Večerník vycházející v Alžíru přinesl ve vydání z 25. března článek Chérifa Bennaceura reagující na zostření politiky dohledu nad cizím obyvatelstvem – Směrem k alžírským „Sangatte“ pro nelegály. Místní název v titulku je odkazem na městečko u francouzského ústí tunelu pod Lamanšským průlivem. To se stalo synonymem pro tábory, v nichž byli do roku 2002 soustřeďováni nelegální migranti odhalení v severní Francii. Alžírská vláda nyní obrátila a její projekt nové legislativy již umožňuje harmonizovat vnitřní politiku dohledu nad cizinci s politikou Evropské unie. Pro desítky až stovky tisíc subsaharských migrantů, kteří využívali vůči sousednímu Maroku nebo Libyi dosud relativně benevolentní Alžírsko jako hlavní tranzitní zemi, je to špatná zpráva. Argumentace pro zpřísnění dosavadní politiky se opírá o údajnou potřebu dohledu nad transnacionální kriminalitou. Ta je podle alžírských politiků na kanály ilegální migrace přímo napojena. Projekt zákona proto stanovuje podmínky, které definují kontrolu státu nad pobytem cizinců. Konkrétně se jedná o návrh zavedení nového systému povolení k pobytu či otevření možnosti přechodu na biometrická víza. Argumentace se opírá zejména o vzrůstající počet zemí, které již tento druh víz zavedly. Na druhé straně se ale v předloze zákona píše i o řadě změn, jimiž prošel současný svět, a kde se pojmy jako bezpečnost a cizinci uvádějí obvykle v jedné větě. Restriktivnější tendence je v návrhu zákona navíc zakotvena v možnosti zřízení center pro státní dohled nad nelegálními migranty, jinými slovy – tábory podobnými tomu v Sangatte. Nově je také sankcionováno ilegální překročení hranic a tresty za opakované porušení přeshraničního režimu dosahují v návrhu výše až pěti let vězení a vyhoštění na délku deseti let. S obdobnými tresty mohou počítat i alžírští občané, kteří ilegálním migrantům pomáhají. Převaděči a členové organizovaných skupin by pak byli trestáni až dvojnásobným odnětím svobody a zároveň vysokým peněžitým trestem. Navrhovaná legislativa tedy radikálně mění pozici Alžírska vůči nelegální migraci obecně a zejména vůči migraci z černé Afriky do Evropy. Zatímco nedávno hovořil prezident Bouteflika o solidaritě se subsaharskými Afričany, jimž by se Alžírsko nemělo stát žalářníkem, projekt nového zákona staví tamější politiku do nového světla.
Dubnové číslo měsíčníku přineslo mimo jiné článek Pierra Conesy Jsou Spojené státy nebezpečím pro Evropu?. Autor, žurnalista a komentátor se specializací na zahraniční politiku Spojených států zejména v období po jedenáctém září, text uvozuje otázkou, zda lze perspektivu summitu NATO v Bukurešti označit za existenční nejistotu Evropy. Sugestivní dotaz plně nezodpovídá, používá ho spíše jako úvod k přehledu literatury věnující se vztahům starého a nového kontinentu. Tato literatura je ve Francii v současnosti spíše záležitostí konzervativních myslitelů, kteří následují kroky svého prezidenta a nově definují obdivný vztah francouzské pravice ke Spojeným státům. Jedním z nich je bývalý premiér Edouard Balladur, který ve své nové knize hovoří o nutnosti nové jednoty Evropy a Spojených států za účelem zachování světové bezpečnosti. Autor se zároveň vyhraňuje proti Balladurově tezi, podle níž je Západ a demokracie jedno slovo pro totéž. K Balladurově pozici má blízko iniciativa pěti bývalých evropských armádních generálů požadujících na summitu NATO jeho podrobení společné přímé kontrole Spojených států a Evropské unie. Pierre Conesa hodnotí tuto iniciativu jako bezskrupulózní. Odkazuje přímo na jejich zprávu, v níž vypracovali rétorickou obhajobu pro preventivní atomový úder. Jádrem článku je tak analýza myšlenkového světa, v jehož rámci je jakákoli vnější pozice vůči paktu NATO chápána jako hrozba, a to hrozba o to děsivější, že je namířena vůči Západu chápanému jako monolitický blok semknutý okolo vlastních civilizačních hodnot. Značným problémem nakonec podle autora zůstává tabuizované téma z názvu článku. Vymkly se Spojené státy skutečně natolik kontrole, aby ve své zahraniční politice představovaly v následujících dvaceti letech pro Evropskou unii bezpečnostní hrozbu?
S největší pravděpodobností neexistuje historická událost, jejíž recepce by v současném francouzském prostředí nacházela stabilně větší ohlas, než je květen 1968. Od několika týdnů předznamenávajících hluboké změny v tehdejším gaullistickém režimu brzy uběhne čtyřicet let a všudypřítomnost odkazů v mediálním i politickém diskursu dává tušit, že jejich hodnocení působí v kontextu francouzské politiky jako lakmusový papírek. Současně je pozoruhodné, jak jsou tyto nedávné dějiny vykládány optikou dneška. Důkazem je vize prezidenta Sarkozyho, který nejen vyzval Francouze, aby více pracovali, a tak získali více peněz, ale zároveň aby zapomněli na romantizující odkaz května 1968, neboť bouřit se proti autoritě není v očích bývalého ministra vnitra, ošlehaného plameny hořících aut na předměstích, přípustné. Ke květnu 1968 se mimo jiné vrátilo i druhé letošní vydání čtvrtletníku orientovaného na současné dějiny Vingtième Siècle. Ten přinesl články z velké části zaměřené právě na nebývale horký květen 1968, barikády v Latinské čtvrti, generační vzpouru, požadavky autonomie a samosprávy a sexuální revoluci. Jarní číslo nese možná lehce morbidní název – Posmrtná maska května 68. Na druhé straně lze ale chápat snahu redakce vyhnout se patetickým konotacím, k nimž by mohlo vést slovo „odkaz“. V úvodu píše Jean-Pierre Rioux, šéfredaktor zodpovědný za toto téma, o polyfonii a o kakofonii hlasů volajících po změně, o nadějích a o jejich zklamání. I když se revoluční elán jara 1968 podařilo policejním jednotkám během několika dnů bez větších komplikací potlačit, zůstalo zde cosi jako jeho posmrtná maska, kterou Rioux identifikuje v živé historické paměti francouzské společnosti, přičemž výklad jejich významu je často identifikovatelným projevem inklinace k jednomu z dvou křídel politického spektra. Vedle výše uvedeného lze ve Vingtième Siècle najít i článek Laurenta Martina „Nový tisk“ ve Francii sedmdesátých let aneb Úspěch výsledkem nezdaru. Martinův článek je zajímavý nejen díky bohaté dokumentaci samonákladových samizdatových tiskovin, zárodků pozdějších politických -zinů, ale i kvůli jeho poukazům na dichotomii úspěchu a prohry, která je s ohledem na rok 1968 obzvlášť patrná. Francouzská mládež se i dnes opakovaně pouští do nových protestních kampaní proti establishmentu. Těžko se domnívat, že by srovnatelnou popularitu měla revoluce, která by byla „odsouzena k úspěchu“.