Varšavské tango

Kdykoli se projdete ulicemi varšavské čtvrti Praga, nenatrefíte ani na jednoho pouličního muzikanta, ba nezaslechnete ani zvuk naříkajících houslí či uřvaného akordeonu. Pouze občas, kdesi nablízku, v pozadí mumraje obchodujícího davu na tamním bazaru nazvaném po panu Różyckém, se nesměle ozve osamocená melodie. Na první pohled to může vypadat, že starým domům se hudby či umění nedostává. Nezřídka se však stává, že zdání klame, tím spíše u povrchního pozorovatele. Varšava nejenže hraje svou píseň, ona v jejím rytmu zároveň tančí.

Energie města

Tango je všeobecně spojeno s Argentinou, s temperamentem, jenž je pro obyvatele Latinské Ameriky charakteristický – jak nešikovně však bude znít tvrzení, že středoevropské hlavní město se svým proměnlivým podnebím a ustáleným charakterem bylo zataženo do víru latinskoamerických vášní! Pokusím se své alogické tvrzení vysvětlit tím, že tato věta je čistě empirického a metaforického charakteru. Rozhodně si netroufám tvrdit, že na varšavských chodnících lze nalézt otisky ohnivých kroků tanga, byla by to bohapustá lež. Varšava totiž netančí nijak zvlášť metafyzický, a de facto ani okouzlující tanec. Varšava tančí duchovní tanec pádu a vzletu, jenž doprovází všudypřítomnou energii erótu. Že by šlo opět o nešikovnost? Nenechte se, prosím, ničím zmást.

Řecký termín erós je v současnosti spojován s výrazy dosti banálními, hraničícími s oblastí sexuálního chtíče. Přesto však měli jeho tvůrci na mysli instinkt, sílu, která nás osvobozuje od chaosu, jedinou hnací sílu světa, ba dokonce sílu, která ho stvořila: „Erós, bůh lásky, se zjevil, aby stvořil Zemi. Předtím všude panovalo ticho, nahota, nehybnost. Načež povstal život, radost a pohyb.“ A co více: Podle Platóna vyjadřuje erós energii, která lidstvo nedoprovází pouze v bídě, ale i v blahobytu. Jde o progresivní sílu, o původce stesku po kráse, po čemsi bohatším a vydatnějším. A právě filosofii řeckého pojmu vyjadřuje tango – tuto myšlenku rozvádí ve svém pojednání Filosofie tanga Andreas Fornefett, který konstatuje, že analogie mezi tangem a filosofií spočívá ve směřování k „erótu“, k touze po přeměně fyzické hmoty v duchovní zkušenost, k útěku od každodennosti. Od všednosti varšavské bídy a samoty.

Rytmus a bolest

Argentinské tango, jež dopodrobna analyzuje Andreas Fornefett, se zrodilo v době velké osamělosti a frustrace přistěhovalců do Jižní Ameriky. Tito muži, kteří přišli o rodnou zemi, ženskou něhu i rodinné teplo, tančili v mužském kruhu tanec, kterým se snažili vyjádřit právě svůj stesk a bezbřehou vášeň. Mottem tanga je vyjadřovat bolest a vnitřní rozpolcenost. Přestože jde o tanec vycházející z třídních rozdílů, z bídy a izolace chudých, jednotlivé taneční a hudební kreace nevyvolávaly nesouhlas či vznik revoluce. Tanečníci dokonce jako by jitřili své rány. Proto je tedy jejich tanec natolik fascinující a uchvacující – vychází z něj existencialismus 20. století, jenž připomíná především filosofii Alberta Camuse z Moru, v němž doktor Rieux či kněz Paneloux odhalují nevyhnutelnost lidského utrpení a učí se ho akceptovat. Tango s tímto bolestným charakterem lidské existence počítá, ba co více, poukazuje na ambivalenci
radosti a utrpení – nejlépe tuto myšlenku vystihl Antoine de Saint-Exupéry slovy: „Vše, co je příčinou tvého největšího utrpení, je zároveň pramenem neutuchající radosti.“ A toto heslo pocítíte nejen v Argentině. Oné atypické toleranci a lásce k okolnímu světu mě naučilo právě moje město.

Varšavské tango má vlastní historii, své tanečníky, a zároveň typickou scénu; mne osobně inspirovala varšavská čtvrť Szmulki, z informačních tabulí známá jako Szmulowizna. Právě zde se spolu střetávají protiklady celé Varšavy – minulost s přítomností, bída s blahobytem, rozkvět s úpadkem, posvátné s profánním. Střet mnoha rozdílných problematik v tak úzkém prostoru by mohl v tomto eseji působit chaoticky, pokusím se jim tedy, v rámci možností, předejít a spojit ony symbolické tance podle rovin, v nichž vyniká jejich rytmus.

