Strážce hranice

Jeremy Hayward: Možná bychom mohli začít náš rozhovor tím, že si povíme něco o animismu. Zdá se mi, že hlavní věcí, kterou se snažíš ve své knize Kouzlo smyslů sdělit, je vědomí, že svět není vytvořen z mrtvé hmoty – že bohatý život a inteligence se nacházejí ve skutečnosti všude.

David Abram: Jedna ze silných intencí, jež prochází celou knihou, je snaha zbořit tu uměle vytvořenou hranici mezi tím, co je a co není oduševnělé, nebo mezi tím, co je a co není živé.

Velmi chci naznačit, že vše je živoucí, oduševnělé, že všechny věci mají svůj dynamismus, že se vše hýbe. Některé věci se jen pohybují mnohem pomaleji než jiné, takže jejich pohyb nezaznamenáme tak snadno. Dejme tomu, že při procházení krajinou upoutá mou pozornost krásná strmá skála – když to říkám, mám na mysli konkrétní útes –, a já shledávám, jak jsem pohnut touto přítomností, touto skálou, objetím té neúprosné síly, která se mě zmocní pokaždé, když okolo ní kráčím. Jsem-li pohnut touto bytostí, jak bych o ní mohl říct, že se nehýbe? Tvrzením, že se skála sama nepohybuje, popírám svou vlastní přímou zkušenost.

Nehovoříš pouze o fyzickém pohybu, ale o vnitřním pohybu, o pohybu zkušenosti.

Ano, ačkoliv bych neřekl, že není fyzický. Skutečně ho zakouším jako hmatatelný pohyb uvnitř svých útrob, jako opravdové fyzické setkání mého těla s tímto jiným tělem, s jiným dynamismem. Je to velice odlišný způsob dynamismu, ale přesto je tělem, je hmotou.

Animistická vnímavost, kterou se snažím probudit, tedy neznamená, že se připustí priorita nějaké imateriální mysli nebo vědomí, z něhož byl materiální svět nějak zrozen. Spíše si přeji podržet víru ve hmotu a ve smyslové zvláštnosti fyzického světa, který kolem sebe nacházíme. Tento smyslový svět, toto materiální plénum není čistě objektivním souborem mechanických procesů. Hmotná příroda má, jak se zdá, svou vlastní spontánnost, svou vlastní neomezenost, svůj vlastní život.

Jinak řečeno, snažím se ubírat zvláštní cestou mezi spirituálním idealismem většiny vyznavačů New Age, kteří se často zříkají smyslového světa a mluví o primátu ducha nebo mysli, a distancovaným objektivismem hlavního proudu současné vědy, jenž podobně izoluje naše vědomí od smyslového světa tím, že popisuje přírodu jako determinovaný soubor objektů. Přeji si uchovat víru v pozemský svět, který nezažívám jen jako hromadu objektů. Je stejně tak polem živých subjektů.

Zcela s tebou souhlasím. Je to vědomí znovuspojení mysli a těla, nebo spíše rozpoznání, že mysl a tělo jsou a vždy byly jedno.

Je to upamatování se na to, co jsme. Nikdy nezapomenout, že je to tato tělesná forma, tento jazyk, chvějící se právě teď mezi mými zuby, jenž mi umožňuje dostat se do kontaktu se stromy a žábami i nebem nad hlavou. Je to tělo se svým nervovým systémem a svými smysly, které nás přivádí do kontaktu se všemi ostatními bytostmi a umožňuje nám je pociťovat a zakoušet.

Jestliže si uvědomíme, že to, co nazýváme naší myslí, je projevem či aspektem těla, a že naše tělo je spojené s fyzickým světem kolem nás, jak potom může naše zkušenost nebýt spojená s fyzickým světem? A když my zakoušíme niternost, potom jistě i fyzický svět, v němž žijeme, musí stejně tak mít nějaký druh vnitřního vědomí.

Ano, přesně tak. Zakoušení, pociťování a vnímavost se nacházejí v každém kousku okolního světa. Není třeba říkat, že já a svět jsme jedno, nebo že jedle douglaska je prodloužením mého vlastního těla – tedy ne víc, než já jsem prodloužením jejího těla –, ale cítit inherentnost mysli uvnitř těla a zároveň jako samotného těla. Stejně jako se tělo stromu odlišuje od mého vlastního smyslového těla, tak i jeho zkušenost musí být odlišná od mé. Nejde o to nechat rozplynout všechny odlišnosti v jakési bezvýrazné jednotě, ale probudit se do té nesmírné rozmanitosti zkušenosti, rozmanitosti cítění a vnímání.

