Cormac McCarthy
Cesta
Přeložil Jiří Hrubý
Argo 2008, 189 s.
Pustá postapokalyptická krajina pokrytá všudypřítomným prachem, rozpadlé zbytky Ameriky sežehlé blíže nespecifikovanou katastrofou. Ze severu na jih putují dvě postavy beze jména, otec s malým synem, kteří před sebou tlačí nákupní vozík plný věcí nezbytných k životu. Muž ještě zažil svět v jeho původní podobě, chlapec se narodil až po jeho konci. S nastávající zimou se snaží dojít k moři s nadějí teplejšího podnebí, a zároveň také doufají, že potkají jiné „hodné lidi“. Setkávají se ale jen s kanibaly, hrozba smrti je všudypřítomná a cíl putování nejistý. Zhruba tak lze opsat děj nové McCarthyho knihy, za niž dostal v loňském roce Pulitzerovu cenu. Podobně jako v předchozím románu Tahle země není pro starý dokáže strhnout silným a napínavým dějem. Části jednoduchého příběhu se v různých obměnách opakují, hledání zásob a nacházení nových předmětů střídá ukrývání, z pouti je cítit špína, hlad a beznaděj. Cesta se stává bezvýchodnou, otázky po jejím smyslu se ukazují souviset se smyslem existence obou mužů. Opakovaným argumentem k pokračování je „nesení světla“, což může znamenat víru v Boha nebo mladý život dědice civilizace, který je potřeba zachovat. Bůh a jeho nepřítomnost se objevuje už na první stránce knihy a v průběhu pouti se s ním postavy konfrontují. To by samozřejmě mohlo dopadnout lacině, ale u McCarthyho to prostě funguje a vlastně nás nezarazí ani příliš jednoduchý konec.
Karel Kouba
Gabriel García Márquez
Zpráva o jednom únosu
Přeložil Vladimír Medek
Odeon 2007, 254 s.
Každý trochu aktivnější čtenář zná Márquezovy romány Sto roků samoty, Podzim patriarchy anebo Láska za časů cholery. Literární reportáž Zpráva o jednom únosu patří spíš do druhé skupiny jeho tvorby, méně známé a méně diskutované. Není však autorovým jediným reportážním dílem vycházejícím z reálné události. Jmenujme například Zpověď trosečníka, inspirovanou neštěstím na torpédoborci kolumbijského válečného loďstva z roku 1955. I Zpráva vychází z kolumbijské reality a příběh se odvíjí na pozadí složité politické situace této rozporuplné jihoamerické země. Vyprávění začíná únosem Maruji Pachónové-Villamizarové, manželky význačného politika a ředitelky státní společnosti na podporu kinematografie, a její asistentky Beatriz. Márquez sleduje krůček po krůčku sebemenší detaily tohoto i dalších únosů, jež následují, a které složeny dohromady poskytují čtenáři plastický, věrohodný a více než pravděpodobný obraz zákulisí kolumbijské politiky, k němuž nemá běžný občan přístup. Autor přiznává, že námět si našel jeho, nikoli naopak, a podnět přišel přímo od manželů Villamizarových. Márquez následně hovořil se všemi hlavními postavami příběhu, které přežily, a sestavil strhující příběh o naději, vnitřní síle člověka, oddanosti, věrnosti, ale také závažných obecných tématech, jako jsou existence drogových kartelů anebo vyšší politické zájmy.
Magdalena Wagnerová
Graham Greene
Vyhaslý případ
Přeložil František Fröhlich
Kalich 2007, 228 s.
