Republika jako správa věcí veřejných nemůže kloudně fungovat tam, kde nefunguje veřejný prostor. Ten je tvořen jednak složkou méně viditelnou: všemi podobami veřejné rozpravy, a jednak složkou, již můžeme spatřit na každém kroku: veřejnými prostranstvími. První souvisí se světem médií, byť ji jistě nelze na něj redukovat. Skoro by se chtělo říct: naštěstí veřejná rozprava není jen to, co se na nás valí z masových sdělovacích prostředků.
Druhá složka je s první spjata, a přece mívá poněkud jiný ontologický status: můžeme si na ni doslova sáhnout; je hmatatelně tady a teď. Mediální sdělení je něco venkoncem jiného než městská dlažba nebo náměstí, po němž kráčím. A přece hranice mezi oběma světy není nijak ostrá: i rozprava má své hmatatelné atributy, protože jejím nejvlastnějším médiem je jazyk a žádný jazykový znak se neobejde bez hmotného nosiče. Naopak veřejné prostranství má vždy i jisté atributy méně tvrdé, než je jeho dlažba – všechny ty, jež přesahují do světa významů. Je to tedy právě sémiotická perspektiva, jež spájí obě složky veřejného prostoru v integrální celek: i sebevíc oduševnělý rozhovor potřebuje hrstku hrubě materiálních signifikantů; i sebeohraničenější materiální objekt veřejného prostranství může mít přesah směrem k abstraktním pojmům, jež ovlivňují to, jak se k sobě chováme. Řečeno s jistou básnickou licencí: v řeči je vždy kus kamene. A naopak: každý kámen můžeme naučit mluvit. Jak? Tím, že z něho učiníme víc než kámen: znak zapojený do sociální architektury, již sdílíme s jinými lidmi. Tím, že ho takříkajíc zabudujeme do sémantických zdí světa, který pociťujeme jako svůj domov. Je nám náš veřejný prostor takovým domovem?
Máloco ukazuje nezabydlenost našeho veřejného života tak názorně jako tvář našich měst. Ta se obnaží, když vysvitne slunce a teploty stoupnou: tu se náhle vyjeví, jak sporý a osekaný je veřejný prostor, v němž žijeme. Zastavme se aspoň u jedné z věcí, jimiž se to projevuje a o níž cizinci říkají, že je udeří do očí: jak málo je u nás zahrádek u restaurací a dalších podniků, které v jiných zemích s prvním jarním slunkem skoro dychtivě expandují na veřejná prostranství.
Nemusíme kvůli tomu žít v Paříži ani Berlíně. Stačí procházet se třeba po chorvatském Zadaru. Na každém kroku vidíme, jak zahrádkami město ožívá a kvete. Ti, kdo se vracejí z práce, vidí jiné lidi, jak spolu sedí, popíjejí třeba kávu a povídají si. Spousta z nich se nechá zlákat atmosférou a taky se tu zastaví: rytmus města se začíná měnit, lidé spolu víc hovoří a užívají si toho, že jsou spolu. Cesta z práce již není úmorným koridorem, jímž je nutno honem proběhnout, ale stává se sama cílem: místem, odkud není třeba prchat do soukromí. Hojnost zahrádek město zkrášluje, zpomaluje jeho hektické tempo a činí ho obyvatelnějším. A taky prokazatelně snižuje pouliční kriminalitu: tam, kde se lidé rádi zastavují, aby spolu pobyli, se žije o něco lépe.
Z tohoto hlediska Praha je místo spíš chudé. Zaráží to o to víc, že tahle bída je součástí architektonické scenerie, kterou turisté tak rádi fotografují. Běžní obyvatelé však hlasují o tom, jak mají své město rádi a jak dobře se v něm cítí, poměrně jednoznačným způsobem: při každé příležitosti z něho prchají. Masovost tohoto pravidelného úprku nemá v jiných evropských sídlech, kde veřejný prostor víc žije, obdoby. Máločím Pražané vyjadřují svůj vztah k městu tak naléhavě jako kolonami aut, které vídáme každý pátek odpoledne na pražských výpadovkách.
Zahrádky nejsou všespásným řešením, ale určitě přispěly k tomu, aby se z města stala lokalita, kde lidi baví žít spolu veřejně. Všimněte si, jak málo se u nás dělají třeba pikniky v parcích, jak je běžně známe z Evropy. Poněkud zabedněný pražský magistrát nepomáhá. Naopak přijde s vyhláškou, která nám zakáže otevřít si na Petříně lahev vína. Tuší naši politici, co je to veřejně obývaný prostor?
Hloupá magistrátní politika je odpovědná za nedostatek zahrádek: za pronájem chodníků a veřejných prostranství si město účtuje tak nehorázné částky, že jsou zahrádky pro spoustu provozoven ztrátové. I některé finančně silné podniky, které sídlí v širším centru, jsou nuceny je rušit: Potrefená Husa na pražském Andělu je jen jedním z mnoha takových příkladů.
Městský člověk zpravidla nemá tolik příležitostí být v kontaktu s přírodou: tam, kde se vesničan dotýká půdy, aby o ni pečoval, nalézá měšťan často jen dlažbu nebo asfalt. Ale i dlažba může rozkvést, vznikne-li na ní veřejný prostor, kde jsou lidé rádi spolu. Bylo by obrovskou zásluhou umožnit, aby v Praze bylo tolik zahrádek jako jinde v Evropě. A stačilo by tak málo: srovnat relativní hladinu nájmů s ostatními evropskými metropolemi. Budeme k tomu muset dostrkat tu žábu, co sedí na magistrátním prameni. Až se to stane, kámen pražské dlažby promluví lidskou řečí. Řečí veřejného prostoru. Řečí, bez níž správa věcí veřejných nemůže kloudně fungovat.
Autor je antropolog.