Časopis Régards patří k těm titulům, jejichž profil byl zpočátku ovlivněn činností Komunistické strany Francie. Jedná se o jeden z prvních časopisů, který již v době svého vzniku, na počátku třicátých let, kladl velký důraz na fotoreportáže. Z ekonomických důvodů zastavil časopis zhruba po třech desetiletích existence činnost, a byl pak obnoven až v roce 1995. V roce 2003 se však znovu dostal do finančních nesnází. Tehdy měsíčník zachránila iniciativa stálých redaktorů, kteří investicí ve výši svých dvou měsíčních platů a za pomoci půjčky od státu vytvořili stávající družstvo. Časopis tak získal jistou nezávislost a v současnosti se orientuje zejména na dění ve společnosti a kultuře. Mezi jeho stálé přispěvatele pak patří sociolog Eric Fassin, jehož článek Ayan Hirsi Ali, Voltaire moderní doby? v březnovém vydání Régards reaguje na nejnovější kontroverze týkající se postoje francouzských elit vůči známé aktivistce. V úvodu svého článku Fassin připomíná, že v období po 11. září byla Ayan Hirsi Ali přivítána s otevřenou náručí hlavně nizozemskou pravicí. Mladá žena somálského původu byla v letech 2003 až 2006 poslankyní za pravicovou VVD. Kromě boje za práva žen a homosexuálů se angažovala za zpřísnění podmínek přijímání přistěhovalců a v politice vedoucí k odstranění sociálního státu. Eric Fassin charakterizuje politický styl Ayan Hirsi Ali jako liberalismus. V roce 2006 se otevřela debata ohledně toho, že při procesu udělení azylu v roce 1992 lhala. Následně byla nucena opustit Nizozemí a odcestovala do Spojených států na pozvání konzervativního think-tanku American Enterprise Institute. Pro ten totiž osud Ayan Hirsi Ali představuje ztělesnění střetu civilizací. V roce 2004 byl nizozemským islamistou zavražděn Theo Van Gogh, s nímž Ayan Hirsi Ali spolupracovala na kontroverzním filmu o týrání žen v muslimském světě. V současnosti ale vláda Nizozemí odmítá nést náklady spojené s její ochranou a Spojené státy nemají v zákoně ukotvenu možnost chránit cizí státní příslušníky. Ochranu jí spolu s udělením azylu přislíbilo Dánsko, jehož zájem je podle Fassina povzbuzen aférou kolem hanlivých karikatur. Ayan Hirsi Ali se však vyslovila v tom smyslu, že by i tak dala přednost pobytu za oceánem. Zároveň s návrhem na poskytnutí ochrany vystoupil i francouzský prezident Sarkozy. Ten řekl doslova: „Trýzněným ženám celého světa chci říci, že jim Francie prostřednictvím občanství nabídne ochranu“. Eric Fassin dává toto Sarkozyho vyjádření do souvislosti s jeho dalšími aktivitami ve prospěch ženských obětí světových konfliktů: s podporou Kolumbijky Ingrid Betancourtové nebo bulharských ošetřovatelek souzených v Libyi za rozšiřování viru HIV. Ayan Hirsi Ali má ve Francii velkou popularitu na obou stranách politického spektra. Ve Francii tradičně silná intelektuální a politická levice se s vládnoucí garniturou nadšeně shodne na apoteóze laicity, z velké části namířené hlavně proti islámu. Bernard-Henri Lévy například tvrdí, že Ayan Hirsi Ali je v srdci Francouzkou již dávno, neboť obhajuje stejné ideály jako Voltaire. Eric Fassin poukazuje na křiklavou ironii této kauzy. Francie totiž v současnosti značně omezuje právo azylu. Zároveň se nezdráhá postupovat proti praxi slučování rodin a vyhošťovat i ženy, které jsou ve svých původních zemích ohrožovány na životě. V této situaci Fassin poukazuje, že má právo na francouzskou národnost dostat žena, která nemluví francouzsky a ani neplánuje přesídlení do Francie. Parafrází Sarkozyho výroků konstatuje, že Francie jistě nemůže pojmout všechnu bídu žen světa. Francie si však podle Bernarda-Henriho Lévyho vybrala Ayan Hirsi Ali, aby reprezentovala „poselství přinášející všem ženám muslimského původu naději, že od nynějška mohou svobodně zavrhnout islám“.
