literatura
Jana Štroblová a Josef Hrubý
Jana Štroblová (1936), básnířka, esejistka a překladatelka poezie Mariny Cvetajevové, byla zaměstnána v literárně--dramatické redakci Československého rozhlasu a podílela se na obnovení činnosti Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Vedle výboru ze svého celoživotního díla Bylo nebylo – jsme nejsme (2006) vydala sbírku lyriky Třetí břeh. Josef Hrubý (1932) je zakladatel básnické skupiny Červen 63, v jeho díle jsou patrné vlivy civilismu Skupiny 42, jejímž byl souputníkem, spolu s impulsy evropského literárního existencialismu. Pokřtí svou novou sbírku Miláček Arcimboldo.
PEN klub (Vodičkova 32, v pasáži 4. dveře vpravo, Praha 1 – Nové Město), ve čtvrtek 10. 1. v 17.05.
–pa–
Konference ve Wannsee
S podtitulem Rekonstrukce dějinné události uvádí Činoherní studio v Ústí nad Labem „lehce inscenovanou podobu“ jednoho neblahého setkání. Dne 20. ledna 1942 se ve vile na břehu berlínského jezera Wannsee konala porada o koordinaci a provádění „konečného řešení židovské otázky“. Svolal ji Reinhard Heydrich a zúčastnili se jí především vysocí úředníci významných ministerstev a úřadů. Dodnes není jasné, co přesně bylo jejím cílem. Snad to měly být technické detaily realizace, snad prokázání jednoty všech státních, stranických i vojenských úřadů Třetí říše, snad také demonstrace Heydrichovy mocenské pozice. Historické memento připravili Filip Nuckolls a Vladimír Čepek.
Činoherní studio Ústí nad Labem (Varšavská 767), v pondělí 14. 1. v 19.00.
–ml–
Divoký kosatec
Americká básnířka Louise Glücková (1943) vyučuje tvůrčímu psaní na Univerzitě v Yale a za svou sbírku Divoký kosatec (1992) obdržela Pulitzerovu cenu. Její poetika se vyznačuje minimalismem, přímočarostí, ba až strohostí vyjádření. Petr Borkovec uvede Veroniku Revickou, která bude číst ze svého překladu; s komentáři se připojí básník Justin Quinn a filosof a esejista Stanislav Komárek.
Café Fra (Šafaříkova 15, Praha 2), v úterý 15. 1. v 19.30.
–pa–
divadlo
Poslední nákup v Ostravě
Slovenský dramatik Viliam Klimáček uspěl doma i v Česku. Jeho provokující hry, v nichž se vyjadřuje k nejaktuálnějším otázkám současného konzumního života, nemají u nás obdoby, i proto autor posbíral množství cen v naší soutěži o původní hru (s nadsázkou se dá říct, že jen kvůli němu je vypisovaná pro české i slovenské dramatiky). Jeho texty mají úspěch i proto, že je lze uvádět jak na kamenných scénách, tak na jevištích alternativních. Klasickým příkladem je jeho Hypermarket – k názvu netřeba nic dodávat. Nejen že ho ve své letní „boudě“ mělo kdysi na programu Národní divadlo, uvedlo ho i progresivní ostravské Divadlo Petra Bezruče (v režii Janusze Klimszy). Ostravští se s hrou, v níž nejde o nic míň než o dobrý nákup, tento měsíc také v derniéře rozloučí.
Divadlo Petra Bezruče Ostrava (třída 28. října 120), v pátek 11. 1. v 19.00.
