Zatímco většina skutečných řek představuje hranici, ostrou dělící čáru a nepřekonatelnou bariéru, pro slovensko-rakouské hudebníky je spíše symbolickým mostem a prvkem, který spojuje jejich rozdílnost a zakládá společnou identitu.
Pro Slovensko a Rakousko je tímto osudovým a symbolicky plynoucím tkanivem řeka Dunaj. Dunaj čili Donau se také logicky stal tím, co elektroakustickému improvizačnímu spolku [email protected] dodalo vhodný název.
Když se před šesti lety v rámci festivalu v Grazu setkali dva představitelé dvou významných projektů, slovenských Vapori del Cuore a rakouských Trapist, Daniel Matej a Martin Siewert, stvořili další a ve svém seskupení nestálý projekt Don@u.com. Četnost vystoupení stejně jako variabilita personálního složení této formace není důležitá, za pozornost ovšem stojí kvalita a rozhodnost, kterou lze slyšet z jejího prvního alba s mendelssohnovským názvem Lieder ohne Worte čili Písně beze slov. Koncertní alba takové zvukové pestrosti a cizelovanosti se totiž rodí málokdy a ne náhodou je zvukař Roman Laščiak na obalu uveden jako osmý člen mezinárodního septeta. Jeho nazvučení původních koncertů mělo i lví podíl na zdařilém celku.
Skákání po plovoucích krách
Přestože je Slovensko menší zemí, jeho hudební emancipace a originalita patrně přerůstá naše stojaté vody, v nichž se dokola můžeme těšit pouze Ivanem Palackým s Filipem Cenkem a tu a tam Martinem Klapperem. Činorodost a inspirativnost zřídel, z nichž [email protected] vyvěrá, dokládá nejen projekt samotný, ale i četné spolupráce jeho členů s takovými osobnostmi soudobé jiné hudby, jako jsou Günter Müller nebo Noël Akchoté. Pozitivní vliv na dobré mezinárodní kontakty má určitě i od Bratislavy nedaleká Vídeň, z níž pochází polovina členů sdružení [email protected]: kytarista a elektronik Christian Fennesz, bubeník Martin Brandlmayr a kytarista Martin Siewert.
Název seskupení říká o jeho hudbě více, než by se zdálo. Přestože můžeme směle označit album podunajského septeta za plod otevřené improvizace s akcentem na volné a přelévavé plynutí, jeho osobitým znakem je jistý příklon ke strukturování improvizací během jejich rozvoje – strukturování ve smyslu hledání pevnější formy, která bývá v momentě nalezení okamžitě zavržena a donucena k proměně. Ačkoliv celkový zvuk i styl alba Lieder ohne Worte má nejblíže k estetice volné improvizace, seskupení se nijak nebojí příchylnosti k melodičtějším a repetitivnějším hudebním výrazům. Kromě nesmluveného rámce improvizované hudby lze zaslechnout i inspirace soudobou komorní hudbou a melancholickým minimalismem (zvláště v invenční hře na klavír a syntezátory Petera Tatara), free jazzem (v svobodných výstřelcích klarinetisty Ronalda Šebesty a flétnisty Marka Piačeka, který na albu i expresivně zpívá beze slov), a neortodoxním turntablismem Daniela Mateje, jehož druhou vášní je manipulace s amplifikovanými objekty. To však neznamená, že se zde překrývají jasně rozpoznatelné styly s evidentními konturami. Celek nahrávky spíše ukazuje možnosti a tendence soudobých hudebních světů, které se s veškerou pokorou dokážou výtečně doplňovat. Spíše než styly zde můžeme použít označení stopy stylů. Vše zní jako permanentní skákání po plovoucích krách na pestrobarevné řece.
Splývání
Charakter nahrávky je svým způsobem velmi ambientní a abstraktní. Nachází se zde ale i několik silných a bouřlivých kulminací, v jejichž vzedmutích všichni zúčastnění hrají s plnou silou. A stejně tak jako se zde proplétají všemožné styly, kontexty a – díky elektronice a gramofonům – i hudební citace ve velmi vyvážené podobě, je i splynutí elektronických a akustických nástrojů absolutně harmonické, stejně jako porozumění všech zúčastněných.
Bez přehánění můžeme o albu Lieder ohne Worte hovořit jako o velmi živoucím tvaru. Hudba zde obsažená je hudbou ve své podstatě otevřenou, neboť vyjevuje sebe samu v momentě svého vzniku bez jakýchkoliv připravených a důkladně ohmataných existujících struktur. Lehce naznačené vlivy mají pouze roli impulsu a nikoliv tvaru hodného následování. Muzikanti [email protected] neotvírají svět čehosi zjevného a zřejmého, daleko víc je baví ukazovat vnitřní dramatičnost a skryté napětí. Je vidět, nakolik je pro ně stálost a opakování čímsi nepotřebným, prázdnou skořápkou nebo zmrtvující šikanou. Prostor, který vytyčují, je plnokrevným ambientně-improvizovaným místem neustálého neklidu a rušení daného. Proto je taková hudba cenná, ukazuje odvahu vkročit do míst neprobádaných, aby byl nalezen poklad vzájemného porozumění a hudební komunikace, pro niž je styl jako bezpečí čímsi mrzácky nepotřebným.
Autor je hudební publicista.