Víceméně zničehonic začala v polovině ledna vycházet v Rumunsku zrcadlová jazyková verze týdeníku The New York Books Review (NYB). Jde vůbec o první cizojazyčné vydávání často citovaného amerického recenzního týdeníku. A možná také o trochu šílený čin. Je hezké, že si rumunští milovníci literatury ve vlastním jazyce budou moci přečíst, co právě vychází v USA, otázka ale je, jsou-li dostatečně jazykově vybavení ke čtení těch knih. Ti, kdo umějí dobře anglicky, si týdeník přečtou v originále, ostatní se sice leccos dozvědí, ale musejí čekat na rumunský překlad. Náklad časopisu je úctyhodných 40 tisíc kusů (což by v poměru k počtu obyvatel bylo v ČR 20 tisíc) a v budoucnu má být rozšířen i o rumunskou sekci, což může recipročně pomoci rumunské literatuře v zahraničí – pokud se alespoň něco z ní objeví i v americkém vydání. Není jasné, jak se může takový byznys vyplatit, ale uvidíme. Rumunsko se v každém případě stává zemí dobývanou skrze recenze anglosaských knih; na co bychom se tak dali nalákat my?
Jiří G. Růžička
Máme novou superstar. Sláva, je to obyčejná dvacetiletá holka z Valašského Meziříčí, neprosadila se díky své vizáži ani pomocí šikovných manažerů, nepitvoří se do kamer a slavná být vlastně nepotřebuje. Ale je. Markéta Irglová. Za všechno může „levná“ filmová romance Once, kde po boku svého současného partnera Glenna Hansarda hraje a zpívá roli zamilované české emigrantky v Dublinu. Soundtrack k filmu je u nás už několik týdnů nejprodávanější, za což může reklamní fígl okolo nominace písně Falling slowly na Oscara a cena sama. Ačkoli se jedná o „malou“ kategorii nejlepší filmová píseň, Hansard a Irglová na sebe dokázali strhnout většinu zájmu i ze strany zahraničních médií. Spíš než sentimentální píseň s banálním tajnosnubným textem za to může jejich „hluboký lidský příběh“, který do jisté míry kopíruje děj filmu. To máme rádi, oživlé filmové postavy. Navíc když tak jasně popírají všechny zákonitosti šoubyznysu. A tak uprostřed standing ovations visí jen malý otazník, zda píseň byla opravdu vytvořena pro film Once. Na jednom soundtracku se totiž už objevila. Vyhlášení Oscarů mohlo vypadat úplně jinak: „And the Oscar goes to… Jan Hrebejk!“ Konečně by se dočkal. Tu píseň si do filmu vybral už v roce 2006. Markétě Irglové přejme, ať se z nenadálého mediálního zájmu nezblázní. To by z ní brzy byla kráska v nesnázích.
Jan Vávra
Na počátku kauzy nové Národní knihovny na nás média chrlila denně informace o tom, jak se komu kontroverzní stavba od Jana Kaplického líbí, rozdělovala lid na zastánce „blobu“ či sympatické „chobotnice“ a na odpůrce, kteří naopak používali slova jako „chrchel“ či „hlen“. Později začaly do novin prosakovat různé složitosti a „zásadní informace“ o tom, kde se stala chyba a kdo za ni může. Dnes, kdy uplynul téměř rok od ukončení největší architektonické soutěže v novodobé české historii, nás čeká další odklad v rozhodování politiků a expertů o tom, co se stavbou, která se těší takové mediální pozornosti, vlastně bude. Případ se přitom zvrhl do politické frašky, která stejně jako zmiňovaný tendr nemá v Praze obdoby. Potvrzují to v podstatě všichni zainteresovaní politici, ačkoliv se v důvodech, proč se tak děje, nedovedou shodnout. Že blob v Praze stát nebude, už říkají i sociální demokraté, kteří stáli u začátku celé „akce“, a stejný postoj, ovšem s tím, že na vině je postoj ČSSD, zastává ODS. Nezávislí politici, případně zastupitelé za KSČM se vlastně jen přidržují hlavního proudu. Ještě před rokem měl na internetových fórech architekt Kaplický tisíce aktivních příznivců. Dnes však kvůli politikům i ne vždy promyšleným výrokům samotného autora návrhu převládá znechucení. Smutné konce veřejné diskuse i celého projektu.
Jakub Mračno
Kubánský ministr zahraničí Felipe Pérez Roque minulý čtvrtek v New Yorku podepsal dva zásadní dokumenty OSN – Mezinárodní úmluvu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní úmluvu o politických a občanských právech. Jde o projev nové, pofidelovské kubánské politiky? Odpověď může naznačit pohled do československé historie. Psal se rok 1975 a ruka s perem, která tehdy připojila klikyhák pod závěrečný pakt helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, zavazující socialistickou republiku k dodržování lidských práv, patřila tehdejšímu prezidentu ČSSR Gustávu Husákovi. O tom, jak měla implementace těchto zásad do českého práva vypadat v praxi, se v následujícím roce přesvědčili členové undergroundové kapely Plastic People of the Universe. O další rok později pak ti, kdo proti jejich zatčení protestovali v dokumentu Charty 77. Slova
ministra Péreze Roqua z tiskové konference po slavnostním podpisu dohod tedy příliš nepřekvapila. „Kuba vytvoří soupis svých výhrad a interpretací k rozsahu a použití některých prvků obsažených v těchto mezinárodních dokumentech,“ uvedl. Na otázky novinářů po osudu politických vězňů vůbec odpovědět
odmítl.
Dina Podzimková