Lidské tělo ví, že potřebuje mnohonásobné vztahy s celým svým okolním prostředím. Naše těla se vyvíjela společně se všemi ostatními tělesnými formami, se všemi ostatními těly – s cedry i lososy, s větrnými bouřemi, s měsícem i sluncem, s živočichy a rostlinami i bylinami všech tvarů a velikostí. Kultury, jichž jsme všichni součástí nějakých 50 tisíc let, udržovaly vztahy s každým aspektem okolního smyslového prostředí.

Naše těla to vědí, naše nervové systémy to dosud znají, že potřebují výživu, která přichází z plného rozsahu jejich vztahů s touto jinakostí. Této výživě však brání naše kultura a jazyk, který definuje smyslové okolí jako necítící, jako zcela pasivní, automatický soubor procesů. Neexistuje žádný aktivní činitel, žádná skutečná jinakost, nic, k čemu bychom se mohli vztáhnout! Myslíme si, že jediné místo, v němž ji můžeme potkat, se nachází v jiné lidské bytosti. A tak se naše těla obracejí k našim lidským partnerům a požadují od nich výživu, kterou mohou získat jen z plného rozsahu svých vztahů s přirozeným světem. Druhý člověk nám však sám nemůže poskytnout všechnu tu jinakost a z toho vznikající napětí pak rozbíjí tolik manželství a partnerských vztahů.

Většina z nás si v dětství uvědomuje toto živé spojení se svým okolím. Jsi jedním z mála lidí, kteří toto spojení nikdy neztratili, anebo jsi musel pracovat na tom, abys ho v sobě znovuobjevil?

Domnívám se, že tomu tak opravdu je, že se děti rodí do spřízněnosti s celým smyslovým světem a teprve později jsou od tohoto vědomí imaginativní spoluúčasti s ostatními bytostmi nějak odříznuty. Ovšem schopnost rozpoznat rozdíl – uvědomit si ty pozoruhodné zvláštnosti ostatních tvorů, odlišnosti jejich způsobů zakoušení světa i vyjadřování sebe sama – to je cosi, co přichází až s dospělostí.

Dítě se rodí do vědomí jednoty a pak postupně, jak si začíná uvědomovat svou vlastní jedinečnost, vzrůstá i jeho povědomí o jedinečnosti druhých – pavouka i toho, že pavoučí zkušenost je zcela odlišná od jeho vlastní zkušenosti, zvláštností veverky, vrány i života větru. Toho, že každý z těchto tvorů má své vlastní schopnosti, které jsou zcela odlišné od jeho schopností, a ty jsou zase zcela odlišné od jejich.

Úcta k jiným formám imaginace se rozvine jen tehdy, když je našemu ranému dětskému vědomí spojitosti se světem umožněno růst a prohlubovat se. Avšak v naší kultuře je spontánně pociťovaná příbuznost se zbytkem smyslového světa přerušena většinou okolo šesti let věku dítěte, tedy v době, kdy se začíná učit číst a psát. Tehdy dítě náhle „pochopí“, o čem všem to ti dospělí kolem něj vlastně mluví, jako třeba: „podívej se, Honzíku, to se jen tak říká, že ten strom před domem nás hlídá, on ve skutečnosti nedělá vůbec nic než to, že je podroben chemickým a fyzikálním zákonům“. A tak mu vštípí typicky umrtvený světonázor civilizace 20. století, jako by fotosyntéza nebyla ohromující a mysteriózní činností.

Tím jsem si také prošel. Avšak domnívám se, že jako dítě jsem byl tak propustný a přecitlivělý, že jsem nikdy nebyl schopen oprostit se od toho raného vědomí solidarity s jinými bytostmi. Jen to ve mně tak nějak spalo pod povrchem: jakmile jsem se na svých cestách dostal k tradičním kulturám, začalo se to znovu objevovat a stávat vnímatelným.

Kdy k tomu došlo?

Jako dítě jsem, jak už jsem říkal, měl neobvyklý pocit, že jsem tak nějak prostupný. Například jsem bezděčně pochytil přízvuk člověka, s nímž jsem hovořil. Když jsem telefonoval s někým ze zahraničí, každý v místnosti mohl z mého akcentu poznat národnost člověka, s nímž mluvím.

