Deník al-Haját přinesl exkluzivní rozhovor s April Glaspieovou, bývalou americkou velvyslankyní v Iráku. Ta se podle listu vůbec poprvé arabským čtenářům svěřila s detaily svého působení na Blízkém východě a v Iráku včetně popisu své slavné schůzky se Saddámem Husajnem těsně před jeho invazí do Kuvajtu. Na ní podle některých verzí zaznělo z jejích úst tvrzení, že „Spojené státy nehodlají vstupovat do hraničních sporů mezi arabskými státy“, což si prý irácký prezident vyložil jako americký souhlas s okupací Kuvajtu. Glaspieová však pro al-Haját, stejně jako již několikrát předtím, uvedla, že iráckou stranu před invazí v souladu s instrukcemi z Washingtonu opakovaně varovala. Vinou atmosféry strachu, která kolem diktátora panovala, však k němu tato upozornění nepronikla. Ještě několik dní před invazí se tak velvyslankyně setkala v jednom z utajovaných paláců s Husajnem a důrazně mu své varování i znepokojení zopakovala. Pro al-Haját pak uvedla, že sama nevěřila, že by Saddám Husajn své hrozby proti Kuvajtu uskutečnil, přičemž samotné úvahy o invazi považovala za „velmi hloupé“. April Glaspieová pak z rozšíření výše citovaného a údajně lživého záznamu ze schůzky viní Saddámova ministra zahraničí Táriqa Azíze, který byl podle ní duchovním otcem vojenského zásahu proti Kuvajtu. Do jisté míry však tato fáma vyhovovala i tehdejšímu ministru zahraničí Jamesi Bakerovi, který „byl docela rád, že vina za vzniklou situaci může být svalena na ni a nikoliv na něj samotného“. Bývalá 13. velvyslankyně Spojených států v Iráku se v rozhovoru pro al-Haját věnovala i dalším tématům. Uvedla, že klíč k vyřešení problémů Blízkého východu leží podle ní v Palestině. Konflikt mezi Araby a Izraelci má negativní vliv na situaci v celém regionu a poskytuje lidem, jako je Usáma bin Ládin, argumentační potenciál. V rozhovoru pak mimo jiné porovnávala oba tehdejší básistické vůdce, Saddáma Husajna a syrského prezidenta Háfize Asada. Druhý z nich byl podle ní velmi inteligentní a měl u svých podřízených přirozenou autoritu. April Glaspieová se přitom sama považuje za Asadovu obdivovatelku.
Pozornost arabských médií připoutala i krize v Tibetu. Mimo samotné zpravodajství jí však bylo věnováno prostoru relativně málo. I tak se ovšem objevily některé zajímavé názory a úvahy. V deníku al-Quds al--arabí byl v počátku krize uveřejněn příspěvek s názvem Pozadí bojů v tibetském regionu. Článek v první polovině přibližuje čtenářům zjevně ne zcela notoricky známou historii Tibetu a jeho definitivní okupaci Čínskou lidovou republikou v roce 1959. Současný konflikt je pak podle súdánského autora Abdalazíma Mahmúda nutno vnímat i v souvislosti s celkovou mezinárodní situací. Rozhodující je podle něj zejména skutečnost, že Čína v letošním roce pořádá olympijské hry, což pro mnohé zájmové skupiny údajně představuje skvělou příležitost, jak prosadit své zájmy. Ještě důležitější je však podle něj eskalující konflikt mezi západními mocnostmi a Čínou, který se mimo jiné projevuje obchodním a ekonomickým soupeřením v Africe. Pro Západ je podle Mahmúda „tibetská otázka“ výbornou příležitostí k oslabení vlivu Číny. Jedině Rusko označilo tibetské události za „vnitřní záležitost Číny“, což autor článku přijímá s povděkem. Upozorňuje nicméně, že Rusko „nás (sic!) vždy podporuje na neoficiální půdě, v Radě bezpečnosti však vždy hlasuje s Američany“. Západ je na druhé straně velmi jednotný ve svém protičínském postoji. Velmi vzácně se zde shodnou vlády se svými občany, kteří v ulicích všech velkých západních měst demonstrují proti násilí vůči tibetskému lidu. „Je to snad probuzení mezinárodního svědomí?“ ptá se autor. Odpověď přitom zní, že nikoliv. Pod přitažlivým závojem lidských práv se údajně skrývá reálpolitika západních mocností, které usilují o podkopání postavení globálního soupeře, který je kvůli nadcházejícím olympijským hrám ve velmi zranitelné situaci. Jako důkaz selektivnosti západního lidskoprávního úsilí uvádí Mahmúdí jen málo překvapivý příklad palestinského lidu. „Křivdy na něm páchané nikdy nevedou ke srovnatelné aktivitě.“
Události v Tibetu se staly i námětem článku Maná Farahové v deníku al-Qabas, který vychází ve Spojených arabských emirátech. Tón tohoto textu je přitom přátelský vůči tibetským demonstrantům a velmi kritický k Číně. Autorka si všímá zejména toho, že zatímco dalajlama je minimálně od osmdesátých let aktivním stoupencem kompromisního řešení, Peking ho neváhá označovat za „ďábla“ a „zaostalce“, který rozdmýchává v Tibetu separatistické vášně. Autorka rovněž chápe hněv Tibeťanů, kteří trpí svým postavením občanů druhé kategorie. Číně pak podle ní v provincii dokonce hrozí občanská válka, což je pro ni velmi nepříjemné s ohledem na nadcházející olympijské hry v Pekingu. Podobně jako výše citovaný Abdalazím Mahmúd tvrdí, že této situace jsou si vědomy Spojené státy a jsou odhodlány jí využít ve svůj prospěch. Maná Farahová v souvislosti s tím kritizuje dalajlamu, který se neostýchá využít podpory Bílého domu, jejž přitom sám v minulosti kritizoval za to, že „se v mezinárodní politice chová autoritářsky, neváhal použít jaderné zbraně a obecně se nevyhýbá použití vojenské síly jako politického prostředku“. To, že se v poslední době nejvyšší duchovní vůdce Tibeťanů setkal s nejvyššími americkými představiteli je však podle Maná Farahové pochopitelné. „Evidentně jedná v zájmu Tibetu. Jeho vítězství přitom nelze mimo jiné i v souvislosti s nedávným vyhlášením kosovské samostatnosti zcela vyloučit.“