Gabriel García Márquez
Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce
Přeložila Blanka Stárková
Odeon 2008, 160 s.
Cestoval jsem jednou v dosti podroušeném stavu metrem a vedle sedící slečna četla zabalenou knihu. Podotkl jsem, že jako profesionálovi mi stačí jeden jediný pohled na stránku k určení autora a díla. Moc důvěryhodně jsem asi nepůsobil a sotva bych v hádankové loterii obstál, kdyby první slovo, na něž můj zrak padl, nebylo „Macondo“. Ovšem dnes u nás už dávno není Márquez vnímán jako autor jedné knihy, ostatně máme před sebou šestnáctou položku jeho díla, vycházejícího v Odeonu. Obsahuje sedm povídek z let 1961–1972. Z horkého kokosového mléka autorovy imaginace se rodí a vystupuje vždy cosi dosud nevídaného a neslýchaného, oblažení nemá daleko k obluzení – koneckonců autorovy postavy jsou často šarlatáni a podšívkové, jejichž lektvary se vyznačují strašlivým složením i účinky, a navíc „obyvatelé Karibiku dovedou změnit svou přirozenost, aby podfoukli Gringy“. Pitoresknost i pikaresknost, fosforeskující vzdálená exotika, pouhá anekdota i jednodechý faulknerovský proud se spojují v břesknou polyfonii s nostalgickým západem slunce v pozadí. Márquez celou svou bytostí píše proti smrti, proti všemu nekrofilnímu, co chce ovládat „svůj vlastní prostor ticha, své vlastní zmrtvělé povětří, svůj zastavený čas, své bludné moře“. Český čtenář bude mít chválabohu brzy možnost opatřit si Márqueze celého…
Jiří Zizler
Tereza Boučková
Rok kohouta
Odeon 2008, 332 s.
Další autobiografický román Terezy Boučkové rámuje, jak název – s přihlédnutím k autorčinu příjmení za svobodna i k jejímu zvířeti v čínském horoskopu – napovídá, znamení kohouta vládnoucího v době vzniku knihy. Spisovatelka se v ní potýká s tradičními literárními problémy – s neschopností psát (spojenou s nedostatkem sebedůvěry a patřičným uměleckým i finančním ohodnocením jejích scenáristických snah) a s takzvanou krizí středního věku (rozkolísáním ženského sebevědomí). Skutečnost, že profesní i lidská stránka hrdinčina života nejsou naplňovány podle jejích představ, zde má ovšem důvody veskrze netvůrčí, neboť vyplývá z pokusů vyrovnat se s kriminálním chováním dvou adoptovaných, dospívajících synů. Stejně silný jako příběh je, jak bývá u Boučkové zvykem, způsob jeho vyprávění. I tentokrát, přestože s menší razancí, jíž si zřejmě vyžádal větší a košatější rozsah prózy, v něm autorka spojuje věcný, ale dojemně vypointovaný přístup se zkratkovitým vyjadřováním, rychlými proměnami scén a hlavně s ironií, která hezké i hořké zážitky oprošťuje od známek naturalismu a podbarvuje je typicky ženským smyslem pro paradoxnost života. Že se jedná o spisovatelčino zatím nejlepší dílo, dokládá i fakt, že se v jejím „románu o románu“ setkává osobní historie s objektivními dějinami, což ovšem pro českou společnost nevyznívá příliš lichotivě.
Lenka Jungmannová
Frank O’Connor
Můj oidipovský komplex a jiné povídky
Přeložila Kamila Weiserová
Olympia 2007, 349 s.
