Španělský list ABC 11. března podrobně analyzoval okolnosti druhého vítězství Socialistické strany (PSOE) v parlamentních volbách. Pravicový deník upozornil na fakt, že (znovu) opoziční Lidová strana (PP) posílila o 400 tisíc hlasů, zatímco socialisté o necelých 40 tisíc. Deník poukázal, že vítězství PSOE je důsledkem oslabení nacionalistických stran v Baskicku, Katalánsku a postkomunistické Sjednocené levice (IU), jež dohromady ztratily skoro 800 tisíc hlasů. Jejich voliči tentokrát v silně bipolarizované kampani dali přednost „užitečnému hlasu“ a PSOE se tak mohla těšit z podpory od příznivců radikálních stran. Naopak, PP získala část středového elektorátu, čímž vyvrátila tezi o svém „přirozeném stropu“. Zamyslet se však musí nad svými bídnými výsledky právě v Baskicku a Katalánsku, kde jí utíká hodně hlasů ve prospěch tamních pravicových umírněných nacionalistů. Ze 65 křesel, jež byla v těchto oblastech ve hře, získali lidovci pouze 13, zatímco socialisté, kteří podporují větší autonomizaci země, obsadí 34 z nich. Volby se obecně nesly v duchu úspěchu obou celostátních stran a posílily tendence k bipartismu, na úkor menších formací. Šéf IU Llamazares již také odstoupil z vedení své neúspěšné formace, s odkazem na „tsunami dvoustranictví“. Radikálnější katalánští nacionalisté z republikánské ERC pak ztratili skoro polovinu svých hlasů, všechny patrně ve prospěch PSOE, jíž se vyplatil nacionalističtější diskurs její katalánské sestry PSC a podpora novému autonomnímu statutu oblasti, schválenému právě díky socialistům. V Baskicku se také otřásla doposud hegemonní pozice vládní umírněné Baskické národní strany (PNV), což podle deníku povede k otázkám, zdali neztrácí podporu veřejnosti výrazně separatistický kurs, nastolený tamním premiérem. Obecně tedy socialisté získali hlasy regionalistických radikálů a nacionalistů, zatímco PP se dokázala zbavit nálepky strany, která velmi těžko oslovuje umírněné středové voliče, jež patrně postrašila reformistická ofenzíva staronového premiéra Zapatera.
Liberálně levicový El País se týž den věnuje výzvám, jež premiéra Zapatera čekají v novém funkčním období. V roce 2004 se Zapatero musel hned na začátku vypořádat s islamistickým terorismem, jehož útoky mu pomohly k moci. Nyní bude muset vláda čelit výrazným projevům ekonomického zpomalení. Především v dříve tak dynamickém sektoru stavebnictví se rapidně zvyšuje nezaměstnanost. Vláda též bude muset splnit svůj slib a vrátit všem rodinám 400 eur ve formě snížení daně z příjmu. Zapatero bude také muset řešit problém ETA, který znovu obživl těsně před volbami, a snažit se najít společnou řeč s opozicí, jež ho v minulém období tvrdě kritizovala za údajné přílišné ústupky teroristům. Premiér očekává, že PP se ke spolupráci v boji proti terorismu co nejdříve vyjádří. Shodu budou muset obě strany najít i v otázce znovuobsazení míst v Nejvyšším i Ústavním soudu a Všeobecné radě soudní moci (hlavním dohlížecím orgánu nad justicí). Ta jsou již déle než rok prázdná právě pro spory mezi oběma stranami. Zapatero se též bude věnovat baskické otázce a hlavně referendu o faktické nezávislosti této oblasti, jež chystá tamní premiér Ibarretxe. Poté, co socialisté ve volbách porazili nacionalisty, to bude mít Zapatero snadnější při hledání argumentů proti takovým unilaterálním krokům. Důležité též bude rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti nového katalánského autonomního statutu, na nějž si stěžují opoziční lidovci. Výrok soudu ovlivní i změny těchto dokumentů v dalších částech hodně decentralizovaného Španělska. Vývoj se očekává i v napjatých vztazích mezi exekutivou a církví, jejichž spory kulminovaly krátce před volbami při protestech katolíků proti postupu vlády v otázce homosexuálů, rodin či náboženské výchovy. Za pozitivní signál v tomto směru se považuje gratulace, kterou premiérovi k vítězství zaslal předseda Biskupské konference kardinál Antonio María Rouco, v níž vládě nabídl spolupráci.
