Hladovka aktivistů Jana Bednáře a Jana Tamáše za veřejnou diskusi o radaru vyvolala pochybnosti. Právem: hladovka je depolitizací protestu, přesunem debaty ze sporu o obecné a společné dobro k diskusi o dvou konkrétních lidech. Hladovka, legitimní v extrémním případě průniku politiky do osobního života (političtí vězni) či v případě osobně pociťované zodpovědnosti (Gándhí), je sotva přijatelná v běžném politickém sporu. Představuje mučednickou formou privatizace protestu, neboť jej mění v osobní aktivitu těch, kteří jsou ochotni obětovat vše, těch, které většina nemůže následovat. Přesun od politického k osobnímu také umožňuje (ale rozhodně neospravedlňuje) i agresivní útoky, jakých jsme byli svědky v Lidových novinách od Martina Zvěřiny a Jana Rejžka: první z nich označil hladovku za formu terorismu, druhý svým obvyklým publicistickým stylem na úrovni sprosťáka ze čtvrté cenové naplánoval pohřeb obou aktivistů. Nasazovat v prostředí, kde tyto ubohosti tiskne deník Peroutky a Čapka, zdraví v úsilí o veřejnou debatu, je – Tamáš s Bednářem prominou – holý nerozum a naivita.
Ondřej Slačálek
Byly doby, kdy byl rock nebo blues spojen nejen novým typem hudby, ale i s postojem nebo způsobem života. Ještě na konci devadesátých let se křaplavý hlas Toma Waitse nesl kanceláří běloruských opozičníků. Nelegální kopie tehdy právě vydané desky Mule Variations tam z Moskvy dorazila dřív než z Ameriky do Prahy. Beatnická stylizace, nálada vyvržence, drcený zpěv a doprovod vyvolávaly pocit, jako by Waits desku nahrával ve vedlejší garáži. Kdyby tak byla možnost si do nějakého malého klubu rovnou zajít na jeho koncert! O devět let později to v druhé polovině července bude v Praze opravdu možné. Jen musíte dopředu přes internet nahlásit své jméno, zaplatit až 3250 korun, u vchodu se prokázat svou občankou nebo pasem, prohledají vás a pak už jen usadí do plyšových sedaček v klimatizovaném paláci, který si pro své sjezdy postavila KSČ. Na obří scénu vystoupí vágus a bude vám něco zpívat o mořských pannách, srážkách vlaků a tarantulích. Možná si i vykouří cigáro, což ovšem v publiku radši ani nezkoušejte. Pořád máte ale na výběr. Buď Waitse sterilizovaného, anebo skutečný rockový dýchánek s tím starým známým u vás v garáži.
Filip Pospíšil
Systém dvojích cen – jedněch pro domácí, druhých pro cizince – byl v minulosti spojován především se zeměmi východní Evropy, s komunistickými zeměmi Asie a Kubou. Vlády „socialistických“ zemí na jejich obhajobu často tvrdily, že hotely, muzea, národní parky a další prvky infrastruktury financují místní lidé, a proto není důvod, proč by se měl nízkým cenám těšit i návštěvník z ciziny. V posledních letech se však ceny ve Vietnamu a Číně pro místní i cizince vyrovnaly. Zároveň ovšem „ceny pro cizince“ prožívají své zlaté časy v mnohých kapitalistických zemích jihovýchodní Asie – včetně Malajsie, Indonésie, Thajska a Kambodže – kde se zahraniční turista stává jakousi dojnou krávou či kráčejícím dolarem. Slavný národní park Kinabalu na malajském Borneu například účtuje za vstup místním návštěvníkům tři ringgity, zatímco cizinci musí platit ringgitů patnáct. Thajsko povýšilo téměř každý malý vodopád či kousek zachovalé přírody na národní park. Za vstup musí cizinci obvykle platit 400 bathů (asi 12 amerických dolarů). V Indonésii přijde vstup do architektonické památky první kategorie Borobuduru místní asi na 75 centů, zatímco cizince na 7 dolarů. V Kambodže se cizinec podívá do Angkor Watu za dvacet dolarů, zatímco místní většinou neplatí nic.
André Vltchek
Praha se zdánlivě otřásá ve změti paradoxů. V dubnu (10.–11. 4.) proběhlo na Akademii výtvarných umění sympozium (A)symetrické historie – zamlčené rámce a vytěsněné problémy, které především nastolilo otázky kolem toho, co to je a jak je konstituována uměnovědná antologie. Takto vzniklá paměťová databanka byla zkoumána a nahlížena jako politický nástroj retušující dějiny podle potřeby. Politické strategie v interpretaci umění? Zvykejme si, je to přece přirozené. Celý minulý týden (26. 5. – 1. 6.) hostila Praha již 7. ročník veletrhu umění Art Prague. Komerční akce byla tentokrát zcela otevřeně vystřižena podle základních příruček obchodního marketingu. Přehlídka galerií byla strukturována do pěti sekcí, nazvaných šťavnatou britštinou Art Prague Basic, Art Prague Sexy, Art Prague Cool, Art Prague Fresh, Art Prague Young. Sami vidíte, že než jako pisatel vyjmenuji všech pět podnázvů, pětkrát zopakuji slovo Art
Prague! Fikané. Ovšem kdybych byl galerista a ocitl se v sekci „Basic“, asi by mi to nebylo zrovna příjemné. Prague Sexy zní také velmi podivně. A kdo letos organizátorsky stojí za veletrhem? No přece ti, kdo ho ještě nedávno kritizovali. Další
nová přirozenost.
Petr Vaňous