–ml–
Dvakrát Preissová
Gabriela Preissová (1862–1946) psala celý svůj život, přesto její nejzdařilejší a veřejnosti nejznámější texty pocházejí z konce 19. století – inspirována svými povídkami Obrázky ze Slovácka napsala dvě dramata: Gazdinu robu a Její pastorkyni. V Obrázcích jsou nejčastějšími náměty láska mladých lidí, jejich iluze a konflikty, okouzlení a rozčarování, stejně jako sociální překážky a předsudky. Své náměty z prozaických textů zpracovala autorka i dramaticky. A inscenačně? V Praze lze během tohoto víkendu volit mezi Evou a Jenůfou: Gazdina roba měla v Divadle pod Palmovkou (Zenklova 34, Praha 8) premiéru v minulé divadelní sezoně, Její pastorkyňa má premiéru právě v těchto dnech ve smíchovském Švandově divadle (Štefánikova 57, Praha 5). Obě inscenace se hrají v pátek 11. 1. a v sobotu 12. 1. v 19.00.
–ah–
Dobře placená procházka
Setkání Miloše Formana s opusem Suchého a Šlitra ze šedesátých let (a s mnoha invenčními spolupracovníky) se vyplatilo – ze zdařilé inscenace, o níž jsme psali v A2 č. 19/2007, se jistě těší vedení opery, ale hlavně diváci a ostatně i kritici: inscenace získala Cenu Sazky a Divadelních novin. Procházka není vzhledem k náročnému obsazení často na programu, o to víc by měli zbystřit ti, kteří tento zábavný, nepietní, profesionálně provedený kus ještě neviděli. Nostalgie pro všechny generace bude k vidění v Národním divadle (Národní 2, Praha 1) v neděli 13. 1. v 16.00 a 20.00.
–ml–
film
Východní přísliby
Nový film kanadského mistra Davida Cronenberga potvrzuje obrat v režisérových uměleckých zájmech, který zahájily již předloňské Dějiny násilí. Zatímco filmovou identitu si Cronenberg vybudoval bizarními obrazy roztodivných mutací a tajuplných úchylek (Shivers, Crash a eXistenZ), v posledních dvou snímcích lze sledovat jasný příklon k žánrovému zkoumání, zabalenému do formálně umírněného kabátu. Zatímco Dějiny násilí byly svébytnou variací na svrchovaně akční téma pomsty, Východní přísliby experimentují s žánrem mafiánského filmu, který se odehrává v londýnském podsvětí. Porodní asistentka Anna (Naomi Wattsová) se shodou náhod dostane k důkazům, jež ohrožují jeden velmi významný ruský gang působící v Londýně, pro nějž jako loajální zaměstnanec pracuje Nikolaj Lužin (Viggo Mortensen). Osudové setkání staví Nikolaje před těžkou volbu – musí se rozhodnout mezi bezbrannou a krásnou dívkou a všeho schopnou mateřskou organizací... Cronenbergovo drama je syrovým obrazem „špíny Londýna“ a v ní potopené imigrantské problematiky. V dalších rolích se objevují Armin Mueller-Stahl, Vincent Cassel a zasloužilý polský režisér Jerzy Skolimowski.
Premiéra 10. 1.
–jj–
Přehlídka japonských filmů
Ambice založit tradici systematické prezentace nekomerční japonské soudobé filmové tvorby dala vzniknout prvnímu ročníku přehlídky Eigasai. Hlavními pořadateli jsou Česko-japonská společnost a The Japan Foundation, přičemž dramaturgii si vzala na starost japonská strana (do výběru zasáhla i Asociace japonských filmových kritiků). Program každý den nabídne projekci jednoho ze šesti snímků prezentujících kinematografii Japonska v rozmezí let 2000–2004; ve většině případů půjde o českou premiéru. Organizátoři si vytkli za cíl oslovit všechny vrstvy publika a zprostředkovat obraz současného Japonska a vnitřního světa jeho obyvatel. Filmy jsou opatřeny českými i anglickými titulky, vstupné na projekci činí 70 Kč, permanentka na všechny tituly 200 Kč. Součástí bude také doprovodný program (divadelní představení loutkáře Noriyukiho Sawy, výstava a předvádění japonských kimon, dílny kaligrafie a další). Podrobné informace najdete na japan.cz/eigasai.
Kino Lucerna (Vodičkova 36, Praha 1), od 10. 1. do 16. 1.