Fenomén migrace je mimořádně frekventovaným tématem i v dalších francouzských médiích. V době, kdy před novým „imigračním nebezpečím“ v podobě environmentální migrace svorně varují vysoký představitel pro zahraniční politiku Evropské unie Javier Solana a komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldnerová, věnovalo březnové vydání Le Monde diplomatique tomuto sílícímu fenoménu prostřední dvojstranu. Článek Jeana Zieglera s názvem Uprchlíci hladu nakonec nebyl v papírovém březnovém vydání otištěn, ale byl uveřejněn na webovém portálu Le Monde diplomatique. Zieglerův text je uveden rekonstrukcí jedné z řady tragédií, jíž padli za oběť migranti z oblastí Sahelu. Rozsáhlé a dříve relativně úrodné oblasti lemující jižní pás Sahary jsou stále více sužovány postupující pouští. Řada jejich obyvatel reaguje na vidinu hladu odchodem do Evropy. Přejíždějí na chatrných bárkách z Afriky na Kanárské ostrovy, do jižního Španělska, na Maltu či na italské nebo řecké pobřeží. Pokud nepadnou za oběť špatnému počasí či je nehodí přes palubu převozníci v obavách z dopadení, mají jistou šanci, že se jim podaří dosáhnout velkých evropských aglomerací. Autor se zblízka zaměřuje na jednotlivé etapy na cestě subsaharských migrantů do Evropy. Podle odhadů uvedených v článku se každý rok snaží do Evropy ilegálně dostat asi dva miliony Afričanů. Z nich se ročně v průměru 20 tisíc lidí utopí ve vodách Středozemního moře a přibližně stejný počet ve vlnách Atlantiku. V té době přitom už mají za sebou první úskalí, která migrantům hrozí ještě na africké půdě. Jde o pronásledování místní (zejména marockou a libyjskou) policií. Dokumentovány jsou i případy, kdy byli migranti kempující v lesích marockého Rífu poblíž španělských enkláv Ceuty a Mellily pochytáni a sváženi do nitra Sahary.
Námořní trasu subsaharských migrantů klade Ziegler do souvislosti s krizí ve středomořském a atlantickém rybolovu. Řada zadlužených afrických států totiž prodala práva rybolovu velkým obchodním společnostem Severu. Gigantické rybářské lodě těchto společností drancují mořskou faunu za použití na Severu nezákonných technik lovu, a navíc často i mimo lovnou sezonu. Velká část afrických států pak nemá vojenskou flotilu, která by mohla proti těmto praktikám zakročit. Výsledkem je ekologická a sociální krize afrického pobřeží. To se stalo živnou půdou pro pirátství a obchod s lidmi. Jean Ziegler udává příklad Guineje-Bissau, jejíž vody bývaly vyhlášené svými rybami. Bývalí rybáři dnes nakupují na trhu v Bissau předražené konzervy dánských, portugalských a kanadských firem. Dalším důvodem environmentální migrace je podle Zieglera dumpingová politika evropského zemědělství a z ní plynoucí ničení africké rostlinné i živočišné výroby. Nerovnosti, které jsou výsledkem této politiky, pozoruje autor na dakarském trhu Sandaga. Zatímco několik set metrů odsud pracují wolofští farmáři až 15 hodin denně bez valných výsledků, na trhu je, ve srovnání s místní produkcí za třetinovou cenu, k mání francouzské, španělské nebo italské ovoce a zelenina. Wolofští farmáři proto nechávají vlastní půdu ladem a snaží se dostat do Evropy, kde mohou například v obřích sklenících na jihu Španělska sbírat rajčata určená pro senegalský trh.