Napjaté situaci ve španělské Lidové straně (PP), jež v nedávných volbách neuspěla proti socialistům premiéra Zapatera, se 23. dubna věnoval komentář deníku El País. Strana vedená Galicijcem Marianem Rajoyem se po porážce rozhodla ponechat svého vůdce v čele, což se příliš nelíbí ambiciózní prezidentce madridské autonomní vlády Esperazne Aguirreové. Ta zjevně zvažuje možnost kandidovat proti předsedovi na dalším kongresu, ale neodváží se to ohlásit veřejně a jednoznačně. S určitým smyslem pro humor teď ohlašuje, že Rajoye buď podpoří, „nebo ne“. Jak deník píše, tato dvojznačnost „plně odpovídá kalkulu někoho, kdo se domnívá, že jeho chvíle zatím nepřišla, ale myslí si, že proto, aby přišla, je nutno zaujmout takovou pozici, jež ostatní donutí mít ho na paměti v rozhodujícím momentu“. Zatím však Aguirreová příliš úspěchů nemá a sám Rajoy jí vzkázal, že necítí-li se reprezentována současnou PP, může jít do nějaké liberální strany. Rajoy tak reagoval na tvrzení prezidentky, jímž ospravedlňovala své marně skrývané ambice nutností bavit se hlavně o idejích, nikoli o osobách a funkcích. Oba soupeři se však po takové otevřeně nepřátelské výměně názorů natolik zalekli, že záhy svá tvrzení negovali. Oheň už je ale na střeše. A k jeho uhašení určitě nepomohl ani Rajoyův krajan z Galície, zakladatel PP a bývalý Frankův ministr Manuel Fraga, když na adresu Aguirreové řekl, že by už „konečně mohla mlčet“. Deník také poukazuje na velmi nízké šance Aguirreové v situaci, kdy ani není poslankyní parlamentu. Avšak chápe, že se Aguirreová prostě jen ukázala jako možná alternativa pro situaci, v níž by Rajoy musel z nějakého důvodu odstoupit. Dodejme: smůlou Aguirreové je, že „otec zakladatel“ strany je proti ní, stejně jako starosta Madridu Gallardón, usilující nyní o možnost organizovat v tomto městě olympiádu.
Paraguayský deník ABC 23. dubna informoval o důsledcích politického zemětřesení, jež pro zemi znamená konec 61 let vlády strany Colorado, spojené mj. s diktaturou generála Stroessnera, tedy jedné z kdysi vyzdvihovaných alternativ „rudé hrozby“. Nyní mají straníci hluboce vrostlí do státního aparátu a jeho klientelistických zkorumpovaných struktur strach, že je nový levicový prezident Lugo z jejich míst hromadně vyžene. Vyvolávání těchto obav ostatně charakterizovalo nezanedbatelnou část předvolební kampaně vládní strany. Mezitím bývalý kněz Lugo obdržel gratulaci i od Huga Cháveze, jenž nadšeně zvolal, že nyní už nebude obraz jihoamerické levice tak „ďábelský“. Evo Morales pak Luga s úsměvem uvítal do „osy zla“. Lugo se již stihl vyjádřit k otázce médií v Paraguayi, když ujistil, že nehodlá vypracovat žádný speciální zákon regulující tuto sféru, ale rozhodně chce bojovat proti mediálnímu monopolu jak v soukromých, tak ve veřejných sdělovacích prostředcích. Paraguayský viceprezident Federico Franco pak vzkázal velkým partnerům v Mercosuru, Brazílii a Argentině, že jeho země už není jejich poddaným a bude požadovat vyšší platby za energii z přehrad Yaciretá a Itaipú na řece Paraná. „Převezmeme moc a potom začneme mluvit jako dospělí,“ prohlásil Franco a ujistil na importu energie závislou Argentinu, že pokud bude řádně platit, může zůstat klidná. Zatím je jí však energie prodávána za třetinu tržní ceny.
Portugalský Diario de Noticias 23. dubna věnoval obsáhlý článek postavě tamního radikálního komunisty Franciska Martinse Rodriguese, který den předtím zemřel ve věku 81 let. Byl to stoupenec tvrdé linie v boji proti salazarismu, jehož zklamaly změny v SSSR po XX. sjezdu. Našel si tedy novou víru v revolučnějším maoismu. Martins Rodrigues postupoval po druhé světové válce velmi rychle nahoru ve strukturách ilegální komunistické strany (PCP), v níž to brzy dotáhl až do ÚV a stal se jedním ze tří nejvýše postavených členů strany, kteří tajně působili přímo v Portugalsku. Spolu s vůdcem strany Álvarem Cunhalem byl v letech 1957–60 vězněn v pevnosti Peniche a již tehdy se o něm uvažovalo jako o možném kandidátovi do čela strany. Třetího ledna 1960 s Cunhalem a dalšími vězni z pevnosti utekli, avšak záhy se v Moskvě pohádali ohledně možné spolupráce s maloburžoazií, jíž Martins zásadně odmítal. Založil proto Frontu lidové akce, ze které se později stal Portugalský marxisticko-leninský výbor (CMLP), který autoritářskému režimu explicitně vyhlašoval ozbrojený boj. Když nalezla v listopadu 1965 policie v Lisabonu mrtvolu jednoho člena CMLP, viněného ze spolupráce s režimní tajnou bezpečností PIDE, byl Martins označen za vraha a odsouzen na 19 let do vězení. Odtamtud ho dostala až karafiátová revoluce v roce 1974. Mezitím ale po tvrdém mučení prozradil PIDE některé členy svého hnutí, kvůli čemuž později provedl stranickou sebekritiku. Po revoluci založil radikálně levicový Lidově demokratický svaz, ze kterého však záhy zase vystoupil. Stejně tak přerušil své styky s „buržoazní“ Čínou. Východisko mu nabídla Hodžova Albánie. Po zbytek života zůstal věrný tvrdé stalinistické linii, neustával v psaní propagačních článků a zachoval si skoro mnišskou auru. Paradoxně se tak trochu přiblížil svému životnímu nepříteli Salazarovi.
Venezuelský opoziční deník El Universal 25. dubna komentoval současnou ne zcela záviděníhodnou pozici prezidenta Huga Cháveze. Ten měl podle deníku šanci napravit chyby, jichž se během bezmála deseti let své vlády dopustil, ale místo toho omyly své administrativy ignoruje. Jeho nová Sjednocená socialistická strana Venezuely prý nijak nereflektuje názory venezuelské společnosti, která odmítla v referendu vládou navržený socialismus. Chávezovy rostoucí sociální výdaje jsou pak v situaci, kdy vzrůstá inflace, v zásadě neúčinné a prakticky jakákoli ekonomická politika je limitována eskalující kriminalitou. Deník identifikuje problémy Venezuely následovně: „Ekonomická závislost na ropě, nedostatek stabilních pracovních příležitostí, slabé instituce, náchylné ke korupci a podněcující výnosné neproduktivní aktivity a zásahy státu, jež nevedou k tvorbě bohatství a účasti na mezinárodních trzích, vyžadujících inovace. Chudoba se nemůže snižovat v tomto prostředí založeném na naftovém rentismu a špatných politikách.“