Pokud vám učarovaly Hemingwayovy povídky, určitě si nenechte ujít soubor Můj oidipovský komplex. Zdánlivě jednoduché zápletky a nezajímaví hrdinové, historky, které začnou uprostřed a skončí, aniž by se vlastně něco stalo, a přesto čtenář neodolá a přečte další. Příběhy hemingwayovského typu ovšem nejsou jediné, co kniha nabízí. Onen oidipovský komplex v titulu knihy rámec daný Hemingwayem překračuje. Autor nás zavádí do světa pětiletého chlapce, který najednou musí bojovat o přízeň své matky s vlastním otcem. „Otec byl v armádě po celou válku, takže do svých pěti let jsem ho moc nevídal, a co jsem viděl, to mi nedělalo starosti. Objevoval se a mizel záhadně jako Santa Claus.“ Jednoho dne Santa přišel a už neodešel. Obrátil svět pětiletého chlapce naruby. A připravil ho o veškeré výhody, které si u matky vydobyl. Ve chvíli, kdy dospělí oslavují mír, vyhlašuje Larry svému otci válku. Tak jak to pětileté dítě dovede. Vypravěč zachycuje dění kolem sebe očima dítěte, bezelstně, tedy komicky: „‚Nesmíš si hrát s tatínkovými hračkami, pokud ti to sám nedovolí, Larry,‘ řekla matka přísně. ‚Tatínek si také nehraje s tvými.‘ Z nějakého důvodu se na ni otec podíval, jako by ho udeřila, a potom se zakaboněný otočil. ‚To nejsou hračky,‘ zavrčel a sundal krabici opět dolů, aby se přesvědčil, že jsem z ní nic nevzal.“ Dětskýma očima se autor podívá na svět ještě několikrát a vždy to stojí za to.
Dominika Pospíšilová
Petr Maděra
Černobílé rty
Protis 2007, 177 s.
Novela, báseň v próze, detektivka, horor – to vše se ukrývá v Černobílých rtech Petra Maděry. Na pozadí milostného příběhu se nám otevírá svět nevidomých. Svět bez přetvářky, nabitý touhami a pudy. Na rozdíl od dětské hry jsou zde slepou bábou ti, kdo vidí. A čím lépe vidí, tím více jsou slepí. K sobě samým, ke svému nitru i k nitru ostatních. Na internátní školu na Malé Straně v Praze přichází vychovatel Jiří. Sblíží se tu se slepou chovankou Zuzanou alias Luisou. Od začátku čtenář tuší, co přijde. Zničující láska. Zuzana před Jiřím něco tají, snaží se mu to ale sdělit pomocí šifer ve fotografiích, denících, básních. Z Jiřího se tak stává detektiv hledající Zuzaninu skutečnou tvář. Postupně zjišťuje, jak sexuální pudy převracejí naše životy, jak jsme proti nim bezbranní. Autor jim dává podobu vlčáka, čímž ještě umocňuje jejich zvířeckost. Na pozadí této dějové linie je vykreslena atmosféra staré „černobílé“ Prahy. Dvojbarevnost, jakýsi protiklad, působí i v jazyce. Impresionistický, básnický popis Prahy kontrastuje se strohými realistickými dialogy, dějem i popisem internátu. Pokud se ale objeví Zuzana, vše se změní. Strohost mizí a ona jako by s sebou přinášela vznešenost hlavního města. Slabinou knihy jsou pasáže, kde se autor snaží právě o patetické vyjadřování. Místy totiž působí až vyumělkovaně a nepatřičně.
Kateřina Kubová
Brian Azzarello, Eduardo Risso
100 nábojů 2 – Záblesk druhé šance
Přeložil Petr Zenkl
BB art, Crew 2008, 224 s.
Objem druhého dílu noirové komiksové série 100 nábojů se oproti tomu prvnímu téměř zdvojnásobil a potvrdil její kvality. Scenárista těží ze stejného čtenářova očekávání jako u první knihy. Co provedou další ztroskotanci s bouchačkou, 100 náboji a důkazy proti člověku, který může za jejich zmařený osud? Azzarello se zaměřuje především na špatné a ještě horší vlastnosti lidí žijících na okraji. A protože je skvělý vypravěč, dokáže čtenáře v pouličním svinstvu vyválet a ukázat mu, jak to na americkém předměstí chodí. To, co však stojí v pozadí úspěchu, je postupně odhalovaná konspirační zápletka, v minulém díle pouze naznačená. Ta je tu umně propojena s realistickými příběhy lidí ze dna společnosti. Tady totiž nejde v první řadě o krev a akci, ale o krutost. Postavy mají svoji sílu především díky skvěle odpozorovaným dialogům. Z původního, mnohým nesrozumitelného slangu originálu sice mnoho nezbylo a obličeje postav v Rissových kresbách splývají, ovšem emoce tu jsou vykresleny na výbornou. Všichni ti odpudiví gangsta a sexy chicas jsou nepřehlédnutelní. Intriky se vrší jedna na druhou a odkrývá se jen tolik, aby vás to patřičně navnadilo. Přitom pořád není jasné, kdo tahá za nitky a pro koho agent Graves a spící zabijáci makají. V Záblesku druhé šance se objevují postavy z prvního dílu a ukazuje se, že náboje nebyly rozdány náhodně.