Síla erótu

Sociální rozdíly ve Varšavě lze rozeznat na první pohled, tím spíše si jich všimnou přespolní, kteří sem zavítají vlakem – polské hlavní město je přivítá na zuboženém Hlavním nádraží. Našinci se vybaví bezdomovci, žebráci a společenské dno. Pokud se však návštěvník nedá touto vybledlou podzemní kulisou odradit, jakmile opustí betonovou konstrukci, jeho trpělivost bude odměněna pohledem na veledílo současné polské architektury – na jedno z největších varšavských nákupních center „Złote Tarasy“ (Zlaté Terasy). Velmi obdobně, ne však z hlediska architektonického, leč díky tamním obyvatelům, vypadá čtvrť Szmulki, kde v těsném sousedství s představiteli stále lépe finančně profilované střední třídy narazíte na chudé a často problémové rodiny s mnoha dětmi. V těchto místech bdí duch tanga nepřetržitě, proudí jimi bída, která vykukuje zpoza opadané omítky, chichotá se dětským hlasem, přehlušuje pláč rytmy techno hudby a odkrývá bohatství, a to ne pouze materiální, ale i duchovní. Jejich koexistence dokonce probíhá v jakémsi vášnivém napětí. Chudí bezmezně touží po blahobytu a možnostech, bohatí čerpají inspiraci z jejich životního stylu a odmítají ambiciózní svět. Nyní však konečně přejděme k varšavskému kulturnímu kontrastu.

Síla „erótu“ umění či lidského sebevyjádření bezpochyby roste a nezvykle novátorským způsobem mění tvář Varšavy. Divadlo, literatura, hudba, jež reprezentují vysokou kulturu, byly doteď uzavřeny v monumentálních budovách podobných tvrzím. Szmulowizna se oné konvenci vymkla a našla si novou lokalitu – továrny. Vyrostly zde „Fabryka Trzciny“ (Třtinová továrna) či „Teatr Wytwórnia“ (Podnikové divadlo). Tato místa jsou situována do starých komplexů budov, kde se setkávají lidé inteligentní, tolerantní vůči svému okolí a pokaždé mírně zaskakující realitě. Szmulki jsou křižovatkou mnoha cest, jimiž kráčí zastánci rozličných koncepcí. V prostorách téměř jedné ulice můžete potkat několikero sil „erótu“ – nejlepším důkazem nejspíše bude symbolická křižovatka ulice Kawęczyńské a Podlaské, kde se střetávají nejrůznější filosofické směry a „kultury“. Jde o kultury různorodé. Kulturu vysokou, již v tomto prostoru konkrétně reprezentuje novátorské divadlo „Nowa Praga“, i výše zmíněnou Třtinovou továrnu s kulturou nízkou. Tu ve svých groteskních příbězích Královnina šavle (Paw królowej) popisuje Dorota Masłowska, která si všímá domény obyvatel stále více zpustošených sídlišť. Bazilika Nejsvětějšího Srdce Ježíše Krista vyvolává svou klasickou krásou a velikostí úctu a stává se pozadím pro scény moderního života mladých lidí, vyznávajících naprosto odlišné životní hodnoty nihilismu, kteří své existenční problémy stále častěji řeší monotónní hudbou či alkoholem.

Stalinistický středobod

Nejvýstižnější a nejvíce fascinující varšavský tanec však tančí minulost neustále flirtující s přítomností. Rytmus pocítíte už během pohledu na architektonickou stavbu Szmulek. Vyrůstají zde před vámi kamenné činžáky postavené před válkou v kontrastu ke svým mladším sousedům – betonovým domům z doby normalizace, jejichž celkový stav se od stavu předválečných staveb de facto příliš neliší. Tato čtvrť není ghettem – mezi pamětníky historie je zasazena současnost, čili moderní sídliště s umělohmotnými okny, stejně jako novotou zářící domy s červenými střechami, jež zde vypadají jako fata morgána na poušti. Sám název „Szmulki“ (čtvrť byla pojmenována na počest Szmula Zbytkowera, zakladatele židovské osady) tančí smutný tanec s dějinnou pamětí a antisemitskými nápisy na zdech. Polámané cihly patří na smetiště, jsou však důkazem toho, že i zde kdysi dávno bujel činorodý život. Naštěstí však předválečné a meziválečné domy mají stále více příznivců – stačí se jen podívat na internetovou adresu www.szmulowizna.pl, na níž se její návštěvníci bedlivě zabývají historií rodných oprýskaných domů. Ze strany obnažených trosek vane blahodárný vítr historie – Varšavu zničily historické události a právě kvůli tomu se staly neoddělitelnou součástí města, jehož půda je nasáklá válkou, krví a ruinami. Zdrojem síly uvědomělé mládeže se staly smrt a rozpad, jež nahrazují projevy života.

