Olympiáda v Pekingu?

Proč bojujete proti olympijským hrám v Číně?

Především nebojuji s olympiádou. Hry jsou něco nádherného a já jsem naprosto pro jejich konání. Jsem dokonce pro jejich konání v Číně. Jenže v olympijské deklaraci si lze přečíst, že hry mají sloužit podpoře harmonického rozvoje člověka, podpoře společenství, které miluje mír, a potírání veškeré diskriminace. Čína nic z toho nesplňuje. Od roku 1949 tam strana pronásleduje každou chvíli jinou společenskou skupinu. Prostřednictvím svého propagandistického aparátu šíří nenávist. To má s harmonickým rozvojem člověka skutečně pramálo společného. A ještě méně se zásadou zákazu diskriminace jakékoliv skupiny. Teď jsou nejvíce pronásledováni vyznavači Falun Gong. Statisíce jsou jich zavřeny v pracovních táborech a nejméně 50 tisíc se stalo oběťmi obchodu s orgány. V Číně se s vězni v pracovních táborech zachází jako s živou bankou orgánů. Je-li někdo ochoten zaplatit 60 tisíc dolarů za ledvinu nebo 120 tisíc za plíce, vezme se vězeň, který má vyhovující orgán, ten se vyoperuje a uloupí a člověk se spálí.

Existují o tom důkazy?

Ano, od té doby, co to jistá žena, bývalá manželka jednoho z lékařů, kteří takové operace prováděli, prozradila světu. Čínská vláda to samozřejmě okamžitě dementovala. Existovalo však také vyšetřování, které prováděla nezávislá komise řízená Kanaďany Davidem Kilgourem, bývalým státním tajemníkem pro asijsko-tichomořskou oblast na kanadském ministerstvu zahraničních věcí, a Davidem Matasem, advokátem specializujícím se na lidská práva. V její zprávě se citovalo nejméně třiatřicet svědectví poukazujících na to, že se taková praxe používala a stále používá.

Při svých přednáškách předvádíte křivku, podle níž se počet transplantací v Číně začal prudce zvyšovat od doby, kdy začalo pronásledování hnutí Falun Gong.

Ano. Nárůst počtu transplantací orgánů v různých nemocnicích – a nemýlím-li se, je jich v Číně šest set, které něco takového provádějí – souvisí s pronásledováním těch, kdo praktikují Falun Gong.

To samozřejmě není důkaz.

Je to náznak, ale uvedu příklad, který jsem sám slyšel. Existují nahrávky telefonických rozhovorů s čínskými transplantačními centry. Volal člověk, který předstíral, že je klient. Zeptal se: „Máte ledvinu pro mladou ženu?“ Z druhé strany zněla odpověď: „Ano, to není žádný problém.“ „Jak dlouho se musí čekat?“ „Maximálně čtyři týdny.“ Jak je to možné? V Německu se čeká pět let. Dál ten člověk řekl: „Ale já bych chtěl ledvinu od mladého, zdravého člověka.“ „Zaručeně bude od mladého, zdravého člověka.“ Na to ten potenciální pacient řekl: „Slyšel jsem, že vyznavači Falun Gong se skoro bez výjimky těší dobrému zdraví a mají hodně energie. Dá se dostat něco takového?“ A na druhé straně mu odpověděli: „Všechny detaily probereme, až přijedete do Pekingu.“ Takto probíhaly všechny rozhovory s nemocnicemi provádějícími transplantace. Samozřejmě dnes už to člověk neuslyší, všichni lékaři byli donuceni k mlčení a internetové stránky nemocnic byly zavřeny. Ale před rokem, než byly uveřejněny výsledky vyšetřování, si tam také bylo možné přečíst, že maximální čekací doba jsou čtyři týdny. Lze si to ostatně přečíst i dnes, protože všechny stránky byly zkopírovány, zapsány a jsou stále dostupné. Chtěli by to vymazat, ale už to není možné.

Co by se tedy muselo stát, aby se dalo říci, že Čína už má morální právo pořádat olympiádu?

Jestliže čínská vláda okamžitě přestane pronásledovat Tibeťany, aktivisty za lidská práva, disidenty, odbory... Jde o činy, ne o slova. V roce 2001 slibovali celému světu zlepšení situace ohledně lidských práv, ale byl to jen nekrytý šek. Důležité také je, aby lidé v západních zemích, zejména politici, postupovali tak jako německá kancléřka Angela Merkelová, která odvážně a otevřeně kritizuje čínskou vládu. Čínská vláda se nebojí dialogu o lidských právech za zavřenými dveřmi. Ale otevřené kritiky se úřady v Pekingu bojí, ta je zadržuje. Každá otevřená kritika může zachránit lidem život.

Přeložila Petruška Šustrová.