Celý ten příběh i postavy vlastně připomínají trochu klišé, greenovské klišé – vyhořelost hlavního hrdiny Querryho (slavného architekta, který utíká do Afriky před světem i před sebou; „někde člověk být musí“) je jím samým tak okázale verbalizovaná a akcentovaná, až působí přepjatě, papírově a uměle. Stejně tak autorem postrkovanou neživotnou loutkou je jeho protihráč Rycker, prázdný pokrytec, ohánějící se ostentativně svým honosným katolicismem a šikanující svou mladou ženu, katalyzátor dramatu. Afriku kreslí autor s příkladnou deziluzivností, matné rozvažování o Bohu, víře a svatosti jsme už někde četli (nejspíš právě u Greena), takže to vypadá skoro na usnutí. Jenže náhle se události dají do pohybu a z té omšelé skoronudy vyšlehne děj. Při té závěrečné gradaci, kdy se příběh rozuzluje a prudce míří k závěrečné katastrofě – čtenář v jisté chvíli vytuší pointu, ale železný chod věcí ho stejně uchvátí – náhle se poprvé v knize můžeme vcítit do Querryho, jenž z osudové konstelace nemůže vyváznout. Próza určitě nepatří ke Greenovým vrcholům, ale kvůli závěru (a ještě několika pasážím, jak to u Greena bývá) dílo za přečtení stojí. A kdo jednou propadl Moci a slávě či Jádru věci, už si stejně žádnou Greenovu knížku nikdy nenechá ujít.
Jiří Zizler
Jaromír 99
Bomber
Labyrint 2007, 125 s.
Jaromír Švejdík se pro tentokrát oprostil od svého dvorního vypravěče Jaroslava Rudiše a komiks si nejen nakreslil, ale i napsal. A protože chtěl zřejmě postoupit dál, než došel se železničářem Aloisem Nebelem, spojil knihu s hudebním CD. Těžko říct, zda je CD soundtrackem ke knize, nebo kniha bookletem k CD, každopádně v komiksu místo hlasu vypravěče „zní“ texty ze zmiňovaného CD. Švejdík tu však Nebela víceméně kopíruje. Tam, kde není co říct, dostaví se halucinace či sen, tam, kde má děj vypadat seriózně, vytahuje Švejdík z rukávu historická fakta, navíc občas až příliš edukativně (statistické údaje, kolik „československých občanů německé národnosti“ spáchalo v roce 1945 sebevraždu nebo kolik obětí měla sovětská invaze v osmašedesátém). Celý příběh je postaven na návratu potomka německých vysídlenců, jenž se v Německu stane uznávaným fotbalovým kanonýrem a jednou svou ranou zraní protihráče. Tajemný cizinec, xenofobní Češi, vzpomínky, sny, feťáci… Švejdíkova kresba se také příliš nevyvíjí, spíše v ní můžeme sledovat, co autor v poslední době četl. Detaily úst a černobílé křivky odkazují k Padoucnici Davida B., opakované detaily očí zase k populárním japonským manga. Jde o (sebe)plagiátorství, nebo popkulturní odkazování? Nezakusil jsem kombinovaný zážitek čtení/poslech, jako komiks však Bomber neobstojí.
Jiří G. Růžička
Vladimír Hulpach
Pověsti z Čech, Moravy a Slezska
Knižní klub 2007, 452 s.
Rozechvělá linka ilustrátora s mizivými konturami jako by naznačovala, ne však vyjadřovala elementární fakt: ilustrace má být výrazná, linka sytá, barvy či stíny plné. Nikoho nebaví luštit změť, kde není zřejmé, zda umí ilustrátor navázat čáru. Žel, Václav Mastný velkoryse povrhl touto malířskou naukou i možnostmi a vydal se cestou průkopníka negace. I autor svodu pověstí to flinká: kupříkladu v legendičce Rybářka a vodníčata píše, že se dříví po Vltavě plavilo, neuvede však, že se plavilo vory – že by dnešní čtenář nevěděl, co vory jsou? Snad je to tím, že čtenáři jsou zhýčkaní Boženou Němcovou, K. J. Erbenem, řadou sběratelů slovesnosti národní tak, že pouhé excerpce ze závětří kabinetu sotva utiší čtenářskou vášeň. Jistě, jedná se o kulturní národní statek, to však neznamená, že Hulpach může ledabylost svého vyprávění vydávat za „hovorovost“ (začínat větu spojkou „takže“ můžeme označit za jistou nestoudnost; příkladů kopa). Věty kostrbaté, neladné až běda, téměř působí, jako by se autorovi vzpouzely, vzpíraly se jeho násilnému stylu bez libozvučnosti. Málo je Mistrů jazyka českého – nu, autor knihy k nim nepatří. Snad jednou, až se budou badatelé ptát, jak lidé v naší době nemluvili, odpověď najdou na stránkách knihy Vladimíra Hulpacha.
