Stačí sestřelit pár obskurních panáků, kteří svými režimy moří vlastní obyvatelstvo, a na celém světě zavládnou lidská práva a pokoj. Tak by si mohl někdo vyložit reklamní upoutávky festivalu Jeden svět a třeba i úvodní večer, který festival filmů o lidských právech zahájil. Problémy, které lidi ve světě sužují, jsou však pochopitelně složitější. Nejlépe to dosvědčují samotné vybrané dokumentární snímky. Nezaměřují se jen na zarputilé diktátory, ale otevírají i témata globální ekologie, působení nadnárodních společností, zodpovědnosti Západu i mezinárodních organizací, smyslu a podob aktivního občanství, vzdoru i vyrovnávání s minulostí. Vtěsnat různorodost autorských přístupů a komplexních problémů stovek snímků do reklamního sdělení je nemožné. Lidská a umělecká výpověď, křehkost a nejednoznačnost osudů a motivací na přímočarost či banalitu reklam tvrdě narazí i při projekci spotů před filmy. Trapnost za ty, kdo upozorňují na své zásluhy finanční či jiné podpory mimořádné události, však následné projekce mohou rozptýlit. Jeden svět nemůže ani reklama úplně zničit.
Filip Pospíšil
Finanční fondy má každý z vedoucích ústavních činitelů a současný premiér k nim navíc zavedl svou čestnou medaili. Ve Washingtonu ji odevzdal Josefu Mašínovi, v Praze pak Milanu Paumerovi, který v ní vidí svítání na časy. Znovu se tak podařilo rozdělit společnost na zastánce dvou protikladných názorů. Účinek nechtěný, nebo žádoucí k převedení obecné pozornosti na jiné, méně choulostivé pole? Pokud je nutno glorifikovat tři kontroverzní mušketýry, aby byla osvětlena minulost, připomeňme si, že ojedinělé a zoufalé násilné činy tehdejšímu režimu neuškodily, naopak prospívaly. Prokazoval jimi brutalitu třídního boje, obhajoval své represe minulé a ospravedlňoval další. A když se k nim obhájci lidských práv neměli, StB se je snažila fabrikovat. Ještě mezi vězni propuštěnými po listopadu 1989 byli disidenti vyšetřovaní pod zcela absurdní záminkou terorismu. Jestliže pro Mirka Topolánka je vyznamenání Mašínových „přesně ten krok, který by mohl nastartovat diskusi o třetím odboji“, a senátoři ODS s novou intenzitou připravují podivnou verzi zákona o třetím odboji, zaslouží si tato vnucená otázka veřejnou diskusi. Osobně se domnívám, že nejvýmluvnější by v ní byla reflexe samotné trojice, jíž senátoři usilovně připisují vavříny hrdinů.
Jiří Vančura
Zbrusu nové CD Lucie Bílé je věnováno především dětem a jmenuje se Moja a páv. Je plné pohádek a písniček o gorilách a má i svůj ušlechtilý smysl. „Jsou to pohádky na pomoc gorilkám v Africe,“ říká zpěvačka. Ovšem z podobných láskou a pozorností zahrnujících projevů může po zádech proběhnout i lehký mráz. Není to tak dlouho, co Lucie Bílá demonstrovala napřed trochu nevraživosti a pak halasně deklarované smíření s Anetou Langerovou. Stačilo pár úsměvů a album první české Superstar – mladé zpěvačky a tak trochu konkurentky skončilo nepovšimnuto v Levných knihách. Pak došlo na pár uznalých vzkazů stálice české pop music zaslaných éterem a z Ewy Farné (další z „mladých talentů“) zůstala jen vybledlá vzpomínka, zatímco pěvkyně z Otvovic po báthoryovsku křeje. Nyní soustředila Bílá pozornost na hvězdy další televizní show Odhalení, která sledovala život goril v pražské zoo. Bojím se, že pokud se odváží nechat se s aktéry vyfotografovat ve výběhu, zmínění primáti záhadně a nevyhnutelně vyhynou. Lucie Bílá je totiž z těch popových hvězd, které prostřednictvím jakési (bílé?) magie patrně dokážou odrovnat o generaci mladší celebrity pouhým upřením pozornosti a společným zapózováním.
Petr Ferenc
Ve stanovisku Výkonného výboru ÚV KSČM k výročí února 1948 nemohly toho, kdo něžně vzpomíná na minulý režim, nepotěšit fráze jako: „Před 60 lety došlo v Československu v návaznosti na proces prohlubování národní a demokratické revoluce k zásadnímu politickému zvratu, který se stal východiskem i součástí revolučního procesu vzniku první historické formy socialismu.“ Kdo nevzpomíná s láskou, pocítí mrazení a obrat „první historická forma socialismu“ bude číst jako překlad někdejšího „reálného socialismu“ (po lidsku: „Moc se to nepovedlo, berte tedy, co je.“). ÚV uznává, že nastaly „nedostatky i tragické deformace“, a to jsou přece naše (nás už nemladých) staré známé „přehmaty a omyly“. Dozvěděli jsme se, že v Únoru šlo o „ústavně provedenou revoluci“ a že KSČ byla „spojena s životními zájmy širokých neprivilegovaných vrstev“. Ústavně provedená revoluce, to je jistě výkon. O tom, že v tehdejší KSČ bylo mnoho lidí cítících s chudými, není pochyb, zároveň už to ovšem byla strana recyklující se i nově se rodící vrstvy privilegovaných, ba velmi privilegovaných. KSČM poskytla pěkné sousto těm, pro něž je „odčiňování čtyřiceti let totality“ něčím podobným, jako bývalo „odčiňování Bílé hory“ a „černožluté hydry“. I když ti by mohli být naopak klidnější: sázka na nostalgii je jalová.
Václav Burian