Silvio Berlusconi je zpět. K malé radosti mnoha evropských politiků a dost možná ke škodě samotné Itálie se vrací do čela poloostrovního státu finanční a mediální magnát, jehož jméno je pro mnohé synonymem korupce.
Společnost s tradičně živým zájmem o politiku propadla v poslední době skepsi. „Těžko se může něco změnit, když politiku dělají stále ti samí. Ať se na to díváte, jak se díváte, vždycky je nakonec v jejím centru Berlusconi. Dokonce i když zrovna nevládne…“ prohlašoval ještě v průběhu volebního dubnového víkendu jeden z římských studentů politologie a shodou okolností politikův jmenovec Silvio. A výsledky mu daly nakonec za pravdu. Znechucení se lze těžko divit. Kombinace korupce, prorůstání mafie do veřejných struktur a neuvěřitelně špatné volební legislativy vytvářejí směs, která Itálii staví v ohledu politické kultury blíže Balkánu než západní Evropě. Berlusconiho podíl na tomto stavu je nemalý.
Politici a zákon
„V jiných zemích, jako je například Finsko nebo USA, by stačilo dát šanci jednomu člověku, který je vyšetřován nebo odsouzen v trestní kauze, aby to straně zajistilo bezpečnou volební porážku. U nás v Itálii je to jinak. Odsouzený kriminálník ve vašem týmu vám může pomoci vyhrát volby. Taková osoba totiž s sebou přináší hlasy mafie,“ píše ve svém blogu Beppe Grillo, jehož stránka patří k deseti nejnavštěvovanějším blogům světa vůbec. Podle dokumentů, které Grillo publikoval 16. dubna, se do obou komor parlamentu dostalo nakonec 45 kandidátů (z 56 možných) Berlusconiho Popolo della Libertà, kteří jsou v různých fázích trestního stíhání nebo již byli odsouzeni, v případě Ligy Severu jde o 7 novopečených zákonodárců. Pro úplnost dodejme, že zcela čistý štít nemá ani středolevá, nyní již opoziční Demokratická strana Berlusconiho hlavního rivala Waltera Veltroniho, mezi jejímiž zástupci v parlamentu je 13 takových osob.
I samotný příští předseda italské vlády byl vyšetřován dokonce několikrát kvůli korupci, úplatkům policejním důstojníkům a soudcům a napojení na mafii, ale také kvůli daňovým podvodům. Odsouzení se dosud vyhýbal, přinejmenším v jednom případě díky zdržovací taktice uplatňované týmem jeho právníků. Jeho bratr takové štěstí neměl. V roce 2002 soud Paolu Berlusconimu uložil zaplatit pokutu ve výši 52 000 000 eur kvůli několika trestným činům, mezi nimiž nechyběla korupce. Silvio Berlusconi má ale na rozdíl od něj pod palcem velkou část italského mediálního trhu a tím i velký vliv na mínění občanů. Prostřednictvím společnosti Fininvest vlastní tři vysoce sledované celoplošné televizní kanály provozované firmou Mediaset, italské veřejnoprávní kanály RAI si na nezávislost na politické reprezentaci snad nikdy ani nehrály. Mediální magnát je navíc s majetkem, který časopis Forbes odhadl na 9,4 miliardy dolarů, třetím nejbohatším mužem Itálie. Ve svých rukou tak soustředí mediální, finanční a nyní znovu i politickou moc.
Špatnou pověst ale Berlusconimu nepřinášejí jen (soudně nepotvrzené) korupční kauzy. Krátce před volbami v roce 2006 se mu podařilo protlačit parlamentem normu, již sám její autor Roberto Calderoli označil jako „porcata“, čili hezkým českým slovem – svinstvo. Zákon, který nově upravil procenta potřebná pro vstup do sněmovny i senátu, měl znevýhodnit Berlusconiho tehdejšího vyzyvatele Romana Prodiho a zajistit tehdejší vládní koalici nové slavné vítězství. Berlusconi ale tehdy uspěl jen zčásti. Volby prohrál, nově zformovaný Prodiho kabinet byl ale tak vratký, že nebylo otázkou, zda padne, ale kdy. Ranou do vazu se bývalému předsedovi Evropské komise nakonec stala korupční aféra jednoho z členů jeho kabinetu, vůdce jinak naprosto bezvýznamné středolevé křesťanské Unie demokratů pro Evropu Clemente Mastelly. Odchod jeho a dvou jeho stranických kolegů z koalice připravil Prodiho o těsnou většinu dvou hlasů, již v horní komoře parlamentu měl, a stal se tak přímou příčinou nynějších předčasných voleb.
Neslavné spojenectví
Blok v čele s momentálně nejsilnější italskou stranou, Berlusconiho Popolo della Libertà (Lid svobody) sice dosáhl v nynějších volbách přesvědčivějšího vítězství než před dvěma lety Prodi, v senátu se ale opírá o hlasy bizarního pravicového uskupení Liga Severu. Spojenectví s Ligou, která si získala proslulost prosazováním odtržení bohatého průmyslového italského severu od převážně zemědělského a chudšího jihu, se přitom Berlusconimu již jednou nevyplatilo: právě její předseda Umberto Bossi mu krátce po volbách v roce 1994 podtrhl nohy a přivodil tak pád jeho první vlády.
Jako pojistka loajality by nyní měla fungovat dvě ministerská křesla, která Lize s největší pravděpodobností připadnou. Liga má ovšem ještě další požadavky. V zemi, kde pět procent obyvatelstva tvoří legální přistěhovalci a počet „nelegálů“ je ještě daleko vyšší, chtějí její lídři prosadit tvrdé imigrační zákony, podle nichž bude ze země vyhoštěn každý imigrant bez povolení k pobytu. Lze pouze doufat, že nedojde i na nedávná doporučení vůdce Ligy Bossiho, aby posádky hlídkových lodí po imigrantech, kteří do Itálie připlouvají přes Středozemní moře ze severní Afriky, rovnou střílely.
Autorka je redaktorka Deníku.