Kolumbijský El Espectador se 12. března věnoval nedávné kontraverzi mezi bogotskou vládou a vládami v Ekvádoru a Venezuele, vyvolané kolumbijským útokem na guerillový tábor na ekvádorském území. Konflikt byl překvapivě snadno ukončen na jednání Skupiny z Ria v Dominikánské republice, kde si všichni tři prezidenti dokonce padli do náruče. Deník kritizuje Uribeho kabinet, který se snaží celý incident prezentovat jako své vítězství. „Celá věc je úplně naopak,“ píše list, „protože Kolumbie byla v Santo Domingu úplně osamocena…“ Její reprezentace na summit přijela čelit obviněním, že porušila ekvádorskou suverenitu, a odjela odtamtud s toutéž výtkou, navíc „s formálním slibem, že již nevstoupí bez souhlasu na cizí území“. Zpočátku při tom Kolumbie vinila Venezuelu a Ekvádor, že pomáhají FARC (levicové guerille), ale na jednáních tato obvinění stáhla. Tím ale ztratila legitimitu teze o správnosti a nutnosti útoku. Prezident Uribe na setkání přijel i s hrozbou žaloby, již chtěl na Huga Cháveze podat u mezinárodního trestního soudu za podporu, kterou venezuelský předák poskytuje teroristům a pachatelům „genocidy“. Nakonec ji však stáhl. Tím podle deníku jakoby ukázal, že nemá důkazy nebo jenom pomlouval, protože „je minimálně dobrodružné označit jeden den nějakého prezidenta za spolupracovníka masových vrahů a druhý den ho nazvat bratrem“. Uribe nakonec nedosáhl ani slibu obou zemí, že vytlačí FARC za své hranice. Kolumbijský prezident se pak sice nenechal vyvést z míry řadou obvinění, jež na jeho hlavu snesli oba kolegové, ale bez podstatné odpovědi nechal i ekvádorské obvinění, že ve svém paláci přechovává obchodníky s drogami a paramilitáry. Za kontakty s nimi byli ostatně během krize, tedy prakticky bez povšimnutí, zatčeni někteří blízcí Uribeho spolupracovníci…
Ekvádorský El Comercio se 12. března zaměřil na jiný aspekt andské krize, totiž na roli Huga Cháveze v ní. „Jako Ekvádorci nemůžeme neuznat projevy solidarity a podpory, jichž se nám dostalo od zbytku zemí v regionu při výhružném narušení naší suverenity, kterého se dopustila kolumbijská armáda 1. března,“ píše deník. Avšak Chávezova podpora zanechává pochyby. Prý stačí jediná otázka: „Jak je možné pochopit, že se v necelém jednom týdnu provede a zase odvolá mobilizace 10 pluků na hranici, zrušení styků s Kolumbií a zavření hranic?“ Taková rozhodnutí mají být výsledkem důkladné rozvahy, a nikoli náhlého hnutí mysli. Chávez se buď chová jako přirozený vládce „banánové republiky“, nebo se naplňují tvrzení některých lidí, že „ztratil pojem o rozdílech, jež mají existovat mezi veřejným a soukromým“. Ale jak to vypadá, „Chávezovy záchvaty… narazily na tvrdou realitu“, jíž je „nedostatek zboží základní potřeby“ ve Venezuele. Tam prý věci „nefungují dobře“ a roste nespokojenost lidí, takže si Chávez nemůže dovolit blokovat hranice, aby neztratil „to málo, co mu zbývá z politického kapitálu“. Navzdory vděku za podporu tak deník venezuelskému prezidentovi radí, ať každé své rozhodnutí přijímá s větší koherencí a po zralé úvaze.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.