Vít Kremlička
Vojtěch Steklač
Pekelná třída a ďábelský víkend
Albatros 2007, 176 s.
Ve Francii se narodil Mikuláš, my máme zase Boříka. Ač oba jiné kultury, lumpárny ve škole i mimo ni prožívají tytéž. Bořík a ostatní „kluci, kteří spolu kamarádí“, snesou s Goscinnyho postavičkou srovnání jak pro výstižnou epizodičnost vyprávění, vtipné pointy, tak i pro schopnost bavit odrostlé čtenáře stejně dobře jako ty malé. Steklačova poetika se však o něco více drží při zemi, absurdním a katastrofickým scénářům na cestě ke gagu neholduje. V nejnovějším pokračování dobrodružství školáků Boříka, Mirka, Aleše a dalších autor vystřídal strukturu předešlých knih: minihistorky nahradil uceleným příběhem. Zaškobrtnutím se nevyhnul. Vyprávění ředitele o inspektorovi či krátké mystifikace jednotlivých spolužáků, které si povídají u táboráku, působí až příliš jako vsuvky, které nikam děj ani charakter postav neposouvají. Závěr, vzhledem k dlouhému a pečlivému budování hlavní dějové linie, budí rozpaky. Intenzivněji by působil v případě jednoho krátkého příběhu. Nicméně jde o drobné vady na kráse. Téma knihy, kdy se během víkendu snaží spolužáci chovat a myslet tak, jako by jim bylo o deset let více, konfrontuje dětskou bezstarostnost s uvážlivým myšlením dospělých. Steklač zůstal navíc věrný svému jazyku, jemnému a inteligentnímu humoru, a čtenáři, kteří si Boříka pamatují ještě ze svého dětství, ani – až na zmínky o mobilech nepocítí, že se kniha odehrává v současnosti.
Lukáš Gregor
Denisa Kirschnerová, Tomáš Chlud
Šmankote
Netopejr 2007, 84 s.
Osmdesát osm let existence Divadla Spejbla a Hurvínka završil nečekaný dárek. Komiksová kniha. Patnáct krátkých příběhů opatřila scénářem zkušená dramaturgyně divadla Denisa Kirschnerová a do poetické, jemně barevné kresby je zabalil Tomáš Chlud. Oblíbení hrdinové mnoha generací Spejbl, Hurvínek, Mánička, paní Kateřina a Žeryk na omezeném prostoru řádí. Pravda, opouštějí dospělou linii divadla a formálně jsou zacíleni na dětského čtenáře, ale neodpírají si ani specifický humor pro dospělé. Musíte hodit za hlavu touhu po společenské satiře nebo střetu generací, s kterými divadlo občas pracovalo. Místo toho se nechte zaplavit neotřelými slovními hříčkami a gagy. Popusťte uzdu dětské fantazie s její alogickou jasností. Na chvíli vás uvítá komplexní svět postavený na adolescenci, kde dospělí neváhají hrát si s dětmi a ty jim na oplátku nabízet pomocnou ruku. Kresba vhodnou stylizací a především silnou atmosférickou barevností ke scénáři sedí. Jediným problémem je malý prostor, který neumožňuje plynulé vyprávění příběhu. Mezi jednotlivými rámečky jsou často velké místní i časové skoky, což narušuje kontinuitu a na některých místech činí příběh těžko pochopitelným. Je nutné číst buď dvakrát nebo velmi pozorně, což je u odlehčeného komiksu pro dětského čtenáře na závadu. Dospělí snad ocení zbylé přednosti.