Projekt 100
Existence 14. ročníku této každoroční putovní přehlídky deseti kvalitních snímků napříč dobou i žánrem nebyla nejjistější a organizační zádrhely (změna vedení AČFK a neproměněné nominace některých titulů) se promítly i do jeho finální skladby. Mezi desítku filmů – devíti celovečerních a jednoho krátkometrážního – byl tak nakonec zařazen i opus Wernera Herzoga Aguirre, hněv boží (Německo, 1972), jejž do českých kin „přivedl“ již v říjnu 2007 Národní filmový archiv, i polský film Náměstí Spasitele (2006, režie Krzysztof Krauze, Joanna Kos-Krauze), který vypadl z přehlídky Střední Evropa. Ale i když nevyšla koupě Kmotra, rozhodně není proč nad novým ročníkem lámat hůl. Je pestrou paletou témat i režijních stylů, a nabízí rovnoměrně díla klasická i ta, jež prezentují současnou tvář kinematografie. Díky Projektu 100 se do distribuce mimo jiné dostane výborný snímek Želvy mohou létat (Írán/Irák, 2004), Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie (Francie, 1972) či lyrická výprava Dušana Hanáka do lidských samot Obrazy starého sveta (Československo, 1972). Do české distribuce konečně jde Nový svět (USA, 2005) filmaře-filosofa Terrence Malicka. Film, který jde ke kořenům vztahu mezi člověkem a přírodou, si uvedení na plátnech kin rozhodně zaslouží. Podrobné informace o titulech, organizaci a místech, v nichž se projekce uskuteční, na projekt100.cz.
Od 10. 1. do 31. 5.
–lg–
hudba
Sonicky bujný večer v Plzni
Noise.Industrial.Ambient.Experimental.Night: všeříkající název akce, sonicky bujné mixle v piksle české scény. Škatulku noise reprezentují veteráni Napalmed, improvizátoři, jejichž hluk elektřiny, hlasu i kovů se šíří do světa po nepřehledné síti vláken do-it-yourself a undergroundové distribuce. Energii kapely z Mostu je ale nejlépe vychutnat živě, v tuzemských industriálně-hlukových vodách jsou jednoznačně nejživější rybou. Pražští Kašpar von Urbach sázejí na dotaženou stylizaci a křísí industriální hudbu tak, jak byla definována před čtvrtstoletím v Západním Berlíně. Kytary, bicí nástroje z kovového odpadu, komponované písně s lakonickými texty v češtině i němčině (die Flasche ist leer wie ich…), a ač trochu retro, jde o vizuálně i zvukově dotažený tvar. Nováčci scény, K-lxm a Fan Tim Kim, podobně jako Napalmed směřují do hájemství neotesaného, surového noise undergroundu, jejich instantní dekompozice jsou opravdu lo-fidelity, z tvorby prvního z nich čiší pozoruhodný, urputně soustředěný neklid.
Rock Café Bar Che Guevara (Na Roudné 1, Plzeň), v sobotu 12. 1. ve 20.00.
Do Vídně na Pita & Jade
Budete-li v sobotu ještě jižněji než v Plzni, navštivte v rakouské metropoli klub, jehož komorní atmosféru už dávno přerostla jeho reputace centra vídeňského hudebního experimentu, a hlukový zážitek vás rovněž nemine. V Londýně narozený Peter Rehberg alias Pita je jedním z tvůrců elektronické hudby, kteří se zjevili na přelomu tisíciletí v rámci vzedmuté vlny laptopové scény. Příklon k hlasitému vyjadřování a láska k ne-žánrové improvizaci ho svedly dohromady s všežravým Jimem O’Rourkem, nestorem industriálu Z’evem či laptopovým guruem Fenneszem; s kytaristou Stephenem O’Malleym z oslavovaného drone-meatlového dua Sunn O))) vystavěli pozoruhodné stěny zvuku coby KTL. Pod pseudonymem Jade se skrývá experimentální filmařka a spoluředitelka vydavatelství Mosz Records Michaela Schwenterová, která Rehbergův zvuk doplní obrazem.
