Ačkoliv se v prosinci v souvislosti s vydáním zprávy BIS mnozí tvářili, že slyší o takzvané ruské mafii poprvé, jedná se o hrozbu české bezpečnosti již od pádu komunismu.
Když na konci minulého roku ovládla na několik dní média zpráva, že se u nás rozlézá tzv. ruská mafie, bylo to k hořkému pousmání. Ruská mafie se u nás neobjevila a ani nerozlezla až v loňském roce, ale jedná se o bezpečnostní hrozbu dlouhodobého charakteru. Emisaři ruských kriminálních skupin se v České republice objevili záhy po pádu komunistického režimu, ještě v dobách společného státu se Slováky. Své sítě začali budovat na kontaktech, které zde byly utvořeny sovětskými zpravodajskými službami, armádou a dalšími představiteli sovětské moci, z nichž celá řada během destrukce sovětského systému přešla do služeb expandujících mafiánských struktur, které jim byly schopny zajistit životní úroveň, na niž byli zvyklí a o kterou v té době přicházeli.
Mnoho podob ruské mafie
Pro ruské, respektive postsovětské kriminální skupiny pracovali od počátků jejich působení v ČR i čeští občané. Mnozí z nich měli vazby na dané kriminální struktury již z dob komunistického bloku, další byli naverbováni nově. Fungovali jako spojky na českou státní správu, prostředníci, poradci či prostí „bílí koně“. Ruský organizovaný zločin u nás tedy zakotvil mnohem dříve, než čečenský zabiják omylem zavraždil mladého řidiče ředitele Sazky Aleše Hušáka (což také nabízelo interpretaci, zda někdo nechtěl oddělat jej; kontroverzních kroků provedl dost na to, aby na jeho likvidaci mohl mít kdosi zájem), a také mnohem dříve, než BIS vydala svoji zprávu, v níž upozorňuje na fakt, že si postsovětské skupiny zvolily svého bosse pro území ČR – tzv. vora v zakone.
Poslední věta si přímo žádá podrobnější vysvětlení. Ruská mafie jako jednotná organizace neexistuje a navíc pod tento termín bývá řazen i organizovaný zločin jiného etnického či teritoriálního původu. Pod tento všeobjímající termín tak spadají i mafiánské skupiny ukrajinské, čečenské, gruzínské, arménské a jiné. Všechny sice do jisté míry spojuje jejich ruskojazyčnost a sovětské dědictví, ale přitom vycházejí z rozdílných tradic. A to nejen národních, kulturních či náboženských, ale i zločineckých.
A jednotné nejsou skupiny ani v rámci jednoho etnoteritoriálního okruhu. Ruský organizovaný zločin se dělí na zločin vorovský – vzešlý z tradice společenství vorů v zakone, a zločin tzv. banditský, jenž vyrostl na tradici zločineckých autorit, které strohé a přísné vorovské tradice buď přímo odmítaly nebo jim nebyly schopny dostát, a byly tak ze společenství exkomunikovány.
Ukrajinský zločin nikdy vorovské tradice nerespektoval, anebo jen v minimální míře, a měl vždy banditský charakter. Gruzíni naopak organizovali své podsvětí na základě vorovské tradice, ovšem původní kodex vorů v zakone do značné míry pozměnili a deformovali. Arméni v sobě mísili vorovské tradice s klanovým uspořádáním a Čečenci odmítali jakékoliv jiné tradice než své rodové.
Tato strukturální nejednotnost s sebou nesla logicky řadu konfliktů a v podstatě znemožňovala sjednocení celého ruského, potažmo dokonce (post)sovětského organizovaného zločinu v jednotnou mafii. Analogická situace byla i v ČR, kde mezi sebou různé gangy, nazývané ruským slangem gruppirovky (nebo brigady), vedly spory. Ostatně po zatčení čečenského nájemného vraha vyšlo najevo, že si jej objednali jeho kavkazští krajané Arméni k likvidaci předáka etnicky ruské skupiny.
Pax mafiosa
Na druhé straně je ale třeba říci, že nebudeme-li na tzv. ruskou mafii pohlížet jako na organizaci, ale spíš na jakousi síť, lze nalézt rysy koordinace. Důkazem toho budiž třeba arbitrážní funkce vora v zakone, který, má-li dostatečný respekt, může ovlivňovat chod četných větších či menších gruppirovek, nebo existence společné zločinecké pokladny – tzv. obščaku. Od poloviny devadesátých let, kdy ustaly nejtvrdší konkurenční boje mezi znesvářenými gruppirovkami, dochází také k nástupu éry kooperace ve světě (nejen) postsovětského organizovaného zločinu a někteří zasvěcení hovoří dokonce o jakémsi pax mafiosa. V tomto kontextu je nutné mít na paměti, že nebezpečí ze strany organizovaného zločinu vzrůstá.
Postsovětský zločin je navíc symptomatický svou silnou vazbou na politickou scénu v nástupnických státech a infiltrací státních orgánů a podobné mafiánské struktury se snaží vytvářet i v dalších zemích, do kterých expandoval.
Česká republika vůči tomu není samozřejmě imunní a i u nás proběhlo již několik kontroverzních událostí, z jejichž vyznění čpí temný pach provázanosti státní správy s postsovětským organizovaným zločinem. Problém je, že řada kauz nedojde svého vyšetření a snést tvrdé důkazy je velmi obtížné, ba nemožné.
Ovšem důvodná podezření na rejdy postsovětských kriminálních skupin v politických patrech lze chovat v souvislosti s děním v nejznámějším českém lázeňském městě Karlových Varech, v souvislosti se zapomenutou aférou biolíh, kde byla dokonce veřejně artikulována možnost zapojení nejmocnější postsovětské kriminální skupiny Solncevskaja do celé akce. Druhým příkladem může být postup vůči velitelům pověstného zásahu v pražské restauraci U Holubů Zdeňku Macháčkovi a Milanu Mikešovi. Ti byli poté, co zde v roce 1995 rozprášili schodku špiček postsovětského zločinu, vystaveni kriminalizaci a na straně vorů a banditů stál jako advokát někdejší špičkový policista Josef Doucha.
Postsovětský organizovaný zločin, resp. organizovaný zločin obecně je pro Českou republiku nejzávažnější bezpečnostní hrozbou, mnohem závažnější než mediálně vděčné problémy jako terorismus, neonacismus či levicový extremismus. Jako jediný z uvedených má totiž potenciál ohrozit funkční podstatu státu a demokratické rozhodování.
Autor je politolog.