Eda Kriseová
Jméno. Milost. Ráchel
Prostor 2007, 175 s.
Prozaička, která debutovala v šedesátých letech a po okupaci nesměla publikovat, psala tyto novely od let osmdesátých – všechny tři se zabývají životními mezníky hlavních postav a jsou pevně zakotveny v daném čase. Příběh Jména je svázán s totalitním režimem a je ze všech tří nejpůsobivější. Jde v něm o zdánlivě banální „pokrytí“: historik, který nemůže publikovat, vydá svou knihu pod jménem bývalé spolužačky, nynější sousedky. Jeho vztah k dílu se přetransformuje ve vztah k ženě, z bezvýznamné puťky se stává cíl sexuální touhy a sebevědomý člověk, jenž žije na okraji systému, se mění v trosku. Podobně „napínavá“ je i Milost, částečně novela v dopisech. Hlavním tématem je tu vina, respektive nevina, a její řešení v rámci bizarního čtyřúhelníku, jehož strany tvoří vrah ve vězení, jeho korespondenční ochranitelka a časem i láska, farář a ředitelka odboru stížností a milostí. Odkrývání pravých pohnutek, pátrání v lidské duši, soustavná hra s paradoxy a protiklady autorce v prostředním čísle svazku vychází, v posledním ovšem fatálně selhává. Ráchel o hypnotické cestě za zapomenutým mateřským jazykem už je jenom duchamornou lamentací, která navíc působí značně vyčpěle a neoriginálně.
Marta Ljubková
Ivan Švanda
Na svahu
Protimluv 2007, 77 s.
Málokterá básnická prvotina se tvoří po desetiletí a zřídkakdy se její následné vydání promění v průřez dosavadní autorovy tvorby. Sbírka Na svahu tím, že tyto události naplnila, je textem demonstrujícím proměny autorovy poetiky v překvapivě celistvém uskupení. Kniha představí několik jeho poloh. Reálný svět je přímou inspirací i obsahem jeho představ. Poetika města, výlety nočními autobusy evokují čtenáři pocit známosti, při které je lehké propustit do sebe Švandův smutek. Zdá se, že všechny situace se již udály, a básník zaznamenává slovy (kterým často nedůvěřuje) pohyb po vnitřní cestě, na které se často smutní, pláče a kde jsou všechny případné radosti uvedeny přívlastky tiché a smutné. Vše je zahaleno pološerem, aby pouze ráno mohlo dát novou naději. Avšak marnost snažení, bláto, bažiny, vlhkost a chladná pousmání, jež lemují námi metaforicky označenou cestu, táhnou autora nejen k zemi, ale až někam do podzemí, odevzdat duši ďáblu. Básník však nezůstává osamocen; na svahu se ocitáme my všichni, kterým se i přes vytrvalou touhu růst a vzdorovat často podemílá zem pod nohama. Ač je to poezie plná drtící tíže, jež dopadá na člověka bez ptaní, vládne autor jazykem natolik silně, že všechen smutek, který po přečtení zůstává, je smutkem hýčkaným a střeženým v samotě každého z nás. Sbírka je možným průvodcem po večerních i ranních mlhách v naší každodennosti.
Zuzana Malá
Po městě, jež je mi souzeno – Brněnská zákoutí v poezii
Editoři Petr Čermáček, Miroslav Chocholatý, Norbert Holub, Ondřej Slabý
Weles 2007, 104 s.
