Karel Vysloužil
Oblázek
Lípa 2008, 80 s.
Básník Karel Vysloužil vydává vlastním nákladem „nejmenší časopis na světě“ Hlas z pasínku a každoročně dvě tři knížky, v nichž uveřejňuje své básně i glosy denního tisku a politiky, volá po nápravě společnosti, burcuje pro ztracenou víru, všímá si každodenních událostí jako varovných i zázračných znamení, vzpomíná na ženu Jitřenku i na vězení a lágr v 50. letech. My v nich můžeme poznat osobnost neroztříštěného člověka, který nechce přihlížet tříštění obecnému. Není to pisatel naivní, ale koncepční: uvědomuje si omezenost svých sil – i sil a času čtenáře. Proto jsou jeho letáky a knihy tak malé a stručné, rozvíjejí jednu základní myšlenku. Knihu Oblázek Vysloužil „vrhá... v mlčení sytých“. Vrátil se k veršům ze 70. a 80. let – a jejich konfrontací s dnešními se ukazuje, že se radost ani úzkost nezmenšila, jen přízrak větrných mlýnů se proměnil v masu betonu. Oblázek nezasáhne čtenáře, který hledá v knihách ironii a vytříbenost. Zevnějšek Vysloužilových knih prozrazuje chudobu, která však není nijak využita k estetickému efektu. Nevypadají krásně ani ošklivě, spíš neutrálně nutně, jako samizdaty. Vedle artefaktů předních nakladatelství se vyjímají jako chudé příbuzné. Po prvním dojmu však následuje stud. Ve Vysloužilových knihách lze totiž najít něco vzácného: ryzost. A někdy jeho věta-oblázek dopadne jako balvan: „Běží podivná léta maření.“
Daniela Iwashita
Elie Wiesel
Noc
Přeložila Alena Bláhová
Sefer 2007, 104 s.
„Osvětim.“ „To jméno nikdo z nás neznal.“ Slova, při nichž sjede po zádech mráz. O člověku, jenž se propadl do jiného světa, pojednává próza (1958), která založila slávu svého autora. Wiesel v útlé knize jen popsal vlastní autentické zážitky na cestě mezi transylvánským Sighetem, Osvětimí a Buchenwaldem. Účinek spočívá v prostém, lineárním výčtu událostí, dějů a holé fakticity. Jde zde o proces ubývání naděje, a posloupnost hrůzy, v níž člověk přestává být člověkem a stává se věcí v infernální noční můře, do níž se zřítil, a v které se jeho život změnil v „jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčeno temnotu“. Události ve Wieselově pohledu působí jako obrazy temného mýtu, který snad přichází z říše přízraků – ale přece je nejskutečnější skutečností. Za každou větou stojí otřásající sevřená zkušenost a strašlivé otázky – jak mohla něco takového naše civilizace připustit? (A Wiesel tuto otázku v souladu se svou vírou musí adresovat i Bohu.) Jakou tenkou slupku či nátěr představuje „lidskost“? Nebo: čeho se (ne)lze zbavit ve jménu přežití? Bylo řečeno, že po Osvětimi už umění není možné – ale Wiesel samozřejmě potvrzuje, že umění muselo žít právě po holocaustu, už jenom proto, aby o něm vydalo svědectví.
Jiří Zizler
Vratislav Křivák
Babička vypráví Marušce o svých prvních měsíčcích
Pavel Mervart 2007, 231 s. + CD
Když básník Vratislav Křivák opustil akademická studia bohemistiky a věnoval se poezii, dobře udělal, neboť seznal svůj úděl – a ten úděl není marný! Sbírka Babička vypráví Marušce o svých prvních měsíčcích, shrnující dílo v rozsahu devětadvaceti let, v hávu poetickém ukazuje vzhledem k nynějšímu stavu lidského vědění úvod kosmogonie a možnosti cestování universem. Zřejmé je, že nebudeme nuceni opustit Zemi nadobro a zcela. Křivákova poezie z pomezí vkusu to dokazuje. Z hlediska ontologického však lyrismus Křivákův jednoznačný je příliš: citů a nostalgie plné věrtele, příběhu však nikde. Na druhé straně je však fakt, že umělec skládá básně, zobák jak mu narost’, a ve vnitřním řádu méliky erotického duchoznění. Sympatický je i fakt, že básník povoláním je hospodským, úspěšně již podruhé ženatým a s ratolestmi: tak jak vidno, poezie může vést i ke štěstí občanskému; zda též k osobnímu a uměleckému, ví autor sám nejlépe. Hlubinu metafory či filosofické maximy u Vratislava Křiváka nehledejte; naleznete však písňovou formu, libost i tragiku v klasické skladbě, expresivní drastickou pointu. Je to však daleko – „domov je daleko, někde za chlumem, za řetězem hor, za řekou, za mořem, za mlhou…“.