Vojtěch Čepelák
Čína
Žen-min Chua-pao 2/2008
Svátky jara jsou tématem únorového čísla Číny v obrazech. Nejvýznamnější čínský svátek je podobný našim Vánocům. Vylepují se novoroční obrázky a blahopřejné znaky na dveře. Je to také doba, kdy se rodina schází u novoroční večeře. Období následující po Novém roce je věnováno návštěvě příbuzných, přátel a známých. Tradičně jsou tyto svátky spojovány s oslavami konce zimy a přípravou na začátek zemědělských prací. Předchází jim příprava kaše la-pa, která připadá na osmý den posledního lunárního měsíce. Ochranné božstvo kuchyně prý v tu dobu odchází do Nebes podat hlášení Nefritovému císaři. Aby jeho hlášení nevyznělo špatně, potře rodina jeho sošce rty vínem, nebo jí je rovnou zalepí sladovým cukrem. Novoroční večeře je nejslavnostnějším jídlem v roce. V severní Číně se podávají taštičky ve tvaru stříbrných slitků, dřívějšího platidla a v současnosti symbolu bohatství. Oslavy končí v polovině prvního lunárního měsíce Svátkem luceren, kdy Číňané obdivují první úplněk v novém roce. S postupující globalizací ovšem tradice upadá: ozdoby, dříve ručně vyráběné, se dnes kupují a jsou tak k nerozeznání. Návštěvy příbuzných a přátel nahrazují telefonáty a SMS. Slavnostní večeře se již neodbývá doma, ale v restauraci. Atmosféru komerce podtrhují tzv. lví tance, které mají se Svátky jara pramálo společného, a nově také obdarovávání dětí penězi. „S růstem životní úrovně mají lidé dojem, že slaví posvícení každý den,“ uzavírá autor svůj článek povzdechem.
David Uher
Götz Aly
Hitlerův národní stát – loupení, rasová válka a nacionální socialismus
Přeložila Blanka Pscheidtová
Argo 2007, 356 s.
Kniha u nás již zavedeného (v Argu vyšlo jeho Konečné řešení) německého historika v širokém měřítku popisuje způsob financování expanzivní války nacionálně socialistickým Německem. Pro českého čtenáře je užitečné se dozvědět, jakým způsobem se přesouvalo břemeno financování války na bedra obyvatel okupovaných států a lidí vyloučených z takzvaného národního společenství. A to zejména proto, že se zde právě poodhalováním složitých finančních a ekonomických mechanismů ukazuje, kam až byla „úslužná diktatura“, jak nazval nacismus Aly, schopna zajít v podkuřování nejširším vrstvám obyvatel, často na úkor ekonomické racionality vedení války. Toto permanentní podplácení širokých mas Německa, jež na sebe bralo i formu do té doby nevídaného sociálního vypolstrování každodenního života, je možné srovnat s ještě tristnějším stavem za komunismu, kdy komunistický režim ani neuplácel, protože široké vrstvy obyvatel, alespoň u nás, akceptovaly takzvaný socialismus, aniž by měly nesmírné výhody německých „občanů“ třetí říše. Oč byl nacistický režim podlézavější vůči širokým masám, o to byl destruktivnější vůči Židům. Dovedl však na úkor takzvaného drobného člověka také pořádně daňově očesat ty, kteří dokázali i v nelehkých podmínkách ekonomické zátěže válkou a podlézáním masám neztratit předválečného (výmarského) ducha.
Michal Janata
Tomáš Bursík
Osud odbojové organizace Černý lev 777
– příspěvek k historii ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu
OABS MV ČR 2007, 120 s.
Odbor archivu bezpečnostních složek MV ČR, který se 1. února stal základem Ústavu pro studium totalitních režimů, vydal krátce před svým zrušením ve své malé řadě první (a zároveň poslední) publikaci. Přináší výběr z rozsáhlého souboru dokumentů (převážně policejních, soudních a vězeňských), který je zaměřen na poměrně málo známý případ odbojové skupiny Černý lev 777. Příběh protikomunistických bojovníků, kteří se podíleli na přelomu čtyřicátých a padesátých let na spáchání dvou bombových útoků (při jednom nešťastnou náhodou zahynul policista), může posloužit jako sonda do průběhu kolektivizace středočeského venkova a odporu proti ní. Mohl by také ilustrovat způsoby fungování komunistického soudnictví i jeho polistopadové proměny při úsilí o rehabilitaci potrestaných členů (či fiktivních spolupracovníků) skupiny. Otevírá rovněž otázky o způsobech a možnostech rezistence či životních strategií v období padesátých let i později. Pro podobně zaměřenou studii má zjevně autor dostatečný přehled o použitelných archivních materiálech. Přesto ovšem neuspěl. Od dokumentů (část z nich, včetně fotografií, je přetištěna) není schopen zaujmout analytický odstup, přináší zkratkovité banální či psychologizující interpretace, text neudržuje jasnou linii výkladu a často se opakuje. Snad bude mít další publikace edice, tentokrát pod hlavičkou Ústavu, srozumitelnější formu.