Rhiz (Guertelbogen 37&38, Vídeň), v sobotu 12. 1. ve 20.00.
Please The Trees + C
Hudebním tiskem opěvovaná „naděje domácího indie-rocku“ pokřtí své debutové album. Skupina vznikla setkáním členů táborské skupiny Some Other Place s písničkářem Václavem Havelkou (alias selFbrush). Zasněná melancholie táboritů, kteří se v rámci pravidel zvoleného žánru pokoušeli očistit rock od vidláctví a grungeové špíny a implantovat do něj tklivost a lyričnost, se vhodně protnula s Havelkou vzývaným, neokázale podivným písničkářstvím. Dva žánrové klony daly vzniknout atmosférickému celku vyšší úrovně; četná pochvalná přirovnání omílají jména Hüsker Dü, Wilco, Sonic Youth či The Mission. Renomé si Please The Trees získali účinkováním na festivalech doma i v zahraničí a předskakováním na turné Tata Bojs, téměř živě nahraný debut Lion Prayer bude pokřtěn v Akropoli za spoluúčasti rovněž táborských C.
Palác Akropolis (Kubelíkova 27, Praha), ve středu 16. 1. v 19.30.
–pf–
výtvarné umění
Džínový vzpomínky
František Matoušek (viz rozhovor v A2 č. 8/2006) pracuje technikou párané malby, respektive malby na parciálně vypáranou džínovinu. „Rovnoběžné nitě jsou opatrně vytaženy z hrubé osnovy plátna jako přesně vyměřené úsečky. Tím vznikají různě velké plochy řídkého plátna. Následná malba má tedy různou barevnou nasycenost. Prosvítající podklad, rozdílná intenzita barev a třepící se vlákna opticky vytvářejí dojem plasticity,“ popsal metodu výrazné osobnosti současné české malířské scény literární historik Zbyněk Fišer (recenze na kuřimskou výstavu Portréty, A2 č. 33/2006). František Matoušek (1966) studoval v letech 1993 až 1999 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Jiřího Davida a v letech 1995–1998 byl členem skupiny Luxsus. Jeho častými hlavními tématy jsou temně modré krajiny (včetně městských) a z paměti napůl vypárané a stylizované portréty. V Olomouci má nyní samostatnou výstavu a zároveň se účastní pražské kolektivní výstavy Resetting.
Galerie Caesar (Horní náměstí – radnice, Olomouc), do 26. 1.
–vl–
Rittsteinovou Vlhkou stopou
Národní galerie připravila retrospektivní výstavu jednoho z nejvýznamnějších českých malířů střední generace Michaela Rittsteina. Rittstein se narodil v roce 1949, vystudoval AVU (1974, A. Paderlík). Roku 1987 založil Volné seskupení 12/15, je členem SVU Mánes a v současnosti také vede ateliér malby na své alma mater. Vyznačuje se rozmáchlou, charakteristickou malbou, v níž převažuje groteskní pohled na každodenní život. Satira, ironie, sarkasmus všedních mikropříběhů jistě zaujmou i laické návštěvníky výstavy, ti nejnadšenější si mohou zakoupit též opulentní dvojjazyčný katalog. Kurátorem výstavy Vlhkou stopou je Tomáš Vlček.
NG – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7), do 27. 4.
