Jedním z nejzajímavějších textů, který se v poslední době objevil v ruských médiích, je komentář Dmitrije Butrina, významného novináře deníku Kommersant, nazvaný Obleva v bažině. Autor v něm rozpracovává tezi, populární mezi liberálními intelektuály v Moskvě a dalších velkých městech, že s příchodem Dmitrije Medveděva k moci může nastat jakási obleva. Důkazy pro to již existují. „Novináře na akcích opozice již nemlátí tak demonstrativně a dokonce se říká, že část demonstrantů, kteří nechtějí dostat po hlavě pendrekem, si s sebou bere velké fotoaparáty, aby zdálky vypadali jako korespondenti Reuters. Někdo zase slyšel na kremelských chodbách větu: ,No a Vova s tím šel za Dimou a Dima ho poslal do háje‘,“ píše ironicky Butrin. Jsou i další argumenty. Ultraloajální kremelský novinář Vladimir Solovjov v jednom ze svých pořadů natvrdo zaútočil na hlavního kremelského kádrováka Viktora Ivanova a jednoho z náměstků Putinovy administrace Igora Sečina. Obvinil je ze zneužití svých pravomocí k odebírání firem jejich vlastníkům. Oba muži patří k tzv. silovikům a ještě před pár měsíci byli zcela nedotknutelní. „Od července 2008 i člověk nežidovské národnosti může jet do Izraele bez víza, i když ještě před půl rokem se v Kremlu diskutovala možnost zavedení výjezdních víz. Třeba i do Gruzie jednou začnou létat letadla a v obchodech se objeví gruzínská vína a minerálka Boržomi,“ pokračuje Butrin o něco vážnějším tónem. Poté ale přechází ke klíčové otázce. Co by musel Medveděv udělat, aby ho inteligence mohla uznat za liberála? A je to možné, nebo je to jen přání otcem myšlenky? Autor vypočítává podmínky: „Návrat voleb coby politického instrumentu (klidně možné a dostatečně bezpečné pro Kreml). Snížení stupně rétoriky při konfrontaci se Západem (velmi pravděpodobné a nejspíš i v souladu s přáním Kremlu). Ukončení politického pronásledování (složité, ale splnitelné, tím spíš, že už je nikdo nepotřebuje). Odmítnutí ,politických‘ procesů (zdá se, že přinejmenším škody na image okolo Jukosu si mnozí budou pamatovat velmi dlouho). Určitá reforma silových struktur, soudů a armády (to je asi nevyhnutelné a něco v tomto směru se již dělá, i když se to zatím dá zvrátit). Určitá modernizace image moci a odmítnutí dnešního idiotského stylu státní propagandy (složité, ale také nevyhnutelné, protože v dnešní podobě to nefunguje). A nakonec ukázkové potrestání několika velkých korupčníků (uvidí se, ale také je to možné, copak nová moc nebude mít nepřátele?). Co nemá smysl očekávat? Systémový boj s korupcí ve státní správě a zmenšení byrokracie. Rozpuštění Jednotného Ruska. Transparentnost moci. Systematické revize politických procesů posledních let. Změnu národnostní a náboženské politiky. Je ovšem třeba přiznat, že moc na těchto frontách nefunguje zdaleka nejhůře ze všem možných scénářů.“ Autor tohoto Par avionu se omlouvá, že věnoval takový prostor jednomu článku, ale Butrin si zřejmě pokládá ty momentálně nejdůležitější otázky dnešního Ruska.
