S blížící se olympiádou se zaměřuje pozornost celého světa na „novou“ světovou supervelmoc – Čínu. I v novém „roce myši“ její hospodářství podle ekonomů dále expanduje a úřady pečlivě leští zbrusu novou image. Kdo ale ví, co se v zemi vlastně děje?
„Čína je země, která bere ohled na životní prostředí a ctí hodnoty citlivosti, důstojnosti a mezilidských vztahů,“ přesvědčují oficiální masmédia v nepřetržité kampani, která trvá již více než rok. „Dokážeme, že jsme připraveni,“ zní další slogan, který chce vyjádřit, že organizátoři olympijských her představí zemi jako civilizovanou a modernizovanou. A nepochybně uspějí.
Ať již diváci či novináři přiletí do Pekingu nebo do Šanghaje, přivítají je supermoderní letiště, podzemní dráhy a dálnice, okolo cesty se budou tyčit celá nová města mrakodrapů a možná ani nebude zácpa. Vždyť již vloni v srpnu v hlavním městě nacvičovali, co se stane, když budou moci vyjet do centra jen auta se sudými nebo lichými čísly poznávacích značek.
Sportovní příznivce čekají pompézní ceremoniály v obrovských futuristických stavbách, triumfální výkony čínských sportovců, nefalšované nadšení davů, bičované přesvědčivými výkony profesionálů oficiálních masmédií. Diváci budou moci jásat z plných plic, protože mraky smogu nad městem budou rozehnány za použití nejmodernějších technologií. Setkají se s ochotnými a vstřícnými lidmi, plnými ohleduplnosti.
Předpovídat budoucnost je samozřejmě ošidné. Ale jsou tu určité věci, na které se dá celkem spoléhat. I když se mezi desetitisíci zahraničních novinářů jistě najdou šťouralové, kteří se budou pídit po známkách domácího nesouhlasu a nespokojenosti, a možná se i nakonec najdou vrcholoví sportovci, kteří odmítnou sportovat v zemi pracovních táborů, potlačující práva ubohých Tibeťanů, hluk všeobecné pozitivní nálady je překryje. Hledání nespokojenců v Číně není snadné. Strach z následků se u místních kombinuje s tradičním zvykem nestěžovat si před cizími. O ty, kdo sílu tradice i obavy z represí překonají, se úřady zřejmě dokážou postarat.
Na konci ledna přinesl například list New York Times informace o věznění a perzekuci dvou „internetových disidentů“ Hu Jiaa a Zeng Jinyan, kteří šířili informace o protestech farmářů, porušování lidských práv a dalších senzitivních tématech. Ve vězení je tak údajně momentálně 51 disidentů, kteří se opovážili distribuovat po síti neschválené texty. Za minulý rok úřady podle organizace Reporters Without Borders zablokovaly 2500 stránek s „nevhodným obsahem“. Letos v lednu pak bylo oznámeno, že video a audio na internetu budou moci šířit jen státem povolené společnosti. Praktický způsob naplnění tohoto nařízení sice zůstává nejasný, v případě nutnosti je však po ruce dostatečně silný aparát.
Skvělá bublina
Ovšem svoboda projevu a lidská práva nejsou tématy, která by v Číně skutečně hýbala veřejným míněním. „Lidská práva jsou tu od konce osmdesátých let považována za sprosté slovo. Většina si myslí: podívejte se, mluvilo se o nich a přišly potíže. Teď se o nich nemluví a máme tu prosperitu,“ řekl mi známý šanghajský historik. Hospodářský růst přináší velké příležitosti pro vznikající střední třídu a ta při vyhlídkách na kariéru odsunuje námitky stranou. „Samozřejmě, jsou tu různá omezení, ale jsou tu i příležitosti k vlastnímu rozvoji, které se v zahraničí těžko hledají,“ prohlašuje David, který se po studiích a úspěšné kariéře v USA vrátil před pár lety do své domoviny a nyní pracuje v Pekingu jako poradce nadnárodní společnosti. I ti, kterým ekonomický rozmach zatím lepší živobytí nepřinesl, jako například dělníci a stavbaři z vesnic, kteří se po statisících snaží ilegálně sehnat práci ve velkoměstech, se mohou do budoucnosti dívat s nadějí. „Někdy si ale říkám, že ta rychle rostoucí bublina musí někdy prasknout,“ skepticky poznamenává David. A v podobném duchu začínají v poslední době varovat i někteří ekonomové.
Vysoká poptávka po zemědělských produktech spolu s nepřízní počasí a dalšími faktory vyhnala v posledních měsících ceny potravin o osmnáct procent. I kvůli nim lednová inflace přesáhla sedm procent. To se pochopitelně dotkne především nízkých sociálních vrstev a nůžky mezi bohatnoucími a chudými (podle údajů Světové banky žije v chudobě momentálně 300 milionů Číňanů) se ještě více rozevřou.
A pak je tu samozřejmě korupce. Jak se praví s jemnou ironií v jednom z populárních čínských vtipů: „Vysocí úředníci jsou plní energie – a dostanou se výše, nižší úředníci jsou plní korupce – a budou potrestáni, obyčejní lidé jsou tuláci a devianti – a budou napraveni.“ Ve skutečnosti se ale oficiální protikorupční kampaně čas od času dotýkají i nejvýše postavených funkcionářů. Potrestáni tak byli v posledních letech například starostové a straničtí šéfové Pekingu a Šanghaje. Ovšem systém je i nadále založen na neprůhledných stranických byrokratických mechanismech, které s přílivem zahraničních investic disponují obrovskými prostředky. V takovém prostředí pochopitelně nepomáhá ani občasné stínání vedoucích hlav.
Podobné problémy ovšem oslavy svátku sportu zřejmě nenaruší. Stejně tak jako nervozita nad rostoucí silou nové supervelmoci i jejími skrytými slabostmi, která narůstá u sousedů. „Před olympijskými hrami se na nás Čína usmívá. Uvidíme, co bude po nich,“ pronesl temně loni v srpnu na konferenci v Pekingu tehdejší generální tajemník Sdružení národů Jihovýchodní Asie (ASEAN) Ong Keng Yong. Podobnou otázku si s ním klade celý svět i sami Číňané.