Vojtěch Čepelák
Ellen Schreiber, rem
Pokrevní příbuzní – Upíří polibky 1
Přeložila Jana Tučníková
Zoner Press 2008, 128 s.
Erin Hunter, Dan Jolley, James L. Barry
Ztracený válečník – Válečníci 1
Přeložila Jana Tučníková
Zoner Press 2008, 96 s.
Japonská manga už dávno nevzniká jen v Japonsku. Zjednodušená kresba, postavená především na zobrazení emocí hrdinů, zaplavila USA i Evropu a vyvíjí se víceméně odděleně od ostatní komiksové tvorby. Nakladatelství Zoner Press již vydalo knihu, která vás naučí, jak takovou mangu kreslit, a teď přináší první díly dvou sérií, které vznikly mimo Japonsko, nicméně vyšly ve spolupráci nakladatelství TokyoPop a Harper Collins. Jak již bylo řečeno, manga je o emocích, a tak není divu, že ji mají rádi i příslušníci hnutí emo. Pokrevní příbuzní pak mají emařku hned za hlavní hrdinku. Temně oblečená dívka (autorka série se nám snaží namluvit, že na rozdíl od blondýn, které ji obklopují, má svůj styl) tu prožívá svůj milostný vztah s upírem. Vzhledem k tomu, že je komiks určen především mladší generaci, je to upír spanilý, romantický a krev zřejmě vůbec k životu nepotřebuje. Inu, láska. O málo lepší je série Válečníci, popisující osudy kocoura, který se z divokého zvířete stane domácím mazlíčkem. To se mu příliš nelíbí, a tak se rozhodne vrátit zpět do přírody. Naivní příběh je postaven na klišé romanticky-divoké přírody. Zlatý Modroočko!
Jiří G. Růžička
Raymond Smullyan
Satan, Cantor a nekonečno
Přeložil Petr Hromek
Mladá fronta 2008, 270 s.
Raymod Smullyan je i u nás znám díky několika knihám zábavných logických hádanek a hříček. Jeho poslední česky vydaný text je opět hravý, najdeme zde šílené roboty, čaroděje i padlé anděly – a mezi tím i solidní porci netradičním způsobem podané logiky a matematiky. Začátek lehce opakuje autorova oblíbená témata o ostrovech obývaných poctivci, kteří vždy říkají pravdu, a padouchy, kteří vždy lžou. „Triky“ (Smullyan se mj. živil i jako kouzelník) pak ale postupují stále do větší hloubky. Další text je přece jen trochu náročnější (lze ovšem i přeskakovat), obsahuje formalismy, čtenáři se hodí mít trochu programátorské myšlení. Pomáhá mj. i pečlivý překlad. Text je stále prokládán úlohami a jejich řešeními. V populárních knihách o matematice se často setkáváme s několika problémy, třeba s porovnáváním různých nekonečen, s pokusem přiblížit otázky pravdy, rozhodnutelnosti a dokazatelnosti (Gödelovy objevy, kterým se Smullyan speciálně věnuje v jiné své knize Navěky nerozhodnuto). Smullyanův text také dojde k těmto základům, „filosofii“ matematiky. Oproti jiným titulům postupují jeho výklady často z jiné strany; to je v situaci, kdy mnohé populárně--vědecké tituly působí dojmem, jako by od sebe příslušné postupy neustále opisovaly, osvěžující. Závěrečné Smullyanovo poučení? „I padlí andělé mohou mít užitek z dobrého kurzu matematické logiky.“
Pavel Houser
Jan Galandauer
6. 7. 1915 – pomník Mistra Jana Husa, český symbol ze žuly a bronzu
Havran 2008, 163 s.