–ml–
televize
Manderlay
Druhá část provokující trilogie Larse von Triera, tentokrát na téma otroctví a svobody. Dánský enfant terrible v ní uvádí znovu na scénu Grace – hrdinku svého předchozího snímku Dogville. Nicole Kidmanovou tu však vystřídala Bryce Dallas Howardová. Poté, co Grace utekla i se svým mafiánským otcem a jeho početným doprovodem z vystříleného Dogville a vydali se do pouští kdesi v Alabamě, narazili na vesnici Manderlay. V ní jsou konfrontováni s děsivou krutostí a nespravedlností otroctví. Není divu, že Grace nemůže zůstat stranou a rozhodne se zasáhnout. Ovšem s jakým výsledkem? Pořádky udržované celá desetiletí se hroutí, ale osvědčí se výuka otroků demokracii? Lars von Trier opět vznáší množství velmi sugestivních otázek a nabízí divákům svůj netradiční pohled na svobodu a otroctví. Ačkoliv se reálie filmu mohou zdát vzdálené našemu životu, jejich paralelu není těžké v současném světě najít. Švédsko--dánské drama (2005) v anglickém znění s titulky.
ČT2, ve čtvrtek 10. 1. ve 23.10.
Život v peří
Časosběrný dokument režiséra a kameramana Martina Řezníčka sleduje v průběhu čtyř let životy lidí spjatých s nevšedním divadlem Continuo, jehož krédem je nepřetržitě žít divadlem. Dokument si klade otázku, co všechno můžeme obětovat divadlu a zda je možné s ním žít. Film je tak především esejem o svobodě a o výkupném, které se za ni platí. A také o ztrátě svobody pro snahu opět ji získat, zkrátka o těžko pochopitelných protikladech našeho počínání. Kdo je zvyklý na Řezníčkovy poetické pocty českým outsiderům (Sbohem slunce o Alénu Divišovi či Jan Křížek – sochy a včely), bude asi překvapen jemnou ironií a odstupem, s nímž dokumentarista divadelníky portrétuje – ostatně i název filmu je ironickým pojmenováním syrového stavu života, v němž se tvořící člověk často nachází.
ČT2, v neděli 13. 1. ve 20.55, repríza v úterý 15. 1. v 1.40.
Láska a smrt
Příznivcům nočního filmového klubu a inteligentního humoru je určena skvělá parodie na literaturu, politiku i filosofii 19. století, stejně jako na historické romány typu Vojna a mír. Scenárista, režisér a herec Woody Allen tentokrát totiž situoval děj své komedie do carského Ruska 19. století, do doby napoleonských válek. Hlavní postavou je obyčejný, tak trochu neduživý bojarský synek Boris (v Allenové podání) s celoživotní láskou ke krásné sestřence Soně (Diane Keatonová). Ironií osudu právě Boris má zaplatit vlastním životem za zločin, který nikdy nespáchal. A právě tento okamžik slouží k tomu, aby retrospektivně vyprávěl tragikomickou historii svého života. Film Láska a smrt je neobyčejně vtipnou filosofickou lahůdkou na existenciálně pojaté téma – sex a konec života. Také tady nalezneme Allenovy originální vizuální gagy, nejednou inspirované proslavenými tituly světové kinematografie: Kachní polévka, Světla velkoměsta, Sedmá pečeť a Křižník Potěmkin. Děj provází hudba Sergeje Prokofjeva, za kamerou tentokrát stál klasik frankofonního filmu Ghislain Cloquet. Americký film (1975) v anglickém znění s titulky.
ČT2, v pondělí 14. 1. v 0.15.
–kb–
rozhlas
Noc s hudbou
Na milovníky hudby trpící nespavostí myslí stanice Vltava prakticky denně. V rámci nočního bloku utěší příznivce menšinových žánrů jako nikdy přes den. Popůlnoční vysílání začíná programem z cyklu Soudobá hudba: František Čech a Dvořákův komorní orchestr pod vedením Vladimíra Válka zahraje Koncert pro flétnu a smyčcový orchestr s cembalem Josefa Matěje. Následovat bude Koncert pro flétnu a orchestr Jindřicha Felda v podání Jeana Pierra Rampala a České filharmonie, řídí Václav Jiráček. Noční vlna jazzu přinese Jazz Allegro Dansabile, vystoupení Kvinteta Pedra Moreiry a Smyčcového kvarteta v Kulturním centru Belém v Lisabonu a pak začne „magická předjitřní hodinka s klasickou hudbou Indie“ – na flétnu bansuri zahraje Rajendra Prasanna. Dobrou noc a dobré ráno!
