Boris Vian
Budovatelé říše
Přeložil Jan Tomek
Jota 2007, 88 s.
Tenký svazek v sobě skrývá divadelní hru, v níž poetika vtipálka Viana získává děsivě groteskní tvář podobenství o střední třídě sedící na ztrouchnivělé větvi, bezstarostně si neuvědomující, že neví dne ani hodiny. Rodina s dcerou a služkou, oslovovanou Huso, se vždy po zaznění tajemného a děsivého hluku stěhuje ze svého bytu o patro výš – nové obydlí je vždy stísněnější a má méně místností. Rádobymoudrý otec a přitakávající matka odmítají vidět neúprosnou logiku postupného zhoršování životních podmínek a radostně zapomínají na minulá životní období. Když náctiletá dcera Zenobie upozorňuje na to, že zdánlivě noví sousedé jsou známí z dřívějška, a předpovídá podobu života rodiny po dalším přesunu, je nepochopena a nařčena z přecitlivělosti. Kromě symbolu nezkresleně vnímajícího mládí se v textu vyskytuje ještě truchlivý pomník nevšímavé bezohlednosti stále blahobytného měšťanstva, postava Schmürze, fackovacího panáka, kterého členové rodiny zautomatizovaně tlučou a – kromě dcery – přitom vůbec nevnímají jeho existenci. Značně neveselý děj končí chaotickým monologem osamělého otce, směsí zapomnění, ignorování logiky dějů, obviňování a sebeobhajoby. Neúprosný konec je zastřen prachem hroutící se konstrukce, v jehož mlze se „mohou otevřít dveře a mohou vstoupit, jako matné obrysy ve tmě, Schmürzové…“.
Petr Ferenc
Jan Suk
Spojené kameny
Protis 2007, 188 s.
Poučené básnictví Jana Suka: hutná a košatá, jakoby barokní metaforika – to „nejlepší“ z poezie – pokud ovšem v poezii existuje to nejlepší; z údělu nejlepších básníků to spíše vypadá, že poezie přináší básníkům to nejhorší a nejlepšího se jim dostane, když už je stejně všechno šumafuk. Ale není všem dnům konec: poezie jako životní názor básníka má vrch i v situaci, kdy si jiní lidé stýskají nad nepříznivým údělem. Životní bilancí je sbírka Jana Suka slušně vyrovnaná, působí jako katalog promarněných šancí a nevyužitých příležitostí, případně pilně trávených stop-timů, zvláště porovnáme-li s nepravidelnými poetickými fontánami jiných básníků dob minulých i současnosti. Básně jsou řazeny chronologicky proti proudu času vzniku a budí tím dojem kompaktního díla. Poněkud schází životní plnost, nebo naopak vesmírně pustá prázdeň; nejvíc lze v poetické galerii Jana Suka nalézt odkazy ke klasicismu – to nenadchne, ani zprvu neurazí životní vkus. Z ohlédnutí do helénské mytologie čiší žalno, zřejmě nejvíc nechtěné – básník jak by přitakával „moudrosti věků“, kterou zaválo pazdeří; až příliš časté odkazy na jiné umělce a jména zdají se dokládat, že autor ve vlastním výrazu tápe a šplhá obrům na ramena, aby zhlédl vzdálené obzory Poezie; básník nemusí říkat pravdu vždy, ale řádně se na ní popást!
Vít Kremlička
Elie Wiesel
Všechny řeky jdou do moře, moře se však nenaplní – paměti 2
Přeložila Tereza Horáková
Pragma 2007, 524 s.
