Před sedmdesáti lety zmizelo Rakousko z mapy světa a proměnilo se ve „východní marku“ Německé říše. Zatímco po válce dominovala představa, že se stalo první Hitlerovou obětí, dnes převládá obraz Rakušanů nadšeně aplaudujících Hitlerovi. Rakouský historik Gerhard Jagschitz ovšem upozorňuje, že si příběh země s dělením na hrdiny a padouchy nevystačí.
Rakousko si lidé většinou spojují s určitou noblesou a poklidným konzervatismem. Jak je možné, že zrovna v takové kultuře získali před sedmdesáti lety moc nacisté, tedy v podstatě násilnická a revoluční strana?
Rakousko mělo velký handicap, neexistoval totiž žádný konsensus pro společnou republiku. Mezi sebou soupeřily větší nebo menší politické síly. K tomu je nutné přidat realitu hospodářské krize koncem dvacátých let. Velká část Rakušanů byla bez práce. A konečně národní socialismus byl mladým hnutím a především mladí lidé ho podporovali. Nacisté chtěli napravit historické křivdy, tedy versailleský systém, a zároveň slibovali skvělou budoucnost.
Existovala vůbec nějaká idea republikánského Rakouska, nebo bylo splynutí s Německem nevyhnutelné?
Velkoněmecká myšlenka tu byla již od 19. století. Je třeba ale rozlišovat militantní, národovecké křídlo, které v Rakousku odmítalo Habsburky a chtělo Hohenzollerny, a umírněnější hnutí. V roce 1918 nebylo politické strany, která by velkoněmectví nepropagovala. Založení první rakouské republiky znamenalo současně její konec. V deklaraci se totiž mluví o tom, že Rakousko je republikou, hned v druhé větě bylo ale řečeno, že je součástí Německa. Republika tak byla v zajetí totálního dualismu: na jedné straně nezávislá, na druhé straně orientovaná na Německo.
Kdy nakonec převážilo Německo nad nezávislostí?
Úplné splynutí s Německem nechtěli ani rakouští nacisté, kteří anšlus připravovali. Přáli si jít ruku v ruce s německou politikou, ale ne pohlcení. Odstranění republiky ve smyslu totálního anšlusu nebylo součástí žádného rakouského politického konceptu. Nakonec se ale heslo „Jedna říše, jeden lid, jeden vůdce“ ukázalo jako silnější.
Nebyl ale nakonec anšlus logickým vyústěním tehdejší politiky?
Tady je především zahraničněpolitický problém. Pro státy Dohody stálo Rakousko vždy na okraji zájmu. K tomu je nutné přidat historickou zatíženost po rozpadu habsburské monarchie. S Československem a Maďarskem existovaly dobré hospodářské kontakty, ale také vzájemný odstup. S Mussoliniho příklonem k Hitlerovi pak padla i italská podpora Rakouska. V roce 1938 tak neexistoval koncept, v němž by se Rakousko dokázalo prosadit jako samostatný stát uznávaný v zahraničí. Skutečnost, že proti anšlusu protestovalo jen daleké Mexiko a Sovětský svaz, poukazuje na to, že byl v tehdejší Evropě jednoduše vzat na vědomí.
Jaké dopady měl anšlus na tehdejší Československo? Bylo jasné, že ho sevřené kleště Německa, které tehdy dominovaly v karikaturách, nakonec rozdrtí?
Předně je třeba říct, že Československo nabídlo roku 1934 mnoha Rakušanům politický exil. A možná právě proto nemělo v březnu 1938 žádný zájem na tom nechat se takto zatáhnout do centra dění. Praha musela postupovat opatrně, aby si přijímáním emigrantů proti sobě nepoštvala Německo. Ale Československo začalo tušit, že by se mohlo stát obětí již dříve, a to v době raného appeasementu někdy v roce 1936 nebo 1937.
Po válce se ustálila představa, že Rakousko bylo první Hitlerovou obětí. Teprve postupně historici přišli s tím, že se do značné míry nacifikovalo samo. Co bylo rozhodující pro takovou proměnu paradigmatu?
Já tu debatu považuji trochu za nesmyslnou. Existovalo přece obojí. Rakousko jako stát bylo obětí, ale Rakušané samozřejmě stáli za nacismem, za terorem, za zločiny. V březnu 1938 byla podpora nacistů mnohem silnější než hlasy proti, nesmíme ale zapomínat na to, že někteří Rakušané byli opravdovými oběťmi, zažili perzekuce a pronásledování. Jiné Rakousko vždy existovalo. Nám historikům se nicméně nepodařilo vyprávět takové dějiny, v nichž by stáli pachatelé i oběti vedle sebe. Vyvinula se mentalita buď – anebo, která není historicky udržitelná.
Je ale možné paralelně vedle sebe postavit oba příběhy? Lidé přece vždy chtějí jeden silný příběh, pokud možno s happy endem.
Já myslím, že se to daří. Dějiny se politicky instrumentalizují, připomínky anšlusu jsou stále bombastičtější a prázdnější. To je typicky černobílý model. Dnešní historiografie ale nabízí pohled vyváženější. Na začátku bylo bouřlivé vítání Hitlera, v průběhu války ale nastal pomalý odvrat. Na rozdíl od první války totiž Rakušané tu druhou nepřijali. A nesmíme zapomínat ještě na jeden důležitý faktor – církev. Nacistický systém se totiž začal obracet proti katolictví. Samozřejmě tu nemluvíme o nějaké opozici, ale o klesající podpoře režimu.
S Hitlerem se vrátil prusko-rakouský konflikt 19. století – opět přišla armáda, která byla pruská.
A jakou roli v tom hrál fakt, že byl Hitler hornorakouský rodák, a přitom spjatý s pruským junkerstvím?
Historici už napsali mnoho tlustých knih na téma, nakolik „rakouský“ byl Hitler. Především bych řekl, že vyrůstal v příhraničním regionu, který vlastně tak úplně rakouský není. Určitě také hrála roli zahořklost, Hitler byl velmi protihabsbursky zaměřený. Anšlus by se tak mohl vyložit také jako pozdní Hitlerova pomsta Rakousku za to, jak s ním naložilo.
Gerhard Jagschitz (1940), emeritní profesor dějin na Vídeňské univerzitě, kde vedl několik let Institut soudobých dějin. Opakovaně přednášel také v Praze a Brně.