ČRo 3 – Vltava, v pondělí 14. 1. v 1.05, 2.00 a 3.00.
Mozaika
Nejsmysluplnější ranní kulturní servis nabízí také stanice Vltava. Nehodláte--li vstávat u hitů osmdesátých let, můžete si zde každý pracovní den vyposlechnout pozvánky, rozhovory, glosy, recenze či výběr z kulturních stránek domácího i zahraničního tisku. Výběr hudby bývá slabší a také některé příspěvky přesahují únosnou délku, rozhodně ale začnete den aspoň trochu důstojně.
ČRo 3 – Vltava, pondělí až pátek od 7.00 do 9.00.
Esej v rozhlase
V záplavě rozhlasové hudby se tu a tam objeví kompaktní blok mluveného slova. Veřejnoprávní rozhlas odvážně nabízí esej, pro nějž má i vlastní blok: Psáno kurzívou. Tentokrát přečte, co si kurzívou sám napsal, český spisovatel a novinář Ondřej Vaculík (1954), někdejší zástupce šéfredaktora Literárních novin. Jako zaměstnanec rozhlasu bude mít jistě s tímto médiem zkušenosti. Uvidíme – či spíše uslyšíme –, co se bude skrývat pod jeho kurzívou Ať děláme, co děláme, odezva žádná aneb Studentské artikuly v Kutné Hoře.
ČRo 3 – Vltava, v pondělí 14. 1. v 10.00.
Zdeněk Pinc
Třetí lednový týden se budou na pokračování vysílat rozhlasové vzpomínky filosofa, esejisty a univerzitního pedagoga Zdeňka Pince. Pinc se narodil roku 1945, po studentských aktivitách na konci šedesátých let byl aspirantem Jana Patočky, ale roku 1973 byl z Filozofické fakulty UK vyloučen; později vedl domácí semináře. Po revoluci se vrátil do „veřejné sféry“, vedl mj. Katedru filozofie na Pedagogické fakultě. Zdeněk Pinc se věnuje hlavně fenomenologii, filosofii výchovy a etnologii, na daná témata publikoval řadu knih. Pětidílné vzpomínky připravil Jan Kašpar a budou se vysílat celý týden.
ČRo 3 – Vltava, poprvé v pondělí 14. 1. v 11.30 (repríza 15. 1. v 0.05).
Strážkyně odkazu
Radiodokument o Geraldině Muchové, druhé ženě spisovatele Jiřího Muchy, Skotce, která se řízením osudu stala „strážkyní odkazu“ slavného Čecha Alfonse Muchy. V době, kdy se s Jiřím Muchou seznámila, měl už za sebou krátké manželství s hudební skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou. Vzali se v Anglii v roce 1941, žili dlouho v Česku, ale Muchová se v sedmdesátých letech nadlouho odstěhovala, aby mohl její manžel snadněji vycestovat. Vídali se při jeho výjezdech do zahraničí a koncem osmdesátých let do Prahy často jezdila. Definitivně se vrátila těsně po revoluci, ale manžel zemřel už v roce 1991. Muchová spolu se synem Johnem (který žije částečně v Londýně a částečně v Praze) založila a spravuje Nadaci a muzeum Alfonse Muchy. Dokument připravil Zdeněk Bouček. Účinkují Jiří Plachý a Vlasta Peterková. Hovoří Geraldine Muchová a Zdeněk Bouček. Natočeno v roce 1996.
ČRo 1 – Radiožurnál, ve středu 16. 1. ve 21.45.
–ml–
ah – Anna Hejmová / jj – Jan Jílek / lg – Lukáš Gregor / kb – Kamila Boháčková / vl – Vincenc Lichnovský / ml – Marta Ljubková / pa – Petr Andrea / pf – Petr Ferenc