Byl jsem velice napodobivý – lehce ovlivnitelný tím, jak ostatní lidé mluví nebo se pohybují – a často jsem se kvůli tomu také cítil zahanben, jako bych byl jaksi bezpáteřný a neměl žádnou vlastní integritu. Až když jsem se vydal do venkovských kultur v Indonésii, jsem zjistil, že tato nadměrná citlivost, která je v naší společnosti zcela neužitečná, je naopak velice užitečnou věcí v kulturách, v nichž je vše pokládáno za živé a vnímající.

Vždy existují jedinci, kteří jsou příliš senzitivní na to, aby mohli trávit všechen svůj čas v přítomnosti jiných lidí. Jestliže se někdo prochází sklíčeně pokojem, tak i oni sami se začnou cítit sklíčeně, a když se v něm prochází někdo šťastný, jsou okamžitě veselí. Jsou příliš snadno ovlivnitelní druhými lidmi, ale právě tato jejich citlivost jim umožňuje vstoupit do vztahu s odlišnými tvary vědomí, jako je například sova nebo dub či mravenec.

Tito obzvlášť citliví lidé mají přirozený sklon žít na okraji nějaké tradiční kultury, kde se na jedné straně mohou přiklonit k lidské společnosti a zároveň být na druhé straně otevření do celého toho pole jiných než jen lidských sil. Stávají se prostředníky mezi danou kulturou a živoucí zemí.

Každá kultura hodná toho jména rozpozná potřebnost takových lidí. Jsou to strážci hranice, kteří pečují o rozhraní mezi lidskou komunitou a divokým, více než jen lidským světem, v němž je lidská kultura zapuštěna. Jejich umění či práce spočívají v udržování propustnosti této hranice, aby zůstala tekutou membránou a neztuhla v nehybnou bariéru.

A není tato citlivost přirozeně vlastní každému z nás? Nemohla by být klíčem k tomu, co se z naší současné kultury vytratilo?

Jde o schopnost, kterou všichni společně sdílíme; je součástí našeho bytí. Existují však lidé, kteří jsou citlivější než ostatní, jde možná až o dvacet procent populace, jimž se skutečně nepracuje dobře uprostřed lidské společnosti. V tom jejich nadání nespočívá. Nejsou nijak dobří v záležitostech rozhodování, které se týkají jejich vesnice, ale jsou velice dobří v navazování vztahů s jinými bytostmi – se zvířaty nebo místními rostlinami – a v rozeznávání toho, co by země samotná mohla od nás potřebovat.

Na Západě, kde se o zemi a celé ostatní přírodě mluví jako o pasivním a neživém souboru objektů, takoví lidé nevědí, co mají se sebou dělat. Není zde rozpoznáváno, že by jejich citlivost mohla být k něčemu dobrá, skutečně pro kulturu nezbytná. Možná se snaží potlačit své instinktivní vnímání, což je činí nemocnými; stávají se zmatenými a často přicházejí do konfliktu s hlavním proudem kultury.

Jedním z hlavních témat tvé knihy je role, jakou v odvrácení se od této vnímavosti, respektive v jejím zakrytí sehrává náš jazyk. Přicházíš s názorem, že oním bodem obratu bylo vymanění alfabetického písma z jeho spojení s přirozeným světem, kdy se námi používaná slova nějakým způsobem odloučila od našeho vnímání.

Je to složitější. Nemyslím si, že existuje jeden určitý moment, v němž se věci zhoršily. Je to dlouhý a subtilní proces a já se pokouším vysledovat některé fáze tohoto postupného vzdalování se od přírody, jemuž jsme podlehli, tohoto našeho vypadnutí z přímého vztahu se zemí.

Protože jsem trikový kouzelník, zajímal jsem se nejprve o smyslovou zkušenost. Zajímalo mě, co mohlo tak přímo zapůsobit na naše smysly, že se staly slepými a hluchými k jiným formám života a vědomí, jež obývají náš svět, a to do té míry, že lhostejně způsobujeme jejich destrukci. Devastace přirozeného světa nepochází z naší nízkosti, ale z určitého druhu zapomnění. Jednoduše nepozorujeme, že se to děje.

Bylo pro mě hádankou, jak se mohlo stát, že jsme se ke zbytku přírody stali tak neteční. Zdá se mi, že způsob, jakým mluvíme, hluboce ovlivňuje to, co vidíme nebo slyšíme z okolního světa. Naše tělo se bezprostředně setkává s věcmi kolem nás jako s oduševnělými silami, jako s mocnými procesy, jež nás vtahují do vztahu se sebou. Pokud o těchto bytostech hovoříme jako o objektech, popíráme naši vlastní bezprostřední smyslovou zkušenost.