Soubor nazvaný podle básně Ivana Blatného má za cíl zachytit atmosféru města, jehož mizejících koutů si dnes málokdo všímá. V souboru nalezneme na čtyřicet básnických portrétů Brna od čtyřiceti různých básníků. Prostor zde dostali tvůrci, kteří se v Brně buď narodili nebo k němu měli výjimečný vztah. Přesto se editoři brání tomu, že by jejich dílo bylo reprezentativní antologií autorů jednoho města. Zdůrazňují, že jde o výběr, který má pouze poetické cíle. Najdeme v něm jak známá brněnská jména, jako Viola Fischerová, J. H. Krchovský, Zdeněk Rotrekl nebo Ludvík Kundera, tak autory, jejichž jména neznalému mnoho neřeknou. Poezii organicky doplňují černobílé fotografie. V pěti tematicky odlišených souborech se představuje pět fotografů – David Židlický, Jiří Víšek, Vojtěch V. Sláma, Miroslav Myška a Evžen Sobek. Svými objektivy zachycují tajemnou atmosféru brněnských zákoutí, jejich souboj s moderním světem i melancholii vzpomínání. Opět se dostává ke slovu krása v ošklivosti. Černobílé snímky pronikají hlouběji než jen k zachycení opadávající omítky, zašlých nápisů nebo rozbitých oken. Nejsou postěžováním na nevděčnost lidí. Fotografové snad nostalgicky, ale s neobyčejným citem zachycují pohádkovost míst. Jako by se obrazy stávaly branou do jiného, poetického světa.
Dominika Pospíšilová
Ivona Březinová
O Puclíkovi
Ilustrovala Marie Tichá
Knižní klub 2007, 216 s.
Kniha koncipovaná jako uzavřený tvar ohraničený konkrétním časem a rozfázovaný do jednotlivých předem daných úseků je jedna z nejstarších literárních forem. Celek jednoho roku, kdy na každý den připadne jedna pohádka (básnička, písnička, říkanka, příběh, obrázek, rada, poznatek anebo úkol), je forma využívaná v dětské tvorbě čím dál častěji. Obvykle všech 365 textů spojuje výrazná postava, procházející dějem, a příběhy jednotlivých dnů jsou jen dílčím kamínkem velké mozaiky. Známá dětská autorka pro svoji poslední knihu zvolila právě tento model. Aby získala nového, neotřelého a srozumitelného hrdinu, nechala obživnout dílek skládačky Puzzle, kterému vetkla do vínku zvídavost, neposednost, ale i touhu po dobrodružství a lásku k pohádkám, tedy vlastnosti, se kterými se může dětský čtenář snadno ztotožnit. Pro základní rámec, do něhož je děj zasazen, autorka zvolila osvědčený recept hrdina versus jeho dětský majitel, v tomto případě panáček Puclík a jeho lidská přítelkyně Lucka, prostřednictvím jejíhož náhledu na svět může vyprávění udržovat kontinuitu s realitou dnešního dítěte. Výběr jednotlivých minipříběhů je leckdy až příliš různorodý, sjednocujícím prvkem je především dodržování kalendáře, kdy texty odpovídají svátkům, počasí anebo událostem k tomu kterému dni se vztahujícím, jako jsou Tři králové, Velikonoce, prázdniny, odlišná roční období, Mikuláš nebo Vánoce.
Magdalena Wagnerová
Josef Havel
Ve službách Jeho Veličenstva
Oftis 2007, 252 s.
K historii rakousko-uherského impéria patří i dějiny jeho jadranského námořnictva. Samostatnou kapitolou je vzpoura námořníků v Boce Kotorské, která znamenala zvrat v národním sebeuvědomění vojenských českých jednotek. Nejen jí, ale i ostatnímu dění se věnují dosud nezveřejněné zápisky Neklana Velebila, jenž sloužil na císařských lodích jako námořní lékař. Měl tak skvělou možnost obeznámit se s organizací, personální skladbou i technickou úrovní „maríny“. V době povstání v Boce Kotorské se z titulu lékaře pohyboval jak mezi vzbouřenci, tak i velením, a tím jsou jeho zápisky přímo z první linie. Líčení životaběhu Neklana Velebila jsou realistickým popisem společenských poměrů ve válčící monarchii, zápisky pokračují přes období ČSR a nacistickou okupaci až do roku 1968 a významně přispívají k poznání národní historie. Dalším z protagonistů je Josef Hubálek, slouživší v řadách rakousko-uherské pozemní armády. V zápiscích hojnou měrou ilustruje poměry v armádě na sklonku monarchie. Procestoval s vojskem Itálii, Tyrolsko, Halič, Ukrajinu (pozoruhodné, že se tehdy ještě páchaly sebevraždy při odhalené zpronevěře státních peněz). Po vzniku ČSR se až do konce života věnoval medicínské praxi. Knihu doplňují fotografie, tabulky hodností a vlajek a biografické medailony.