Druhý díl Wieselových pamětí zahrnuje léta 1969–1995 a autor v nich bilancuje svoje angažmá, počiny, polemiky a kampaně: etabloval se v té době jako spisovatel, učitel i aktivista, jehož programem je „vyčerpávající boj za práva člověka a lidskou důstojnost“; roku 1986 obdržel navíc Nobelovu cenu míru, po níž byl chtě nechtě nucen definitivně přijmout roli globálního humanisty. Pro Wiesela, židovského intelektuála a umělce v diaspoře, zůstává klíčovou událostí dějin šoa, jež nesmí být nikdy zapomenuto, zlehčeno, zneužito: protože je vyloučeno připustit opakování, k varovným signálům o ohrožení člověka zvůlí kdekoli ve světě nelze být nikdy dost pozorný. Znamená to soustředit se nejen na stálé recidivy antisemitismu (a též projevy netaktnosti k židovským obětem hitlerismu a jejich památce), nýbrž i osvědčovat neutuchající vůli k dialogu, třeba i s druhým břehem arabského světa. Wieselova kniha nemá sílu prvního svazku o osvětimském neštěstí autora a jeho rodiny, ale přispívá k pochopení mnoha významných elementů křesťansko-židovských vztahů a židovského sebepojetí. Právě Wiesel je muž tradice, k němuž patří i jistá ortodoxie (ne dogmatismus), přimknutí ke kořenům znamenajícím judaismus, židovské dějiny a stát Izrael – ať kdekoliv, vždy je srdcem v Jeruzalémě.
Jiří Zizler
John Maxwell Coetzee
Mládí
Přeložila Bohumila Kučerová
Metafora 2007, 176 s.
Po autobiografickém románu Chlapectví se objevuje jakési volné pokračování Mládí. Hlavní hrdina utíká z Jižní Afriky do Londýna, aby nalezl sám sebe. Příběh obsahuje mnoho dějových zvratů, ale tvoří jen kostru vyprávění, jakousi pomocnou vytyčenou trasu, kterou se vypravěč ubírá, aby co nejpřesněji popsal vnímavého dospívajícího člověka, jenž si klade otázky, na které není snadné odpovědět okamžitě nebo jednoznačně. Tento mladík totiž chce upsat duši literatuře, poezii, dráze umělce, ale zpočátku jako by se zdálo, že k tomu nemá nejmenší předpoklady. Univerzita, kterou navštěvuje ještě ve své vlasti, jeho talent ubíjí, ignoruje, někdy dokonce popírá. A tak je odchod jen součástí přirozeného vývoje. Hrdina dál žije ve světě tušených hodnot, kráčí ruku v ruce se svými vyvolenými, Eliotem, Poundem, Paní Bovaryovou, prokletými básníky, dovolí si polemizovat se Shakespearem, zavrhuje Dickense nebo Scotta, chce poznat Německo Walthera von der Vogelweideho anebo Provence Arnauta Daniela – ale tím vším jen hledá pravidla, která by mohl uplatnit v rámci postavení člověka/sebe jako umělce. Může být umělec prostý člověk, anebo musí ve jménu svého poslání žít a nazírat na svět jinak? Opět se setkáváme s neschopností hrdiny/autora zařadit se a splynout s průměrem, i když čas od času i on po takzvané normalitě zatouží. Přesto se čím dál víc vyčleňuje…
Magdalena Wagnerová
Michael Scott
Alchymista – tajemství nesmrtelného Nikolaje Flamela
Přeložila Zuzana Zábrodská
Knižní klub 2007, 400 s.
Obvinit irského spisovatele Michaela Scotta z toho, že se chce svézt na Potterově vlně, by nebylo úplně spravedlivé. Jeho záliba v mytologii je dlouhodobá a populární autor navíc nepatří mezi naivní nováčky. Nicméně srovnání se sérií J. K. Rowlingové se ke Scottově škodě nabízí. Tajemstvím opředenému příběhu v čele s Nikolajem Flamelem nescházejí ambice, jenže těch děsuplných tvorů, kouzelnických floskulí a hrozby je příliš. Respektive neúměrně mnoho k psychologickému vykreslení ústředních hrdinů. Tam kde Rowlingová naznačovala, Scott rozehrává jednu velkolepější bitvu vedle druhé. Čarodějný svět u Harryho Pottera měl mnohé společné s tím nám známým, fungoval v něm jasně daný řád, v případě Alchymisty se nás autor snaží upoutat novými a novými mytologickými „fakty“ a vzbuzuje bohužel podezření, že svůj fantaskní svět nemá doposud tolik promyšlený. A sepětí se skutečným světem zatím působí chabě. Tolik zápory. Veskrze akční první díl však dává jistými náznaky naději, že s pokračováními bude (stejně jako u Pottera) kladen větší důraz na vnitřní boje a čeká nás docela potemnělá série...
