Belgický francouzskojazyčný deník Le Soir se v prosinci podrobně věnoval politické krizi v zemi. Zatímco většina světových médií přináší zpravidla stanoviska vlámské strany, která v krizi vystupuje značně aktivněji, články a komentáře v Le Soir umožní čtenáři letmý pohled na druhou stranu barikády. Podle průzkumů má současná podoba monarchie nejvíce zastánců právě v jižní, valonské, francouzskojazyčné části země. Kromě dlouhodobě diskutované decentralizace země však politická krize v závěru roku 2007 přinesla i další možné varianty vývoje. Belgie totiž už i tak patří mezi nejméně centralizované země světa. Podle sdružení „Avec la France“ by možnou variantou postupu pro valonskou část země mohlo být její připojení k jedné z nejcentralizovanějších zemí, k sousední Francii. V čele zmíněného sdružení stojí bývalý významný politik liberální strany s křesťansko-demokratickou orientací „Mouvement réformateur“, Daniel Ducarne. V rozhovoru pro Le Soir v polovině prosince 2007 se Ducarne obrátil na francouzskojazyčné Belgičany: „Je třeba zastavit ústupky a místo toho jít kupředu.“ Ústupky samozřejmě mínil kroky podnikané na usmíření severní, vlámskojazyčné části země. Obstrukce vlámských politiků dovedly belgickou politiku do patové situace, kdy se nemluví v zásadě o ničem jiném než o tom, jak předejít rozdělení země. Jít kupředu však pro sdružení „Avec la France“ nyní znamená připojit valonskou část země k jižnímu sousedovi. V průzkumu, který uveřejnily francouzské deníky v první polovině prosince, by pro eventuální připojení jižních oblastí Belgie k Francii byly více než dvě třetiny obyvatel sousedních francouzských regionů a více než polovina obyvatel celé Francie. Zbývá jen prodiskutovat varianty tohoto připojení. To, že by si v rámci Francie chtěly valonské provincie zachovat jistou výlučnost, napovídá použitá metafora Francouzské Polynésie. Další možností, kterou paralelně k této secesionistické vizi představil Le Soir, je snaha zachovat společné království. Pro vypracování modelů, jak zabránit rozpadu Belgie, si redakce přizvala humoristy z obou stran jazykové hranice. Jedním z řešení, které pro záchranu společné země nabízí Roger Milutin, je změna úředního jazyka. Namísto francouzštiny a vlámštiny by to prý měla být hindština. Namísto dvoujazyčných názvů měst, jako Namur-Namen, Liège-Luik a Lille-Rijsel, si budou Vlámové i Valoni svorně lámat jazyky nad hindskými jmény ve stylu Nahmjür, Ahntwërpnar nebo Bjlânkhanberg a bezděky tak najdou ztracenou shodu. V jiném vydání Le Soir nabízí svoji vizi Philippe Geluck. Podle něj by se chudší, valonská část země měla stát daňovým rájem podle vzoru Monaka a Las Vegas. Pro tuto variantu je podstatné noční osvětlení, neony, které lze posbírat po již nyní unikátně osvětlených dálnicích. Král se po vzoru monackého Rainiera vrhne do podnikání s nemovitostmi a vlámští sousedé budou spokojení, že mají daňový ráj hned za humny. Mezi další návrhy, jak zachránit Belgii, patří v Le Soir její transformace v obří zábavní park, kolektivní sebevražda či přesunutí země do teplejších vod světového oceánu. Zdá se, že podle nacionalistů i humoristů je skutečně otevřena celá škála možností.
Tříměsíčník Alternatives Internationales, za kterým stojí deník Libération, může být při troše nadsázky označen za National Geographic kaviárové levice. Vysoká cena a množství i úroveň fotografií, otištěných na kvalitním papíře, ho odlišují od squatterských fanzinů a vyhraněný ideový profil článků zase od relativně nepolitického, ale vizuálně podobnějšího National Geographic. Mezi témata, jimž se Alternatives Internationales v prosincovém čísle věnují, patří analýza mocenské pozice Vladimíra Putina, debata nad hodnotami přenášenými školstvím a problematika slumů, v nichž žije polovina obyvatel „rozvojového“ Jihu. Téma, které se na stránkách tohoto periodika, orientovaného především na mezinárodní otázky, obrací k problémům současné Francie, je rozhovor s Ibrahimou Thioubem, ředitelem ústavu dějin na Univerzitě Cheikh Anta Diop v Dakaru. Právě na této univerzitě v červenci při příležitosti státní návštěvy Senegalu šokoval francouzský prezident svým projevem mnohé komentátory. Sarkozy tehdy hovořil o dramatu Afriky, která podle něj vždy stála na periferii světových dějin. Ve svém projevu přednesl i myšlenku o tom, jak je ročními sezonami determinován rytmus života afrických venkovanů, žijících v souhře s přírodou. Projevil se tak jako otevřený následovník osvícenských teorií o ušlechtilém divochovi. Ibrahima Thioub v rozhovoru pro Alternatives Internationales upozorňuje na ignoranci francouzské politické elity vůči dějinám Afriky. Vzhledem k tomu, že Francie po dlouhou dobu financovala značný počet historických prací týkajících se černého kontinentu, je pro Thiouba neznalost afrického prostředí, kterou předvedl Sarkozy, ještě více zarážející. Ibrahima Thioub napadá zejména rozdělení afrických dějin na předkoloniální, koloniální a postkoloniální období, se kterým se můžeme setkat i v řadě historických prací. Tato periodizace podle něj pokládá kolonialismus za nevyhnutelnost a navíc organizuje dějiny do tří naprosto nesymetrických dějinných seskupení, z nichž první trvá několik desítek milionů let, druhé několik staletí a třetí několik desetiletí. Pokud lze historii chápat jako dějiny států, Afrika podle něj nemá ostatním světadílům co závidět. Kromě říší v údolí Nilu nebo Kartága – pro evropské dějiny notoricky známých míst – existovala na území afrického kontinentu v historii řada vysoce organizovaných společností, z nichž značná část vytvořila státní instituce. Afrika byla navíc propojena obchodními svazky s dalšími kontinenty, a zdaleka nikoli pouze jako surovinová základna, jak se traduje v obecném povědomí na evropském kontinentu.
Malou senzaci přinesl ve svém prosincovém vydání měsíčník Technikart. Nejstarší syn francouzského prezidenta, Pierre, se vrhl na dráhu rapového producenta. Byl to přitom právě Sarkozy starší, kdo ještě ve funkci ministra vnitra neváhal označit francouzské rappery za rozsévače nenávisti, zodpovědné do velké míry za nepokoje na předměstích. V kontrastu k této pozici přináší Technikart informace o vysokém rapujícím blondýnovi, jehož jediným handicapem pro dráhu profesionálního rappera bylo to, že pochází z příliš dobré čtvrti. Namísto aby se Pierre Sarkozy orientoval na kariéru MC, omezil svůj akční potenciál na roli producenta francouzských i amerických hvězd hip hopu, soulu a r’n’b. To, že není ve své branži pouze na okrasu, dokládá i jeho přítomnost na European MTV Awards 2007 v Mnichově. Pierre Sarkozy vystupuje v rapovém prostředí pod pseudonymem Mosey a stránku na platformě Myspace jeho crew Cream Chantilly navštívilo za pár dní po mediálním odhalení jeho producentských aktivit přes padesát tisíc zvědavců.
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.