Historik Jan Galandauer proměnil dávno zašlé politické, veřejné a publicistické spory o podobu a umístění Husova pomníku v Praze v minuciózní a brilantní dílo o době mezi rokem 1889, kdy na českém zemském sněmu proběhla slavná debata o Husově významu, a rokem 1918, kdy došlo ke stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. V historikově díle se pak sebevětší veřejné bouře ustalují v nuancované kontury obrazu té doby, což je výsadou jen skutečně vynikajících historiografů. Jen publicisticky na okraj je možno vyslovit předpoklad, že podobně tragikomicky bude vyznívat „náš“ zápas o Kaplického letenský blob za pár desetiletí, až se nějaký budoucí Galandauer pokusí rekonstruovat naši přítomnost. Hned v úvodu této práce se demonstruje ironie dějin, když Velká válka upozadila slavnostně očekávané odhalení Šalounova pomníku v den pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa natolik, že se tato nejvelkolepější oslava češství smrskla na epizodní shromáždění před Brožíkovým obrazem v zasedací síni Staroměstské radnice. Svůj historiografický obraz sestavil Jan Galandauer do šesti faset: věnuje se Husovi jako jednací agendě zemského sněmu 1889, sporům o umístění Husova pomníku, okolnostem a průběhu položení základního kamene v roce 1903, anatomii oslav 6. července, okolnostem budování Šalounova pomníku a „druhému životu“ Jana Husa. Kompozičně zdařilé a heuristicky podložené dílo!
Michal Janata
Giulio Andreotti
Matteo Ricci – jezuita v Číně (1552–1610)
Přeložili Josef Koláček, Lucie Olivová
Refugium Velehrad-Roma 2007, 112 s.
Olomoucké nakladatelství Refugium věnuje ve své přední ediční řadě Societas velký prostor jezuitským misionářům. Vedle kupř. Františka Xaverského, jenž byl představen roku 2005 výborem z korespondence, přibližuje v dalším svazku jiného jezuitu, který spojil svůj život s Orientem. Populárně laděná monografie italského politika Giulia Andreottiho podává na ploše necelých osmdesáti stran svižně psaný a čtivý životopis slavného Mattea Ricciho, jehož působení v Číně mělo nezastupitelný vliv na christianizaci tohoto asijského císařství. Jako úvod do Ricciho díla Andreottiho kompilující práce jistě dobře poslouží, nicméně postrádá hlubší vhled do teologické a misijní problematiky a zapojení do dobových souvislostí je také poněkud mělké. Autorovo nezastírané okouzlení Ricciho osobností jej svádí k nekritické adoraci, některá jeho hodnocení, týkající se např. misijního působení jiných katolických řádů v Číně, jsou zase naopak přehnaně odsuzující. Je škoda, že se Refugium nepokusilo představit Ricciho nějakou jinou, zasvěcenější monografií (případně sborníkem studií různých autorů, řešících různé oblasti misionářova života a díla) nebo antologií z jeho děl. Andreottiho životopisnou fresku doplňuje významný Ricciho spis Rozprava o přátelství, duchaplná sbírka myšlenek a aforistických glos na řečené téma, přeložený z čínštiny (v níž jej Ricci napsal) sinoložkou Lucií Olivovou.
Karel Kolařík
Zuzana Parusniková
Rozum, kritika, otevřenost – živý odkaz filosofie K. R. Poppera
Filosofia 2007, 336 s.
Jako jistou alternativu k evropské logocentrické tradici můžeme vnímat Popperův koncept nefundační racionality. Derridův logocentrismus postavil do středu filosofického bádání rozum jako základní entitu pravdy, nehybné centrum, které je významně ovlivněno komplexitou jazyka. S tím Popper nesouhlasí a zákonitosti jazykového systému nahlíží opačně. Vypracovává vlastní koncept racionality, která nevede k odmítnutí univerzální autority rozumu, ale k odmítnutí rozumu legitimovat sebe či cokoliv jiného. Tato koncepce negativního rozumu má však svá úskalí. Popper se ve světě objektivního vědění pokouší dosáhnout vědění bez subjektu, neboť v jeho teorii poznání není subjektivní zkušenosti. Najít možný balanc mezi věděním bez subjektu a říší objektivního vědění se mu ale nedaří. Nerespektuje jednoduše známý fakt, že dílo přesahuje vlastní subjekt, lépe řečeno nese s sebou jiné kvality, než jaké mu subjekt přiřkl, a vymyká se jeho bezprostřední kontrole. Vymýšlení tří typů odlišných světů se pak jeví jako motání se v kruhu. Cíl publikace je zřejmý: představit Poppera jako filosofa, který způsobil paradigmatickou revoluci v metodologii, epistemologii a obecněji i v pojetí rozumu. Je pouze na čtenáři, zda na tato tvrzení souhlasně kývne a pustí se lačně do čtení, anebo si, u vědomí filosofie Popperových učitelů a ostatní dostupné literatury, pomyslí, že jeho rozvíjení teorií je trochu samoúčelné.
Zuzana Malá