Týden po publikaci Butrinova komentáře přinejmenším jedno putinské tabu padlo. Pětadvacátého března bylo obnoveno letecké spojení mezi Gruzií a Ruskem. Současně byl obnoven i poštovní styk a z Batumi vyjel první trajekt do Ruska od října 2006. Reportéři ruské mutace časopisu Newsweek byli u toho. „,Začala létat letadla, tak to se i majitelé Goši vrátí,‘ buď se raduje nebo smutní obyvatelka Tbilisi Maja, která kdysi pracovala ve studiu Gruzie-film. ,On je tady cizinec,‘ zvedá Maja do náručí sympatického pudla Gošu. Psa jí nechala přítelkyně, která pracovala se svým manželem na ruském velvyslanectví v Tbilisi. ,Říkala, že se za pár týdnů vrátí, no a vidíš, jak to dopadlo. On už se mezitím naučil gruzínsky.‘ Maja říká něco gruzínsky psovi. Goša se staví na zadní a kňučí. ,To se mu stýská po paničce,‘ říká Maja.“ O normalizaci vztahů mezi Ruskem a Gruzií se rozhodně ještě hovořit nedá. Butrinem zmiňovaná minerálka Boržomi a gruzínská vína stále nemají přístup na ruský trh, hlavní ruský hygienik Gennadij Oniščenko tvrdí, že se jedná o produkty takřka životu nebezpečné. Ale ještě není nic ztraceno. „První projevil iniciativu prezident Gruzie Michail Saakašvili. Po vcelku skromném vítězství (53 %) pozval na inauguraci Vladimira Putina. Ten nepřijel, ale poslal za sebe ministra zahraničí Sergeje Lavrova. ,Slova Saakašviliho o přátelství s Ruskem Lavrova dojala,‘ vzpomíná zdroj Newsweeku z kanceláře gruzínského prezidenta. ,To bylo pokání, na které čekal Putin. Vždyť ruský prezident dovede ocenit, když oponent uzná svou chybu,‘ říká stejný zdroj.“ Jakkoli dovedou emocionální Gruzíni často dlouhé hodiny vyprávět o roli jedince v dějinách, část si zachovává klidnou hlavu. „Moskva dnes používá metodu malého cukru a velkého biče,“ říká jeden z vůdců vládní strany Gija Bokerija. „Cukr je dopravní spojení a bičem je vztah k Abcházii.“ Po vyhlášení samostatnosti Kosova zesílily hlasy, že by Rusko na oplátku mělo uznat separatistické gruzínské republiky Abcházii a Jižní Osetii. Okamžitě po uznání Kosova Rusko zrušilo hospodářské sankce vůči těmto republikám, kde většina obyvatel v předchozích letech získala ruské občanství. „Vladimir Putin, který teď přemýšlí o uznání Abcházie a Osetie, chce ukázat světu, že spolupracuje také s Gruzií,“ říká naštvaně politolog Ramaz Sakvarelidze.
I když se Bělorusko, eufemisticky řečeno, výrazně liší od jihokavkazské Gruzie, která silně aspiruje na členství v NATO, má s Ruskem také problémy. Jak jinak, jde o ceny plynu. Gazprom pro příští rok požaduje zvýšení ceny z dnešních 128 dolarů za tisíc kubíků na rovných 200 dolarů. Tomuto tématu se věnoval novinář Vitalij Portnikov na serveru politcom.ru. „V Moskvě se vlastně ani nikdo nesnaží skrývat, že zvýšení cen má charakter politického nátlaku. V Kremlu se zjevně rozhodli, že běloruský prezident nemá manévrovací prostor – poté, co USA zavedly proti Minsku hospodářské sankce, Lukašenko musel ztratit poslední iluze o možnosti domluvy se Západem.“ Skutečným cílem Ruska je v dnešní době připojení Běloruska, jakkoli efemérní Svazový stát již dnes existuje. Ale dál než k podepsání mnoha deklarací a fungující celní unii zatím nedošlo. „Dnes kremelští činovníci nazývají pohlcení Běloruska konfederací a uklidňují Lukašenka, že noví prezidenti a ministři nebudou. Jenže tím se vytvoří reálná kontrola nad běloruskými finančními toky, což Lukašenka těžko potěší,“ pokračuje Portnikov. Dlužno také podotknout, že to rozhodně nepotěší ani statisíce či miliony Bělorusů, kteří by svou zemi mnohem raději viděli v EU než v rámci Ruské federace.