Vít Kremlička
Henri Brunel
Kojabaši, kočičí mistr zenu
Přeložila Galina Kavanová, ilustroval Christian Roux
Garamond 2007, 144 s.
Buddhismus už dávno není jen záležitostí výhradně asijskou. Přibližně 300 milionů vyznavačů rozptýlených v 86 zemích po celém světě z něj činí čtvrté největší náboženství na světě. A tak už nikoho nepřekvapí obrázek buddhistického poutníka s holí v ruce a miskou na milodary, který – případně se svým učedníkem – putuje krajem od vesnice k vesnici, od kláštera ke klášteru, medituje, rozjímá, řeší kóany, vypráví zenové příběhy a tak se pomalu blíží k osvícení a nirváně. Ale co když je tento poutník chlupatý, mňouká a má čtyři nohy? A co když je jeho učedník stejný, jen o něco menší? Zenová kočičí hříčka o kocourovi Kojabašim a jeho rozpustilém učedníkovi Tanedovi v mnohém připomíná medvídka Pú, který se musí utkat s principy taoismu (Benjamin Hoff: Pú a tao, Prasátko a tao). Ostatně kočičí kouzlo ovlivnilo již mnoho literárních tvůrců (např. William S. Burroughs: Kočka v nás). I příběh o putování kocoura Kojabašiho staví kočky na roveň lidem a předkládá před ně neméně obtížné úkoly, vycházející ze základů buddhismu včetně čtyř pravd, osmidílné stezky a šesti dokonalostí. Proč ne, i kočka se přece může zamyslet nad tím, jak docílit duchovní rovnováhy. Text doprovázejí vkusné, citlivé a přitom moderní ilustrace v elegantní okrovo-šedo-černé, které jen podtrhují „kouzlo přítomného okamžiku“ a činí z této publikace půvabný dárek pro všechny, kterým buddhismus není a priori proti mysli.
Magdalena Wagnerová
Isobelle Carmodyová
Výprava do neznáma – Legenda o Kožešince 1
Přeložila Jana Jašová
Knižní klub 2008, 208 s.
Isobelle Carmodyová patří v Austrálii k nejznámějším a nejoceňovanějším autorkám píšícím pro děti, u nás se jí ale doposud nedostalo mnoho pozornosti. Napravit to může první díl z Legendy o Kožešince, žánrově snad zařaditelný do dětské fantasy. Označení „ekologická pohádka“ je ale výstižnější. Vyprávění o Kožešince, napůl elfce a napůl trollce, je vhodné pro začínající čtenáře, ale potěšit může i ty zkušené. Carmodyová buduje příběh bez využití otřepaných dramaturgických berliček, její styl nemá zapotřebí mít rozpoznatelné hranice mezi expozicí a konfliktem. Ne že by se tu nedostalo prostoru i napínavým momentům, vše je ale zahaleno do jakési tklivé melancholie. Jazyk odráží prostotu/čistotu duše ústřední hrdinky, chápe události a věci tak, jak je ona vidí, nehledá za nimi dvojsmysly. Podtext, respektive poselství čtenáři spisovatelka sděluje nenásilně. Výprava do neznáma otevírá cestu k pochopení úlohy přírody pro život lidí, byť v knize je primárně spojována s Kožešinkou, čili světem „nadpřirozeným“. Pohádka vyniká citlivostí a snahou po hledání kořenů člověka, první díl je více než slibným začátkem.
Lukáš Gregor
Grant Morrison, Frank Quitely
New X-Men – G jako genocida
Přeložil Jiří Pavlovský
Crew 2007, 140 s.
Vůči X-Menům stále panují jisté předsudky. Roku 2001 však začala vycházet nová série, která u nás osloví spíše náročnější čtenářstvo než tradiční fanoušky. Odpovědnost nese scenárista Grant Morrison (Batman: Arkham), který si už v 80. letech v mainstreamovém komiksu ozkoušel surrealismus a dadaismus. Tentokrát se sice formálně krotí, ale jen proto, aby vystavěl příběh, který je krutý až nad chápání tohoto pojmu. Nejde o genocidu ani o krev; to jsou jen prostředky k vykreslení nového nelítostného protivníka X-Menů – expertky na evoluci, Cassandry Nova. Její chování a motivace jdou mimo veškerá klišé a způsobují mrazení v zádech a znechucení. V příběhu je akce omezena jen na nutnou míru, místo toho se autor soustřeďuje na psychologické následky minulosti. Latentní pokřivenost a nenormálnost ve všech Morrisonových scénářích se projevuje jak v charakterech, tak v dialozích, které zní neokoukaně, realisticky, ale přesto tak nějak podivně. Toto je ukázka mainstreamu v rukou inteligentního inovátora, který citlivě staví na původních x-menovských úvahách o odlišnosti, nenávisti a xenofobii. Prostředky však používá natolik drsné, že tentokrát možná poprvé ztratíte samozřejmou důvěru ve vítězství těch „hodných“. Škoda jen, že uzavření příběhu se dočkáme až v další knize.