Vít Kremlička
Svědectví – osudy politických vězňů 1947–1976
Editorka Ludmila Vrkočová
Nakladatelství Ludmila Vrkočová 2007, 331 s.
Po Bartoškově Českém vězni a několika dalších knihách rozhovorů s politickými oběťmi komunistického režimu se dostává čtenáři do ruky další soubor podobného rázu, vzniklý tentokrát nikoli ve velkém nakladatelství, nýbrž nákladem nezávislé hudební publicistky a novinářky. Úvodní slovo Ivana Medka otevírá sérii různorodých osobních výpovědí s explicitně vysloveným záměrem vydat memento, zabránit zapomínání někdejší politické zvůle. Na třech stovkách stran se setkáváme s devětadvaceti osudy, tvořícími sociologicky různorodé spektrum – od řeholnic a kněží přes hokejového reprezentanta až po předsrpnového armádního důstojníka. Časové vymezení v podtitulu je s ohledem na obsah trochu nepřesné, je zde totiž řeč i o letech osmdesátých a devadesátých. Soubor nezapře svůj původ v cyklu rozhlasových pořadů pro Svobodnou Evropu a Český rozhlas. Výpovědi politických vězňů jsou ponechány v jazykové podobě mluveného slova, včetně obecné češtiny či prvků dialektu, takže vyniká jejich autenticita i větší či menší míra autostylizace. Nejedná se přitom v pravém slova smyslu o rozhovory. Jednotlivá svědectví plynou v podobě monologů, někdy ucelených, jindy lehce chaotických. Knihu doplňuje fotografická příloha. Výtku zaslouží lehká zmatečnost popisek ve vztahu k textu (záměna křestních jmen některých protagonistů) a nedokonalá grafická úprava.
Matěj Kotalík
Filip Karfík
Duše a svět
Oikoymenh 2007, 248 s.
Každá knižní podoba původně časopiseckých, sborníkových či k jiným účelům určených statí je vždy hned v úvodu vystavena kritice, nakolik je jejich nové seskupení soudržné či vůbec odůvodnitelné. Co je jednotícím prvkem všech devíti studií z řecké filosofie? Co může spojovat témata jako rozbor duchovní pozice Platóna mezi Hérakleitem a Parmenidem na jedné straně a interpretační recepci Plótina u Pierra Hadota a Wernera Beierwaltese na straně druhé? Tuto otázku pak komplikuje skutečnost, že vnitřní propojenost mezi tématem smrti u Faidóna a zrození u Timaia je intenzivnější než mezi úvodní statí o platónské ontologii a recepcí Plótina u dvou jeho významných interpretů minulého století. Švy mezi jednotlivými studiemi se však po četbě celé knihy nakonec jeví jako předěly mezi jednotlivými kapitolami jedné knihy. Autorova přesnost spojená s interpretační invenčností propojuje témata z různě odlehlých částí řecké filosofie. Balancování mezi pasážemi, které bychom mohli chápat jako výklad historika filosofie, a částmi výkladu, které jsou výkonem filosofa dostatečně odpoutaného od interpretovaného textu, se nakonec jeví jako přednost knihy. Lze si položit otázku, nakolik musí (či nemusí) být filosof zároveň historikem svého oboru. Filip Karfík je jistě obojím, a tak nezapomíná na antické základy naší přítomnosti.
Michal Janata
Daniel Diehl, Mark P. Donnely
Historie kanibalismu aneb Ochutnej svého souseda
Přeložili Bronislava a Jiří Bartoňovi
Práh 2007, 306 s.