Lukáš Gregor
Sam Kieth, Bill Messner-Loebs
Maxx 01
Přeložil Štěpán Kopřiva
Netopejr 2007, 144 s.
Čeští komiksoví fanoušci jsou rozděleni mezi intelektuály a teenagery; ti první holdují Sandmanovi, druzí Spider-Manovi. A Lobovi. Dalším jménem, které má šanci rozšířit trojici, je superhrdina Maxx. A proč je oblíbený spíše mezi čtenáři Sandmana než Spider-Mana a Loba? Maxx žije v lepenkové krabici a jeho láska vypadá spíš jako lehká dívka. Hlavní záporák pan Pryč pak má problém se ženami. Jenže Maxx není parodií, ale něčím víc. Má totiž halucinace, v nichž se propadá do země-nezemě Pustiny. Maxx je tak trochu surrealistický komiks. Sam Kieth nebyl jen náhodou prvním kreslířem Sandmana, náhodou také nebylo, že tuto postavu sám opustil. Samova imaginace totiž sahá úplně jinam než ta Gaimanova. Sam má duši dítěte. A Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga. Maxx je utržená představivost. Postmoderní mix stylů, témat a přístupů. Všechny jeho postavy jsou ve stavu nekončící adolescence a dospělé deprese. Akce se mísí s cestami do podvědomí. Expresivní, barevná „mainstreamová“ kresba s dětskými malůvkami. Prapodivný svět představ a ještě podivnější svět náš. Iszové, krabíci, slimejši pustinní, zločinci, lidští žraloci, gender studies, popkultura, její vědomé překroucení… A všechen ten chaos, střípky, dějové linky dávají smysl.
Vojtěch Čepelák
Souvislosti 4/2007
Poslední číslo Souvislostí za rok 2007 začíná článkem Aleny Dvořákové o držitelce Nobelovy ceny Doris Lessingové a zprávou o nejmladší české literatuře Jiřího Zizlera. Rozhovor je s Adamem Drdou (vnukem známého spisovatele), autorem Příběhů 20. století, rozhlasových pořadů, zachycujících autentické příběhy lidí, kteří prožili např. druhý či třetí odboj. Tento pořad je v rozhovoru stěžejní, řeč se ale dostane také na žurnalistiku a polistopadová česká média. Zásadní jsou dva bloky: více literárněhistorický o Karlu Horkém, opomíjeném příslušníku okruhu Moderní revue, a o americké básnířce Marianne Moorové. Horkého představují jeho kritiky, publikované původně v Moderní revui (negativní kritika na F. S. Procházku čtenáře jistě pobaví), a vzpomínky současníků. Básně Marianne Moorové (1887–1972) nebyly do češtiny doposud přeloženy; z jejího díla vybrala M. Housková sedm ukázek včetně krátkého eseje. Blok doplňuje rozhovor básnířky s D. Hallem, ukázky z její epistolografie a vzpomínková stať E. Bishopové (jež se českému čtenáři loni představila i jako prozaička). Skladbu Souvislostí doplňují ukázky z beletrie: próza Sylvy Fischerové a k ní se volně vážící studie P. A. Bílka, několik kratších básní mladých básníků a prozaiků (Gensteinová, Buddeus, Doležal, Pokorný). Obrazovou část čísla tvoří ukázky z již publikovaného cyklu Český člověk (J. Malý, J. Poláček, D. Horníčková a Malý ml.).
