Z mlčícího normalizačního ekonoma Václava Klause se v době, kdy už boj proti komunismu připomínal jen kopání do mrtvoly, stal zanícený antikomunista, a o pár let později, v rámci boje o komunistické hlasy, jež ho vynesly na prezidentské křeslo, se nám proměnil zase v pragmatického nekomunistu. V této pozici setrvává a překvapí tak už jen jeho bizarní myšlenky o oteplování a teď posledně ty, jež určují, kdo by měl nebo neměl učit na amerických univerzitách. Zjistil totiž, že na Kolumbijské univerzitě učí historik, který se odvážil napsat, že zrůdnosti, jež se děly v Sovětském svazu, musíme nahlížet mimo jiné v souvislosti s tím, co se dělo ve Spojených státech. A Klausovi vadí, že naši pravicoví komsomolci v čele s Šináglem a Mejstříkem před newyorskou univerzitou nedemonstrují. Prý o tom určitě ani nevědí. Představa, že lze jaksi ideově rozdělit, kdo může a nemůže přednášet na vysokých školách, se ale jako na potvoru blíží právě těm praktikám Sovětského svazu, které Klausovi tolik vadí.
Lukáš Rychetský
„Jaroslav Suk nám svou emigrací hodně posloužil,“ prohlásil 15. dubna v Senátu na semináři pořádaném k třicátému výročí založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Jan Ruml. Neměl tím na mysli jen to, co předtím švédský exulant Suk sám vyjmenovával jako svou práci pro zlepšení poměrů doma: přednášky a demonstrace hlavně ve Švédsku a Dánsku, seznamování zahraniční veřejnosti s osudy uvězněných v Československu ani zprostředkovávání dohody mezi jednotlivci v exilu, kteří spolu nemluvili (Janem Tesařem a Pavlem Tigridem). „Hoď to na Suka,“ stalo se prý krátce po jeho emigraci v roce 1981 oblíbeným heslem, kterým se před vyšetřováním domlouvali zatčení na výpovědích. Na podrobný výčet pomoci, které se ze zahraničí dostávalo chartistům a obráncům lidských práv v Československu, však na konferenci nezbyl prostor. Zmíněna byla role zahraničních lidskoprávních organizací a emigrantů Tigrida, Pelikána, Janoucha. Přemysl Janýr připomněl úlohu rakouského exilu a někdejšího kancléře Bruna Kreiského a Janu Kavanovi se zase Suk musel ke konci semináře omlouvat, že nezmínil jeho zásluhy v Londýně. Může být ale služba vlasti ze zahraničí jiná než nedoceněná?
Filip Pospíšil
Laguna Marovo na Šalamounových ostrovech je jedním z nejodlehlejších míst planety. Zeleň tropických ostrovů zde kontrastuje s průsvitnou modří oceánu. Pod hladinou září pestré barvy korálů a ryb. Na ostrovech není elektřina ani pevné telefonní linky. Mobilní telefony tu nefungují. V minulosti byly ostrovy proslulé svými lovci lebek a lidojedy. Britská koruna však zakázala, aby bylo v jejích koloniích pojídáno lidské maso, a tak jsou v současné době lidé v Laguně Marovo jemní a přátelští. Ani tento ráj ale nemůže odolat globalizaci. V posledních letech tuto oblast „navštívily“ hlavně malajské dřevařské koncerny. Podplatily tradiční vůdce odlehlých komunit i vládní úředníky. Začaly s neuvěřitelnou rychlostí kácet les. V době dešťů stékají hnědé řeky bláta do modré zátoky. Chemikálie z plantáží palmového oleje – který je malajskou specialitou – již otrávily desítky místních lidí a tuny ryb. UNESCO, které chtělo vyhlásit celou oblast za „dědictví lidstva“, svůj plán prozatím odložilo. Devastována je nejen příroda, ale i tradiční vztahy mezi rodinami a komunitami. Soužití vystřídala touha po zisku a nenávist. Peníze z těžby dřeva skončily v kapsách několika rodin. Většina lidí ztratila jak krásné prostředí, tak i obživu.
André Vltchek
Daniel Landa stál u zrodu českých skinheads, pak řádu Ordo Lumen Templi a teď přichází Zlatý drak, obroda těla i duše, skrze sokolské ideály křížená s fantasy hrami. Landa je zkrátka buditel, a tak není divu, že jeho poslední projekt odstartuje v Národním divadle, i když „jenom“ brněnském. Po brněnské radní Zuzaně Brázdové, která proti uvedení hry vystoupila a poté byla zasypána výhružnými anonymy od hrdých národovců, se hře postavil se svou peticí nevitam.cz také hudebník Petr Váša. Tomu kromě Landovy minulosti vadí jeho „předstírání hloubky, parazitování na symbolech, institucích a nežijících autorech“. Lehce nadsazená reakce spoluautora hry Zdenka Plachého (jeho manželka je asistentkou ředitele ND) a Jiřího Šimáčka (oba jsou členy uskupení Střežený Parnass) na sebe nenechala dlouho čekat. Jejím základem je, že „každý autor má právo svobodně tvořit a sdělovat jakékoliv myšlenky, a to v jakémkoliv divadle či jakékoliv kulturní instituci, pokud svou tvorbou neporuší zákon“. Divadlo tak má právo „spolupracovat i s bývalým skinheadem, svazákem nebo pionýrem“. Je však otázkou, zda je Landa, který stále pobírá tantiémy ze skladeb jako Bílá liga nebo Skinheadskej stát, které nedávno vyšly na bestofce Orlíku znovu, skinheadem bývalým.
Jiří G. Růžička