Kniha dvou spisovatelů a dokumentaristů těží především ze svého atraktivního tématu. Autoři se prezentují jako zruční popularizátoři a svůj text stavějí někam na pomezí populárně-vědecké knihy a bulváru. V krátké úvodní studii provádějí zběžnou klasifikaci kanibalských praktik (rituální kanibalismus, kanibalismus jako důsledek extrémní situace, deviantní kanibalismus), této klasifikaci však chybí dostatečně odborný (historický, antropologický) podklad. Drtivá většina textu je pak věnována nejproslulejším psychopatickým kanibalům a tvoří ji patnáct medailonků, rekonstruujících jejich životní příběhy na základě rozličných zdrojů. Tyto citační zdroje jsou sice náležitě uvedeny, často se však jedná pouze o pofiderní internetové stránky. Jednotlivé portréty jsou však dovedně a napínavě napsanými morytáty o hvězdách kanibalského nebe (Alfred Packer, Ed Gein, Andrej Čikatilo, Jeffrey Dahmer, Armin Miewes) a dohromady vytvářejí působivou encyklopedii temných zákoutí lidské duše. Historie kanibalismu disponuje kvalitním překladem, ale zároveň množstvím faktických chyb (dezinterpretace událostí na francouzské fregatě Medusa z roku 1816) a překlepů. Kniha tak uspokojí především čtenářské lovce senzací a milovníky brutálních a bizarních příběhů, ti ostatní budou nuceni dále čekat na seriózní publikaci k danému tématu.
Jan Jílek
Vladimír Mařík, Olga Štěpánková, Jiří Lažanský
Umělá inteligence 5
Academia 2007, 544 s.
Pátý díl série knih o umělé inteligenci je věnován především robotice. Jednotlivé příspěvky jsou oproti předcházejícím dílům tematicky podstatně různorodější, oscilují mezi matematikou, inženýrskými aplikacemi, filosofií, ale třeba i lingvistikou, medicínou, kryptografií nebo prací se znalostmi v komerční sféře. Srovnávají se zde přirozené a umělé systémy, opakovaně se vrací zamyšlení nad motivacemi výzkumníků. Texty jsou dílem nejen domácích, ale i zahraničních odborníků. Různorodost témat a živý, místy až esejistický jazyk činí alespoň některé z příspěvků dobře přístupné i laickým zájemcům o problematiku. Kyborgové se střídají s otázkami po vztahu matematiky a krásy, od počítačového řešení sudoku se přejde k otázce, zda živé organismy jsou stroji (a jakými?), hračičkáři si mohou přečíst návod, jak s pomocí relativistické fyziky sestrojit systém, který nám sdělí i odpověď na otázku vyžadující projít nekonečně možností. Dalšími, faktičtějšími tématy jsou třeba hlasový dialog s počítačem, umělé vidění nebo zpracování taktilních informací, ale i populární robotický fotbal. Zájemci o teorii vědy si zase mohou přečíst o vztahu mezi umělou inteligencí a Ockhamovou břitvou. Občas snad jen chybí lehké objasnění, kdy jde o pohled autorů a kdy o mainstream přijímaný v rámci celého oboru.
Pavel Houser
Milan Nakonečný
Neznámý filosof Louis-Claude de Saint-Martin – marinismus kdysi a nyní
Malvern 2007, 108 s.
Milan Nakonečný (1932) je poměrně zvláštní figurou našeho kulturního světa. Vedle nudných, rigidních a postpozitivistických učebnic obecné a další psychologie najdeme v jeho obsáhlé a stále se rozšiřující bibliografii také rozličné okultní spisy a knihy o dějinách krajní pravice, v nichž otevřeně dává najevo své názorové a politické smýšlení. Jediné, co tyto práce, kromě jména na obálce, spojuje, je nemalá míra moralismu – obecné a dobře známé řeči o tom, v jakém to žijeme morálním bahně –, který někdy působí až směšně. Jeho nejnovější práce, útlá kniha o filosoficko-okultní společnosti martinistů, která je přepracováním starší práce na totéž téma, se rovněž podobným momentům nevyhne. Celkově jde ale o milé a neškodné připomenutí již poněkud marginalizovaného jevu včetně podrobného životopisu zakladatele směru, Louise-Clauda de Saint-Martina, podepisujícího se jako Neznámý filosof. Kniha je však více popisem nežli interpretací jeho myšlení a stručným výčtem z dějin organizací na Saint-Martina navazujících. Je psána s jistou radostí ze zájmové činnosti a nemalým přehledem v oboru. Ačkoliv se nejedná o nijak zásadní nebo přelomový spis, je to jedna z těch méně zbytečných knih na našem nejen okultním knižním trhu.
Vojtěch Varyš