Filip Pospíšil
Zuzana Parusniková
Rozum, kritika, otevřenost – živý odkaz filosofie K. R. Poppera
Filosofia 2007, 335 s.
Česká filosofka ukazuje na význam Popperovy filosofie, vidí jeho odklon od logického pozitivismu a to, jak se postupně vytvářel jeho vlastní kritický racionalismus: ten vposledku rezignoval na nějaké centrum jako základ srozumitelnosti daného celku, systému poznání a vědění. Jeho negativní cesta rozumu je s to prohlédnout jakékoli domněnky, které by chtěly dogmaticky prosazovat svou racionalitu, svou metafyzickou autoritu, která se nakonec ukáže jako iracionální. Popper, jak ukazuje filosofka, tak nově ohledává možnosti pro západní rozum, aniž by ho ukotvoval v nějakém neotřesitelném centru všeho smyslu; rozum tak má možnost opět se stát kritickým nástrojem, který sám sebe (západní logos) úplně nezatracuje, pokouší se jen o sebeprohloubení. Autorka posléze konfrontuje Poppera s postmoderním filosofováním, zejména derridovské provenience, a zjišťuje, že oba myslitele, Poppera a Derridu, spojuje odpor k základní racionalistické kotvě, k níž by vše bylo vztaženo jako k úběžníku totálního smyslu. Oba filosofy nazve an-archeisty, je-li arché oním základem, který má vše zakládat a vše odhalovat; taková podstata světa je nedosažitelná. Na rozdíl od Derridy, který zcela podrývá autoritu rozumu, Popper, jak autorka odkrývá, obhajuje univerzalismus nároků rozumu, na němž stojí naše civilizace, i když nějaký poslední základ je odmítán (nefundační pojetí rozumu).
Jiří Olšovský
Jerónimo Nadal
Duchovní cesta (Deník)
Přeložila Danuše Šťavíková
Refugium Velehrad-Roma 2007, 244 s.
Olomoucké nakladatelství Refugium Velehrad-Roma, fungující od roku 1995 jako nakladatelský projekt Centra Aletti, patří společně s Karmelitánským nakladatelstvím k nejplodnějším vydavatelům křesťanské duchovní literatury. Vedle současných prací se zaměřuje také na vydávání starší teologické literatury. V ediční řadě Societas, seznamující především s historií a spiritualitou jezuitského řádu, v níž byly vydány práce od tak zásadních autorů, jako je Ignác z Loyoly nebo Klaudius Colombičre, vyšel loni výbor z duchovních deníků Ignácova přítele a spolupracovníka Jerónima Nadala, případně nazvaný Duchovní cesta (Deník). Nadalovy aforistické texty, interpretace a poznámky byly rozčleněny podle tří vývojových fází individuálního spirituálního vývoje: cesta očišťování, cesta osvícení a cesta sjednocení. Každý z těchto úseků k sobě poutá jiná cvičení a nabízí (přes formální aforističnost značně detailní) vhled do jednotlivých souvisejících témat (v cestě očišťování jsou to např. pokání, Bázeň Boží, rozjímání o smrti nebo poznání hříchu a lítost nad ním). Přestože řada Nadalových výroků směřuje adresně k duchovním či řeholníkům, jsou jeho myšlenky podnětné i pro obyčejné křesťany. Konkrétně mám na mysli například motivující rozjímání o sedmi hlavních hříších či výklady Vyznání víry nebo Otčenáše.
Karel Kolařík