Pavel Šidák
Rakousko
Spike 14
Čtrnácté číslo kulturního časopisu spike se věnuje převážně výtvarnému umění. Redakce se snaží vytvořit reprezentativní, mezinárodní uměleckou platformu. Nejedná se o ostře polemické či kriticky vyhrocené texty, jak by mohl napovídat název, zároveň nejde ani o skrytou reklamu jedincům nebo institucím. Rozsáhlý text Bruce Hainleyho je věnován americkému undergroundovému filmaři Georgeovi Kucharovi, který se svým bratrem Mikem patřil, společně s Andym Warholem, Kennethem Angerem a Stanem Braghagem, ke vznikající undergroundové filmové scéně. Gardar Eide Einarssohn vede rozhovor s norským umělcem Adamem E. Mendelssohnem, jehož v úvodu charakterizuje jako tvůrce, který pouliční kulturu, Freuda a politické komentáře kondenzuje pomocí černé tužky a šablon světelných poutačů do chladné obrazové řeči. Mendelssohn říká: „Snažím se, aby moje práce nevypadaly impozantně. Chci, aby práce byla otevřená, levně provedená a esteticky přístupná. Jsem inspirovaný estetikou DIY a fascinovaný punk-rockem.“ Ve zpravodajské reportáži Věčně mladí nás autorka zavede do Rigy. Astahovská píše: „Když se mluví o kulturní scéně Rigy, mluví se nevyhnutelně o kulturní scéně Lotyšska. Existují sice regionální kulturní iniciativy, ale v zemi s dvěma a půl miliony obyvatel, z nichž téměř polovina žije v hlavním městě, narazíme zase a znovu na Rigu.“ Distancování se od sociálních témat je téměř konstantní aspekt současného lotyšského umění.
Martin Burian
Miriam Löwensteinová
Slovník korejské literatury
Libri 2007, 246 s.
Korejské literatury u nás vychází poskrovnu. Za posledních deset let se objevily jen tři tituly přeložené přímo z korejštiny. Důsledkem nedostatku koreanistů je, že čtenář musí přijímat to, co je mu od těch několika, „co se znají“, předkládáno jako reprezentativní výběr. Löewensteinová tak může v úvodu zájemce o korejskou literaturu odkázat na dvě vlastní knihy. Těžko jí pak vyčítat, že něco opomněla, popřípadě že jsou v knize zásadnější chyby. Přesto ve mně čtení slovníku vyvolalo pochyby. Většinu hesel tu tvoří ne jména autorů, ale názvy různých směrů, hnutí, popřípadě literárních útvarů. Najdeme tu moderní román, poezii, mýtus, legendu nebo dokonce antologii. Mezi jmény pak převažují autoři tvořící do začátku minulého století, z těch současných není v encyklopedii skoro nikdo (některá hesla končí v 80. letech, za současné autory jsou považováni ti, jejichž tvorba spadá do 60. let). Možná je to podle autorky i tím, že „kvalitní souhrnné poválečné dějiny literatury neexistují, stejně jako reprezentativní slovník korejských autorů“, i když „moderních korejských spisovatelů je obrovské množství“. Interpretace děl navíc často vyznívá jako klišé („autor jako ,pod drobnohledem’ analyzuje nešvary tehdejší společnosti“), až tendenčně (jedna kniha prý „vzbudila rozporuplné reakce, dokonce nechuť pokrytecké veřejnosti“). I při své výlučnosti je pak útlá kniha za 490 Kč trochu drahá.
Jiří G. Růžička
Ivo Kraus
Fyzika od Thaléta k Newtonovi – kapitoly z dějin fyziky
Academia 2007, 332 s.
Psát populární formou dějiny fyziky od starověku po novověk je možné mnoha způsoby. Knihu Fyzika od Thaléta k Newtonovi lze nejspíše přirovnat ke koláži, kde se mísí fyzika v užším slova smyslu s filosofií, životopisy učenců s kuriózními historkami (skoro ve stylu psaní Diogena Laertského o filosofech), k tomu i něco o obecných dějinách. Samotný výklad je často heslovitý, šíře tématu s sebou na druhé straně nese zkratku. Takový přístup lze asi kritizovat, nelze mu ale upřít čtivost a zábavnost. Z logiky věci vyplývá, že kdo se zajímá o dějiny vědy, jistě již řadu těchto informací zná (to je potíž celé populárně vědné literatury – co opakovat, co vynechat?), nicméně řadu zajímavostí se zde i dozví. Autor se například snaží udělat trochu pořádek v tom, co o dějinách fyziky víme: kdy se jedná o doložená fakta, kdy spíše o legendy a kdy o něco mezi? Skutečně v antických chrámech byly železné sochy božstev, které se účinkem magnetu vznášely? Měli čínští vladaři magnetické dveře, které bránily vstoupit někomu s železnou zbraní? Zapálil Archimédes opravdu římské lodě pomocí zrcadla? A tak dále. Na rozdíl od většiny dalších titulů z edice Galileo nejde o systematický výklad, učebnici ani monografii, nicméně roztříštěnost umožňuje čtenáři textem víceméně volně proplouvat, přeskakovat, vzdělávat se i bavit; je jen na něm, co si z knihy vybere.
