náboženství než Česko, totiž víme, že silnější církev znamená větší tlak na „rodinné hodnoty“. Z peněz, které bychom podle návrhu pana Kalouska a spol. měli církvím po šedesát let platit, se tak možná budou financovat kupříkladu aktivity za omezení práv homosexuálů. Skutečně – dobře vynaložené peníze v době všeobecných úspor.
Ondřej Slačálek