Když jsme v minulém čísle psali o hladovce aktivistů Tamáše a Bednáře jako o formě politické privatizace hnutí proti radaru jeho nejodhodlanějšími členy, sdíleli jsme obavu mnohých protiradarových aktivistů, že kauza skončí „buď jako tragédie, nebo jako fraška“. Fraška je v takto postavené volbě úspěch: hladovkáři nejen nezemřeli, ale postavily se za ně četné osobnosti, které jim umožnily vycouvat a zachovat si přitom tvář. Uhl, Keller, Geislerová, politici sociálních demokratů a zelených: ti všichni se postarali, aby v očích veřejného mínění neskončili Tamáš s Bednářem jako fanatici (neboť pohrdat lidským životem, ať už svým nebo cizím, je definiční znak fanatismu) ani nevěrohodně. Nese s sebou tato dobrá zpráva i nějakou špatnou zprávu? Ano, hned dvě. Za prvé – privatizace protestu dále pokročila. Při hladovce má smysl pokračování právě jen od osobností a politiků, od lidí s vysokým mediálním kapitálem. Dvoudenní hladovka paní Novotné z Horní Dolní by kýžený efekt nikdy nepřinesla. Protest je tedy zase jenom pro někoho. Za druhé – hnutí muselo být zachráněno zvnějšku, čímž prokázalo svou nesamostatnost. Jak teď bude Tamáš kritizovat Paroubka, až ten protizákladnové požadavky zradí?
Ondřej Slačálek
Každá příležitost, kdy mohou zástupci utiskovaných skupin přednést před politiky a veřejností svůj vzkaz, je dobrá. Na konferenci Svědomí Evropy a komunismus, kterou na začátku června uspořádal v senátu Martin Mejstřík, se pokusili obrátit pozornost ke „svým nespravedlnostem“ předsedkyně exilové Rady Běloruské demokratické republiky Ivonka Survillová, evropský zástupce dalajlamy Ceten Samdup Čhökjapa nebo ruský novinář a bývalý disident Alexandr Podrabinek; bývalí čeští političtí vězni mluvili o nepotrestaných zločinech komunismu. Výsledek byl ale hluchý. Mejstříkův zarputilý boj s nebezpečím minulého komunismu je částí českých politiků i veřejnosti považován za bizarní charakterový rys, další částí za politicky nevhodný. Evropská veřejnost převážně nevidí důvod, proč se k nedávné minulosti sebemrskačsky vracet. A obětem současných autoritářských režimů zas moc nepomůže zřízení Evropského institutu paměti a svědomí, které navrhují organizátoři konference. Ti mají pravdu, že je nutno odsuzovat a připomínat zločiny komunistických režimů stejně jako režimu nacistického. Ale nasazovat současné zločiny v Číně, Koreji, na Kubě, v Bělorusku, Rusku či dokonce Sýrii (jak uvedla Jana Hybášková) na kopyto zločinů komunistických není projev snahy o pochopení a nápravu, ale ideologické zatuhlosti.
Filip Pospíšil
Soudce Cepl svým čtvrtečním verdiktem ve sporu představitelů justice proti Marii Benešové potvrdil jen to, co jsme všichni věděli. Povedená šestka nepřípustným způsobem zasahovala do trestního řízení, zneužila ustanovení trestního řádu o delegaci, když přenesla obvinění Čunka z korupce tam, kde byli k přáním mocných vstřícní a následně šikanovali každého, kdo si troufl o jejich postupu zapochybovat. Nepřekvapuje ani reakce premiéra Topolánka, kterému byl cit pro principy právního státu a nezávislost justice vždy cizí. Ani v nejmenším si s ním nezadal ministr Pospíšil, kterému musí být navíc zřejmé, že se stejně jako nejvyšší státní zástupkyně Vesecká a místopředseda Nejvyššího soudu Kučera v očích odborné veřejnosti definitivně odepsal. Příběh ovšem nekončí – můžeme očekávat, že bude putovat celou soustavou českého soudnictví – odvolání k Vrchnímu soudu, dovolání k Nejvyššímu soudu a možná i ústavní stížnost k Soudu ústavnímu. Kauza je vcelku jednoduchá – nepůjde o test z odbornosti našeho soudnictví, ale o skutečnou zkoušku jeho nezávislosti a mravní integrity. Pro Veseckou a její kumpány však už nebude výsledek jejich souzení ani to, jak dlouho ještě setrvají ve svých vrcholných funkcích, mít žádný význam. Oni prohráli už v okamžiku, kdy jezdili po republice a jenom „nezávazně tlachali o kauze Čunek“, jak své působení sami nazvali.
Pavel Matějka
Aleš Knapp se s umanutostí hodnou lepší věci již delší dobu věnuje kritice překladů románů Michela Houellebecqa. Jeho snaha zatím vyvrcholila v 11. čísle Tvaru, v němž nařkl překladatele Alana Beguivina z jazykového dryáčnictví a ignorování „elementárních pravidel erotické teorie i praxe“. Pozoruhodné na tom je, že jeho lexikálně zaměřená kritika je mnohdy mimo mísu jak v jednotlivostech (jak může slovo prstění pokládat za neologismus?), tak koncepčně: překlad u něj není interpretace, ale veraikon, přesný otisk původního textu do matérie jiného jazyka. Zcela ignoruje kulturní rozdílnost obou jazykových systémů, nutnou subjektivitu každého překladu (i mezi dvěma zkušenými překladateli bude u téhož textu jistý interpretační rozptyl) a hlavně český úzus: jakýkoli pokus o překlad vulgarit je přece vykolíkován českou slovní zásobou, která želbohu skoro nikdy není neutrální, ale buď medicínsky přesná, nebo šťavnatá až hanba. Jiří Levý i Jan Zábrana tvrdili, že kritiku překladů bychom měli přenechat lidem, kteří se překládáním neživí, ale Knappův příklad toto tvrzení přinejmenším zpochybňuje.
Viktor Janiš