Vojtěch Čepelák
Paměť a dějiny 1/2008
Druhé číslo čtvrtletníku vydal vlastně jako své první v únoru založený a v březnu Ústavním soudem potvrzený Ústav pro studium totalitních režimů (i když ještě ve spolupráci s archivem MV). Hlavním tématem časopisu se tentokrát stalo výročí únorového převratu roku 1948, několik spíše volněji souvisejících textů však nespojuje žádný zásadní materiál zaměřený přímo na únorové události (nepočítáme-li za něj přetištěné situační správy Ústředny StB z tohoto období s krátkým úvodem Petra Blažka). Znalosti o přípravě převzetí moci ovšem doplňuje studie Ladislava Kudrny o Vojenském obranném zpravodajství, specifické důsledky pak popisuje například studie Ivany Koutské o čistkách na ministerstvu zahraničí. Fascinujícím svědectvím o slabosti demokratických stran v předúnorovém období jsou přetištěné deníkové záznamy sociálnědemokratického ústavního právníka Zdeňka Pešky, zabavené tajnou policií. Atraktivním popularizačním textem (v dobrém slova smyslu) je bohatě ilustrovaná studie Pavlíny Formánkové o kampani proti „americkému brouku“, a to i přesto, že některé poznatky a reprodukce otiskla autorka již v roce 2005 v MF Dnes. Dojem pestrého obsahu čísla podporují rubriky Zapomenutá slova (Jaroslav Suk o výjezdní doložce), portrét Luboše Hrušky v rubrice Příběhy 20. století (s přiloženým CD) či rozhovor s Petrem Sísem.
Filip Pospíšil
Francie
Magazine littéraire 3/2008
Březnové číslo francouzské literární revue se věnuje tématu Spisovatelé a psychoanalýza. Projít psychoanalýzou patří dnes k povinné výbavě do života, i když se někteří touto zkušeností chlubí a jiní ji tají. Spisovatelé ji občas uvádějí jako spouštěcí moment své tvůrčí dráhy. Knihy autorů, jejichž původní profesí je psychologie, psychiatrie či psychoanalýza, stejně jako díla čerpající z těchto odvětví tematicky, mají ve Francii žánrové označení „psy“ (zkratka zmíněných názvů). Bohatý materiál hlavní přílohy uvádí citace, v níž se Freud doznává ke svému snu stát se romanopiscem. Dále pak rozebírá styčné body profesí psychoanalytika a spisovatele. K těm patří propojení aktu mluvení a psaní, důležitost přikládaná slovům. Pravda, účelem slavné pohovky je uvolnit stavidla, zatímco spisovatel by měl proud slov a obrazů usměrňovat. Přílohu otvírá článek o setkání Sigmunda Freuda a André Bretona roku 1921. Přehled slavných autorů, v jejichž životě a tvorbě sehrála psychoanalýza důležitou roli, doplňují zpovědi několika spisovatelů (Camille Laurensové, Jacqueline Harmannové, Bernarda Pingauda, Leslie Kaplanové, Chloé Delaumeové nebo Marie Darrieussecqové) o tom, jak psychoanalýza podpořila anebo orientovala jejich další tvorbu. Namísto obvyklého rozhovoru přináší číslo podrobný dokument o spisovateli-cestovateli Nicolasu Bouvierovi, jehož knihy do češtiny postupně převádí nakladatelství Tichá Byzanc.
Jovanka Šotolová
Christopher Hitchens
Thomas Paine a jeho Práva člověka
Přeložila Petruška Šustrová
Pavel Dobrovský – BETA 2007, 207 s.
Životopis Thomase Painea je zároveň biografií jeho Práv člověka a několika dalších děl. Ryze biografická linie, byť vztažená k zápasům o lidská práva na americkém i evropském kontinentě, však převažuje nad recepcí základního díla o lidských právech. Balance mezi dějem lidského osudu a historií introdukce nedotknutelnosti lidské integrity však vytváří užitečné napětí, které téma lidských práv může učinit stravitelnější i pro milovníky životopisů, nadto jde v případě Painea o skutečně napínavé životní dobrodružství. Nejcennější čtenářskou tenzi však vytváří Hitchens porovnáváním mezi pojetím lidských práv u Painea a Burkeho. Asi nebude těžké z naší až příliš čerstvé zkušenosti s totalitním režimem uhodnout, kdo byl ve sporu o charakter lidských práv prozíravější. Edmund Burke dával přednost tradici jako médiu lidských práv před radikálními společenskými inovacemi, jejichž neuvážené tempo je doprovázeno rychlým svistem gilotiny a apelem na abdikaci rozumu, jejímž ztělesněním je okřídlená Marxova teze, že svět není třeba vykládat, ale měnit. Jak takové změny bez vyhodnocování situace a bez účasti většiny nepovolané k revolučnímu předvoji vypadají, máme ještě v příliš zjitřené paměti. Nicméně je třeba vidět i druhou stránku Paineho odkazu – jeho přirozeně-právní étos, jemuž se opět mílovými kroky vzdalujeme.
