Před čtyřiceti lety spustili komunisté v Polsku mohutnou antisemitskou kampaň. Jejím důsledkem byla emigrace zhruba 20 tisíc lidí, tedy drtivé většiny zbytku poválečného polského židovstva. Dnes se počet osob židovského původu v Polsku odhaduje nanejvýš na 5000 a židovský život skomírá.
Hlavní polské deníky se v posledních týdnech věnují čtyřicátému výročí nepokojů studentů a intelektuálů v březnu 1968. Požadavky na omezení cenzury a pozvolné reformy ve stylu Pražského jara komunistická vláda přebila antisemitskou kampaní. Z rozdmýchávání společenských nepokojů byli obviněni „sionisté“, tedy Židé ve vládě, Židé mezi profesory, mezi studenty a literáty, ale i Židé jako agenti západních médií a také Židé jako stará garda komunistů z temných padesátých let. Osoby donucené úřední šikanou k emigraci byly zbaveny občanství. Prezident Lech Kaczyński se nyní rozhodl, že některým tehdy vyhnaným polským občanům při příležitosti výročí věnuje zpět jejich pas. Řadu let tomu zarytě bránili regionální politici (obdoba krajských hejtmanů), kteří mají udělování občanství ve své kompetenci. Nyní ovšem Kaczyński na slavnostní vzpomínkové akci při rozdávání medailí prohlásil, že „ta rasistická kampaň vyhodila z naší země tisíce lidí, kteří měli židovské kořeny, ale byli Poláky, a také Židy, kteří se ve skutečnosti cítili polskými Židy“. Podle polské ústavy se Polákem rozumí samozřejmě každý bez ohledu na původ. Koncept polského národa ve společenské praxi je však přísně etnický a žádné multikulturní varianty nedovoluje, nehledě na slova prezidenta či literu ústavy.
Parodie multikulturality
Evropští Židé se po druhé světové válce stali příkladem multikulturní integrace, která dbá na plné ztotožnění se s „přijímajícím“ národem a zároveň na rozvíjení původní, v tomto případě židovské identity. Pokud se totiž nechtěli vypravit do mladého státu Izraele zmítaného válkami, usilovali o co nejdokonalejší sžití s místní společností. Na jakékoliv vydělování padal stín holocaustu a staletí ghett. Alena Heitlingerová, autorka nedávno vyšlé knihy Ve stínu holocaustu a komunismu (Čeští a slovenští židé po roce 1945), však upozorňuje, že i zcela integrovaní Židé zároveň nesli určité rysy jinakosti. I když už k nim obvykle nepatřilo náboženství, zůstala podle Heitlingerové například v poválečném Československu „nadprůměrná znalost cizích jazyků nebo časté kontakty se zahraničím díky příbuzenstvu“. Velkou roli hrály i podobné rodinné osudy za holocaustu a obecné povědomí o jiném etnickém původu a rodinné tradici.
Svůj vztah k Židům vyhlásili polští komunisté krátce po založení Izraele a jeho odklonu od sovětského bloku. Strana jim přímo určila, které ze svých tradic a idejí si mají ponechat a které na oplátku musí opustit. Náboženství bylo pochopitelně chápáno je feudální přežitek. Židovské socialistické hnutí („Bund“) zase bolševici vnímali jako konkurenci. Stejně byl hodnocen „trockismus“ a kosmopolitismus. Židovský nacionalismus a zvláště pak sionismus byly označeny za buržoazní služky imperiálního Západu. Z uznávaného židovství zbyl tedy vágně definovaný židovský folklor a literatura.
Polskými stalinisty narýsované „multikulturní“ soužití však mělo ještě jeden háček. Kdykoliv bylo potřeba, mohli být Židé obviněni z nedokonalého sepětí s polským národem – ať již jako kosmopolité či nacionální sionisté –, a tedy z neloajality, špionáže pro cizí země či působení v „páté koloně“. Polští komunisté si tak šikovně podrželi tradiční antisemitský ventil sociálních pnutí, který bylo možné hbitě použít. V době ekonomických problémů, politické nespokojenosti a mocenských pnutí ve straně přišel v šedesátých letech vhod.
Integrace projevem
O tom, že se navzdory oficiálním slibům komunistů skutečná integrace Židů mezi Poláky nezdařila, se na vlastní kůži přesvědčil i významný sociolog Zygmunt Bauman. Po březnu 1968 byl spolu s řadou svých kolegů i pro svůj židovský původ vyhozen z Varšavské univerzity a dotlačen k emigraci. Bauman nakonec našel útočiště ve Velké Británii, která jeho rodině skutečně nabídla sepětí s národem při zachování židovského vědomí. Tedy to, co marně hledali on a tisíce jemu podobných v komunistickém Polsku. Ani dnes se však „březnoví emigranti“ až na výjimky nevracejí. Možná cítí, že multikulturní Polsko je zatím stále spíše na papíře a v prezidentských projevech.
Autor je doktorand Institutu mezinárodních studií FSV UK a spolupracuje se sekretariátem Rady vlády pro národnostní menšiny.