Divadelní Prahou hýbou nejen nerozdělené granty, ale i snaha města do konce roku transformovat Divadlo Na zábradlí, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo v Dlouhé, Městská divadla pražská, Švandovo divadlo a Studio Ypsilon. V kulturní politice město deklaruje, že „bude spolu se stávající příspěvkovou organizací zakladatelem obecně prospěšné společnosti, do níž jako základní vklad vloží movitý majetek, se kterým dosud příspěvková organizace hospodařila“. Reálně se mu ale spoluzakládat nechce. Divadla nejsou proti transformaci, jen tvrdí, že v současných podmínkách ji nelze uskutečnit. Město totiž nedostatečně odlišuje soukromé podnikatelské subjekty a kulturní instituce veřejné služby, granty váznou. Radní pro kulturu Milan Richter (ODS) s nimi nedostatečně komunikuje. Činnost nově vzniklých společností by mělo město dotovat čtyřletými granty. Příkladem dobře transformovaného divadla je prý Archa. Stávající situace? „Denní krize,“ říká ředitel Ondřej Hrab. Archa žije ze soukromých úspor. Půjčku město zamítlo. Richter však má jasno: Divadla se bojí konkurence a srovnání. Říká se tomu arogance moci.
Jana Bohutínská
V roce 2008 stojí za to vracet se k uzlovým bodům roku 1968. Patří k nim i tehdejší jaro, konec března a duben, týdny, kdy Antonín Novotný ztratil svou druhou funkci, vznikla zajímavější vláda a zejména byl přijat tzv. Akční program KSČ. Zastaralý, kompromisní? Ano, ano. V ekonomických otázkách byl poplatný tehdejšímu poznání i vnějším ohledům, zřekl se mocenského monopolu KSČ, nedokázal se však vypořádat s vedoucí úlohou KSČ. Zároveň se ale jednoznačně přihlásil k občanským svobodám: k právu na shromažďování a spolčování, ke svobodě pobytu, svobodě projevu tištěného i mluveného. Dovedeme si představit, že při těchto svobodách čeká totalitní systém něco jiného než zánik? A nešlo o milostivý dar shora, ale o skutečnost, kterou si občané již prakticky osvojili. Poznání, že bez tanků ji nelze československé společnosti odejmout, bylo podstatou srpnové intervence. V roce 1968 nešlo o šarvátku mezi dvěma křídly komunistů. Při prvním veřejném průzkumu koncem ledna popřelo naději na nějakou podstatnou změnu devět z deseti dotázaných („to už tady bylo“), už za čtrnáct dní ji však vyslovila celá polovina. Jen pokud si nenecháme namluvit alibistickou tezi o sporu mezi dvěma tábory komunistů, můžeme se k poznání roku 1968, k jeho velikostem i slabostem, přiblížit.
Jiří Vančura
Tak už konečně víme, co znamená kocourkovské sousloví „množství větší než malé“. Vláda přišla s návrhem novely trestního zákoníku, kde se říká, co je málo a co už je moc. Dobrou zprávou je, že podle návrhu bude povoleno pěstování tří kytek marihuany, tou špatnou je skutečnost, že se opět nepřemýšlelo, a tak můžeme tři rostliny konopí sice pěstovat, ale jakmile je usušíme a zavřeme do zavařovačky, tak už máme jistě více nežli povolený 1 gram thc a můžeme jít sedět. Vůbec nejpikantnější ale je, že množství drog je uváděno v zcela čistém stavu, v němž se u nás žádná nevyskytuje, a tak se třeba dozvíme, že 0,2 gramu heroinu je deset dávek, přičemž pravda je, že závislí na opiátech nezřídka potřebují třeba celý jeden gram na den. Tito lidé by jistě toužili po tom, aby jim vláda předvedla, jak z 0,2 gramu připraví dávky na deset dní. Určitě by jí byli moc vděční a jejich závislost by se v mžiku zmenšila více než o polovinu. Z 1 gramu thc prý lze zase ubalit 20 jointů. Přemýšlím, zda někdy někdo v historii balil čisté thc, aby to mohl ozkoušet. Jenže ono není, a tak jde o hrubý odhad, jenž může být a také je zhola nesmyslný. Nechce se rovněž věřit, že policisté mají techniku, s jejíž pomocí najdou v centimetrovém papírku s LSD stopové množství od 0,0001 až po nepovolených 0,0005, a že to samé budou provádět s jointy středoškoláků. Máme tedy tabulku, ale zdá se, že vznikla pod vlivem.
Irina Kellyová
Na oltáři nejstaršího dochovaného chrámu v klášteře Labrang v čínské provincii Kan-su mne loni v srpnu překvapil obrázek dalajlamy. Byl obklopený lampičkami s jačím máslem a bankovkami. Podobný visel v domečku učitele tibetštiny a v hostelu jen o pár set metrů dále. Dalajlama už je doma, pomyslel jsem si a přemýšlel, zda nová úřední tolerance jeho obrazů souvisí s olympiádou. Tolerance ale má své meze. Na nynější, déle než týden trvající protičínské protesty Tibeťanů v Tibetu a na různých místech Číny, které vypukly u příležitosti 49. výročí povstání a dalajlamova odchodu do indického exilu, úřady zareagovaly jako obvykle – represemi. I když tentokrát poněkud opatrnějšími v obavách z negativní reakce mezinárodní veřejnosti jen pár měsíců před olympijskými hrami. Do ulic vyšli i mniši z kláštera Labrang, který v posledních letech prodělává nevídaný rozkvět. Do ulic města, které Číňané nyní přestavují v „tibetském stylu“. Demonstranti ovšem nestojí o to hrát „etnické“ opice před turisty. Chtějí zpět svého vůdce a svá práva. Teď už i nahlas, nejen v modlitbách.
Filip Pospíšil