Vskutku tím, že definujeme svět jako hromadu objektů, v podstatě stahujeme své smysly, protože naše vnímající tělo přímo zakouší svět jen jako živoucí pole sil. Na druhé straně začít mluvit o světě jako o oduševnělém a živém znamená znovu omlazovat naši přímou smyslovou zkušenost: hovořit způsobem, který je sjednocen s našimi smysly, znovu je otevírat vzájemnosti se smyslovým okolím.

Jak došlo k tomu, že jsme začali mluvit o zemi jako o neživé? Zejména když se v tradičních kulturách předpokládá, že nejen lidé mluví, ale že vše promlouvá? Hlasy a pohyby jiných zvířat utvářejí vlastní jazyky těchto kultur. A nejenom jiných zvířat – dokonce vítr ve vrbách je hlasem, jenž má svůj vlastní význam. Jak nás vůbec mohla napadnout ta podivná představa, že jazyk je výlučně lidskou vlastností a že všechno ostatní je němé, bez jakéhokoliv opravdového výrazu?

Začal jsem si uvědomovat, že existuje jeden faktor, který bezprostředně ovlivňuje naše smysly i náš jazyk a způsoby, jakými mluvíme. Faktor, který bezprostředně vtahuje naše oči a uši zároveň s tím, jak zapojuje jazyk. Tímto faktorem je psané slovo. Začal jsem studovat vznik písma a brzy jsem si všiml, že většina kultur, kterých si my ekologové vážíme pro jejich uctivý a relativně udržitelný vztah k přírodě – jako jsou mnohé severoamerické domorodé kultury – byly orálními kulturami, které tradičně vzkvétaly bez jakéhokoliv formálního systému písma.

Začal jsem žasnout, co to vlastně písmo způsobuje. Zjistil jsem, že každé písmo zvláštním způsobem vtahuje naše smysly, a tak velmi specificky ovlivňuje i náš vztah k jazyku a smyslovému světu. Ale zvláště jedna forma písma, které nazýváme alfabetou, skutečně položila základ pro druh intelektuální distance od přírody, která je obecně rozšířená v západní civilizaci.

Starověká semitská aleph-beth, z níž jsou vlastně odvozeny všechny alfabety, nezaznamenávala v psané formě žádné samohlásky. Čtenář při čtení souhlásek sám doplňoval samohlásky, které jsou ovšem dechovými zvuky. Nepřítomnost psaných samohlásek uchovávala vědomí posvátnosti, které v mnoha orálních kulturách bylo spojeno s větrem a dechem. Pro tyto kultury není řeč nic jiného než utvářený dech a neviditelný vítr je tím pravým mystériem ducha, který propůjčuje všem věcem život a vědomí.

Byli to Řekové, kteří jako první použili specifické znaky pro samohlásky, pro dechové zvuky, čímž účinně desakralizovali vzduch i dech. Umožnili nám tak zapomenout na toto neviditelné médium, v němž jsme spolu s ostatními zvířaty a rostlinami ponořeni, které hmatatelně spojuje vnitřek našich dýchajících těl s vnitřkem stromů a mraků.

Vítr je pro tolik orálních kultur mysté­riem všech mystérií, a přesto je naší kulturou, stejně jako vzduch a dech, často zapomínán. Nemluvíme o vzduchu mezi námi, ale jednoduše o prázdném prostoru. Jako bychom cítili, že tam nic není, žádné fyzické spojení.

Co to bylo, co oddělilo lidi od přírody do té míry, že je napadlo tímto způsobem změnit abecedu? Rád bych věděl, zda oddělení jazyka od jeho bezprostředního spojení s přirozeným světem nebylo podníceno ještě něčím jiným. Podíváme-li se například na některé tradice s fonetickými abecedami, jako je sanskrt nebo tibetština, s tímto druhem popření přírody se v nich bezpodmínečně nesetkáme.

Je to komplexní proces, který se na každém místě děje odlišným způsobem. Když se například objevila alfabeta v Indii, setkala se tam s tak živou a funkční orální kulturou, že ji písmo nebylo nikdy schopné nahradit. Stalo se víceméně doplňkem orální kultury, sluhou mluvených příběhů, které si uchovaly prvořadou roli.