Pavel Houser
Johann Gottlieb Fichte
Základ všeho vědosloví
Přeložil Richard Zika
Oikoymenh 2007, 259 s.
Oba ve svazku obsažené spisy Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre a Grundriß des Eigentümlichen der Wissenschaftslehre patří nejen k základním Fichteho spisům, ale tvoří součást filosofického kánonu německé klasické filosofie. Tímto dílem měla být ustavena věda o vědění a rozborem jáství měla být popsána schopnost člověka spoluvytvářet zkušenostní svět. Rozbory vztahu Já a Nejá měly pomoci „vyhledat absolutně první, naprosto nepodmíněnou zásadu všeho lidského vědění“, tedy něco, na co současná filosofie musí z povahy sebe samé rezignovat. Tuto část Fichtova díla můžeme chápat také jako významný příspěvek k současné filosofii jednání, tedy porozumění tomu, co znamená jednat. Jestliže aspirace na ustavení vědy o vědění nemají v dnešním myšlenkovém světě místo, pak je Fichteho filosofie stále živá v myšlenkově rafinovaném popisu činného jednání, tedy v reflexi našeho jáství. Fichtem popsaný způsob, jímž se já zmocňuje reality, podtrhuje činnou stránku naší existence. Pojetím bytí jako kladenosti já, tedy stálého rozvrhování toho, co děláme a o čem přemýšlíme, lze Fichteho myšlení chápat jako předzvěst filosofie 20. století. Zejména v důrazu na to, že ve vztahu k sobě musíme udržovat stálou otevřenost k tomu, čím sami nejsme, je Fichteho filosofie aktuální dodnes. Fichteho pojetí já můžeme chápat jako ontologii svobody, která je podmínkou i úkolem lidského života.
Michal Janata
Michael Hauser
Prolegomena k filosofii současnosti
Filosofia 2007, 198 s.
Autor přináší materialistický rozvrh filosofie, snaží se o renesanci marxistickéno myšlení, které považuje za jedině možné pro naši současnost. Tu vidí nesenou postmoderním myšlením, které považuje za příliš roztříštěné, vedoucí k pouhému užívání si v nezakotvené bezbřehosti. Po obsáhlém úvodu do Marxova myšlení, z něhož vybírá to přijatelné i pro současnost, směřuje filosof zejména k Adornovu a Žižekovu myšlení, v nichž se orientuje nejvíc. Žižek mu podstatným způsobem odhaluje rozpory postmoderny; prostřednictvím něho dospívá k pozoruhodným závěrům: lidé prý dnes „mají stále menší zálibu v sexu“. K takovým výrokům vede žižekovský způsob myšlení, který vychází z psychoanalytika Lacana. Nejsilnější je náš dialektik tam, kde usiluje rozkrýt nový emancipační postmarxistický styl v hledání nové naděje pro dnešek a opírá se přitom o Frommovo myšlení s jeho charakteristikou různých sociálních typů. Hodně naděje také vkládá do Kosíkova myšlení: z něho vybírá pojem pseudokonkrétnosti; pomocí tohoto pojmu se snaží nacházet pravou skutečnost, která se mu zdá dnes zastřena, zajata jak v jeskyni temnou (tj. pouze konzumní) bezprostředností naší každodennosti. Autor více popisuje a snaží se o výklad fenoménů dneška prostřednictvím svých marxistických favoritů, chybí však hlubší kritický náhled na sám marxismus; není více analyzováno, k čemu vedl v praxi.
Jiří Olšovský