Michal Janata
Jaroslav Pech
Schůzky s češtinou aneb Hezky česky
NS Svoboda 2007, 147 s.
Knížka Jaroslava Pecha nese podtitul Populárně naučná forma pravidel české gramatiky. Autor v ní prezentuje zmíněná pravidla formou dialogů se svým synem-školákem, jehož chce přivést ke zlepšení pravopisu. Tyto dialogy, jakož i určitá dějová linie s nimi spjatá, mají nepochybně „suchopárnou“ látku oživit, odlehčit, atp. Zdá se však, že často spíše mohou odvádět pozornost od podstaty věci: čtenář si může zapamatovat spíše to, že syn Kryštof si vypůjčil „empétrojku“ od spolužáka, než vykládaná pravidla. Ne nadarmo si též autor v jedné situaci připadá jako ve filmu Pelíšky – jeho humor je, možno říci, stejného rodu, jen poněkud slabší úrovně. Ale budiž. Dost poctivé práce je v té podstatné oblasti vykonáno též – lze jen doufat, že nebude doprovodným dějem (pro zpestření do něj občas vstupuje i manželka-matka) zastřena úplně. Více než onen pelíškovský humor jsou však ke škodě věci některé omyly či sporné výklady: Např. „vojákyně z povolání“ si údajně „zvykly na označení poručice, četařka, kapitánka“. Nezvykly. V armádě nadále platí úzus uváděný zde co archaický: „Kapitán Hlaváčková“ (stejně tak poručík, četař). Přechodníky pak jsou vykládány ne jako výrazy zřídka užívané, ale bezmála jako záležitost historické mluvnice: „Přechodník byl podle tvarů dvojí: minulý a přítomný“…
Blanka Kostřicová
Tom Cowan
Šamanismus
Přeložila Markéta Janouchová
Pragma 2007, 133 s.
Kniha je populárním úvodem do problematiky šamanismu. Její snahou je celkově přiblížit fenomén šamanismu, a lze říci, že jde o úvod vcelku zasvěcený. Podává základní představy a pojmy, které se vážou k této duchovní cestě. Šamanismus je prezentován jako určitá alternativa k ortodoxním náboženstvím, více spjatá s přírodou a vesmírem. Jeho potenciálem je probouzet člověka k odpovědnějšímu, ekologičtějšímu pohledu na svět. S tím je spojeno duchovní sebeprobouzení, uchopení sebe sama, neboť jedině probuzená duše může začít „cestovat“ po říši ducha. Autor ukazuje, že v šamanismu je důležité také povzbuzení vnitřních sil a energií, které se pak účinně mohou přenášet i na druhé. Jen naladěním se na síly přírody lze účinně, šamansky, pomáhat sobě a ostatním. V jedinci se obnovuje rovnováha a harmonie, jeho souzněním se jsoucnem. Autor vhodně naznačuje výklad šamanismu i pomocí jungovských archetypů – prací s nevědomím i nadvědomím, city i pocity, sny a vizemi. Pro dnešního člověka může být šamanismus jednou z cest k obnově duševní síly a zdraví.
Jiří Olšovský
Michal Horáček
Jak pukaly ledy
Nakladatelství XYZ 2007, 345 s.
Deníkové záznamy Michala Horáčka z listopadové revoluce vycházejí nyní v druhém vydání, doplněny předmluvou Václava Havla, řadou reportážních fotografií a životopisných medailonů jednotlivých aktérů. Autentický pohled do zákulisí událostí nabývá s osmnáctiletým odstupem zvláštního kouzla. Zároveň upomíná na leccos z toho, co se z kolektivní paměti pozvolna vytrácí, ať už dlouhodobější trvání celého procesu, častou bezradnost jeho protagonistů anebo fluidní a mnohočetné převodní páky vyjednávání mezi totalitní politickou mocí a neformálními občanskými iniciativami. Obraz „revoluce v nedbalkách“ lze číst i jako nostalgický návrat do éry, kdy se politika tvořila v džínách a ve svetru, v mnohém amatérsky a za pochodu, ale také s důrazem na mravnost a ideály. Kdeže loňské sněhy jsou?
Matěj Kotalík