V tomto momentě svého bádání mám pocit, že technologie písma nemusí ztělesňovat distanci, která by zde byla dána jaksi a priori. Domnívám se, že naše nástroje a technologie mají svůj vlastní potenciál a sílu, vlastní schopnost měnit nebo ovlivňovat naše vztahy ke světu, a že bychom je měli tudíž podle toho respektovat. Alfabetické písmo bylo užitečnou a velice krásnou věcí, která zaujala rozličné kultury napříč glóbem. Taková technologie má však vlastní sílu a magii, a jestliže s ní nezacházíme pozorně, může být opravdu nebezpečná.

Myslím si, že odloučení, o kterém mluvíš, to počínající vědomí oddělení mysli od těla, bylo samo umožněno novou reflexivitou, jež vzniká mezi literárním intelektem a jeho vlastními znaky. Kultury, které nemají písmo, začnou samy sebe poznávat především tehdy, když jsou zpětně reflektovány jinými zvířaty a živoucí krajinou: mnoho takových kultur je organizováno totemickým způsobem. Lidská společnost sama sebe zrcadlila v pohybech a vzorech krajiny. Až s příchodem fonetického písma mohou lidé poprvé nad sebou uvažovat v abstrakci od ostatních zvířat a lokální krajiny. Začínají vstupovat do reflexivního vztahu se svými vlastními znaky, a tím obcházet onu původní vzájemnost mezi svými smysly a tělesnou zemí.

Není náhoda, že slovo „spell“ znamená nejen správně uspořádat písmena, aby vytvořila slovo, ale zároveň i kouzlit, čarovat. Začít číst nebo psát s touto novou technologií znamenalo rovněž vytvořit nový druh kouzla. Velice často to znamenalo také očarovat naše vlastní smysly. Jako bychom všichni v západní kultuře byli očarováni abecedou, čímsi jako kouzlem hláskování.

A co televize a počítač?

S psaním jsme začali vstupovat do vztahu s plochým povrchem archu papyru, s plochou stránkou. Ta se později proměnila v plochou obrazovku televize nebo monitor počítače. Jsou to právě tyto placaté povrchy, na něž tolik času civíme, což naprosto odporuje naší prvotní zkušenosti perceptuálního světa jako něčeho, co existuje v hloubce – něčeho, co nás obklopuje, co se vyznačuje vztahy blízkého a vzdáleného, topologií, která se mění podle toho, jak se v tomto světě pohybujeme.

Hloubka je zkušenost vnořeného bytí. Neexistuje dimenze hloubky ve vztahu ke světu, v níž bys nebyl sám zahrnut. Nezískáš zkušenost blízkého a vzdáleného než tak, že jsi do tohoto vizuálního pole sám zapuštěn, někde v něm umístěn. Když spolu s našimi dětmi zíráme na obrazovky, nejde o plně tělesnou zkušenost bytí, situovaného v hustotě perceptuálního pole, není to něco, čeho jsme součástí. Stále více se vztahujeme ke světu jako k něčemu, „na co“ hledíme, než jako k něčemu, „v čem“ jsme ponořeni a čím jsme prostoupeni.

Mou snahou je obnovit tuto zkušenost vnořeného bytí, zapuštěného v hlubinách živoucího světa. To přesně vyjadřuje rčení „hlubinná ekologie“: znamená to být v hlubinách, v houštině tohoto skutečného světa, který jsme omylem objektivizovali, jako bychom se nacházeli mimo něj.

My však nemáme žádné privilegované postavení, z něhož bychom mohli svět obzírat a získat tak jeho úplný plán; jsme situováni uvnitř něho, z moci svého bytí tělesných bytostí. Jsme zapuštěni v houštině věcí. Náš život je spojen s životem světa, jenž nás ze všech stran obklopuje. Takže vyzvat lidi, aby mluvili o zemi jako o živé, znamená je jednoduše požádat, aby si všimli, že jsou uvnitř ní.

Zkrácená verze rozhovoru, který pod názvem The Boundary Keeper vyšel v časopise Sambhala Sun 5/1997. Přeložil a upravil Jiří Zemánek, spolupráce na překladu Barbora Svatá.

Plné znění rozhovoru bude otištěno v chystaném sborníku Abramových textů (O.P.S. Nymburk).

Kniha Davida Abrama The Spell of the Sensuous vyšla v Pantheon Books 1996, její české vydání připravuje nakladatelství DharmaGaia.