Jestliže hmatatelných předválečných pomníků zůstalo ve Varšavě výjimečně málo, o to více se potom na jejím formování podílely poválečné dějiny socrealismu. Součástí společného prostoru se stala další bolestná okupace v pořadí, nesvoboda či masová manipulace. Dominantou varšavské architektury je dodnes Stalinův pomník – Palác vědy a kultury, který se zdá být opravdovým centrem města, jeho stěžejním bodem. Dobu socialismu vám však pokaždé připomenou betonová sídliště, šedé supermarkety a mléčné bary, oblíbené zvláště mezi jistou vrstvou obyvatel. Již před několika desítkami let byla naše mentalita vtažena do flirtu s konzumem, který pomalu svádí „družstevnici“, a troufnu si tvrdit, že už z ní udělal vyhublou „businesswoman“. Pokušení či svádění jsou vskutku odpovídající výrazy, americký McDonald’s či Coca-Cola, jež nabízejí nový životní styl, sem totiž nevstoupily násilím, leč naopak, nepostřehnutelně, pomalým tanečním krokem. V současné době se tyto dvě kultury přetahují, obě mají značný vliv a obě jsou si toho vědomy. Socialistické Polsko zaujímá své místo v minulosti a supermarkety v budoucnosti. Včerejšek má tedy tu čest koexistovat společně se Zítřkem v Dnešku a ono vzájemné pnutí vyvažuje energii varšavského tanga.

Všímat si hranic

Možná máte pocit, že pokus o metaforický nástin intimního pojetí rozvášněné energie Varšavy, o němž pojednávám v tomto eseji, plně neodráží pocit městského soužití, možná, že onu nezvyklou energii a střet rozličných koexistujících světů, propojených a vzájemně čerpajících sílu k životu ve velkoměstě, pochopí pouze ten, kdo tu žije, kdo bedlivě a se zaujetím pozoruje Varšavany, kdo dennodenně dýchá místní vzduch. K tomu, abyste pochopili, do jaké míry se může tango objevit na varšavských ulicích, v místě s náramně čerstvou aurou, jehož symbolem se pro mě stala výše zmiňovaná Třtinová továrna, musíte se zaposlouchat do zvuků ojedinělého „Libertanga“ Astora Piazolliho. Ohnivý rytmus vám v tu chvíli připomene našincův úder podpatkem, jenž uhání za svým štěstím, zvuk violoncella bude vyjádřením bolesti a samoty, pobrukování kontrabasu bude znamenat souhlas a jednotu.

Věřím, že tato slova nevyzní naivně, mým záměrem je však ukázat vám Varšavu z pohledu mladého člověka, který chce a má snahu utvářet pozitivní obraz milovaného města. Na rozdíl od romantických věštců nemíním svou malou vlast nijak idealizovat, neboť stejně jako blízká osoba si zaslouží upřímnost. Chci odkrývat nedokonalost, ne však proto, abych se utápěla v bezbřehé kritice. Chci v její nedokonalosti nalézt elementy lidskosti a nadčasové krásy. Právě onou energií lidského tápání, která je součástí tanga, chci ospravedlnit společenskou nerovnost, která ve městě panuje, a také kulturní rozdílnost. Chci, aby mé město tančilo, a ne aby bylo uspěchané a chaotické. Chci, aby mladí lidé s podobnými názory vložili svoji představu o Varšavě do tance plného upřímnosti a všelidské tolerance. Mnoho lidí tvrdí, že nejsou s realitou spokojeni, že se současnými problémy musíme bojovat, podle mého však již pojmenování a přijetí hranic lidských možností umožní náš malý svět napravit, byť jen zčásti. Chci, abychom se my, obyvatelé nejen Varšavy, ale i zbylých měst a vesnic, v duchu odvážného tance či smělé filosofie nebáli ukazovat rány a bolístky, a v těch, jež nemůžeme nikterak změnit, abychom nacházeli krásu lidské existence. Dovolím si zde citovat slova z modlitby Marka Aurelia: „Bože, dej mi trpělivost, abych se smířil s tím, co nejsem schopen napravit. Dodej mi sílu, abych napravil to, co napravovat můžu. A daruj mi moudrost, abych jedno od druhého rozlišil.“ To samé přeji všem Varšavanům.

Přeložila Barbora Gregorová.