Situaci v Kolumbii a vazbám mezi řadou členů tamní politické elity a pravicovými paramilitáry, napojenými na obchod s drogami, se věnoval 1. června madridský El País. Článek uvedl citát kolumbijského opozičního senátora Fernanda Crista: „Postrádáme odvahu uznat, že zde byli členové parlamentu zvolení krví obětí paramilitarismu“. Podle deníku tato slova ukazují, že mezi podstatné problémy země nepatří jen násilí levicového FARC a napjaté vztahy s Venezuelou. Je tu totiž i skandál zvaný parapolítica. Kvůli němu již ve vězení sedí 33 členů Kongresu, kteří podporují Američany (a tudíž i Čechy) chválenou Uribeho vládu, což není tak málo, uvědomíme-li si, že tamní zastupitelský sbor má 260 členů. Stíháni jsou i bývalí poslanci, starostové a vysocí státní úředníci, nemluvě o lidech z tajných služeb. Odstoupila i ministryně zahraničí. Jedna dotázaná analytička neváhala deníku říct, že celých „25 procent politické třídy v zemi je zpochybněno“ kvůli různé míře vazeb na samozvané bojovníky za svobodu a volný trh. Obvinění čelí žalobám za falšování voleb v roce 2002 i za přímou účast na vraždách politických odpůrců či únosech a likvidaci možných konkurentů. Ve vězení je i bratranec prezidenta Uribeho, senátor Mario Uribe. Senátor Mauricio Pimiento byl již odsouzen. Soud mu prokázal nátlak na voliče a zakládání polovojenských skupin. Obviněný se bránil, že jde o politický útok na prezidenta. I ministr vnitra se připojil, s prohlášením, že jde v případě obviněných často o „trýznění“ ze strany soudních tribunálů. Prezident pak alespoň opatrně vyzval soudy, aby to nepřeháněly, neboť by mohly otevřít brány „institucionální nestabilitě“. V parlamentu je však již připraven zákon, jenž by měl sankcionovat strany, které zařadily na kandidátky osoby spojené s organizovaným zločinem a paramilitarismem. Zřejmě ale neprojde, především proto, že obsahuje i klauzuli, podle níž by strana s více než 50 procenty poslanců zapletených do spolupráce s polovojenskými skupinami měla být zrušena. V takové situaci se totiž v Kolumbii nachází nejedna parlamentní frakce. Vláda navíc nyní potřebuje každého poslance, pokud možno na svobodě, protože chce prosadit referendum o změně ústavy, jejímž cílem je umožnit prezidentovi třetí mandát, což současný základní zákon nepřipouští. Vláda tak mluví – podobně jako třeba italský premiér – o tažení soudců proti demokracii a zvolené většině. Opozice naopak soudy chválí. Senátor Cristo řekl, že nejlepší politickou reformu v zemi provádějí právě ony.
Mediální vystupování prezidenta Cháveze se 1. června stalo tématem analýzy opozičního venezuelského deníku El Universal. Podle studie společnosti AGB Nielsen Media Research, vypracované na základě dat z posledních tří let, vypíná až 30 procent Venezuelců televizi v okamžiku, kdy se na ní objeví prezident republiky, přičemž právě tyto nečekané mediální vstupy jsou nedílnou součástí jeho strategie komunikace s veřejností. Demonstroval ji už při své vlastní inauguraci 4. února 1999, kdy se prezident ve státní VTV objevil celkem čtyřikrát a jeho projevy zabraly celkem 8 hodin a 14 minut. Od té doby až do 11. května letošního roku se Chávez ve VTV objevil 1710krát a jím „spotřebovaný“ mediální čas byl vyměřen na 1048 hodin, tedy 43 celých dní. Diváci ale zřejmě o tento aktivní styl mediální politiky příliš nestojí. Když prezident 13. února 2006 přednášel svou výroční finanční zprávu k parlamentu, tak televizi postupně vypnulo skoro 45 procent diváků. Projev přitom trval „slabých“ 6 hodin. Naopak, při přenosu vojenské přehlídky o měsíc později, kdy Chávez mimo jiné prezentoval upravenou státní vlajku a znak, byla sledovanost kontinuálně vysoká. Patrně se na tom dost podepsal fakt, že při této příležitosti mluvil Chávez jenom tři hodiny. Prezident si podle studie také nejraději vybírá prime time a večerní hodiny, kdy má ve zvyku trávit na obrazovce zhruba hodinu. A takové prezidentově televizní všudypřítomnosti napomáhají i některé zákonné nástroje. Všechna soukromá média mají totiž povinnost odvysílat až 70 minut vládních prohlášení či spotů týdně. Specifickým nástrojem vlády je pak pořad Aló Presidente, vysílaný od roku 2000. Zatímco první programy trvaly průměrně čtyři a půl hodiny, nyní dosahují délky skoro šest a půl hodiny. Nejdelší vůbec pak trval přes 8 hodin. A je to právě tento pořad, jehož prostřednictvím prezident mění ministry, oznamuje zásadní změny politiky a občas uráží, koho může. Avšak dopad státních médií je stále velmi slabý v porovnání s mocnými médii privátními. Sám Chávezův ministr informací Izarra upozorňuje, že 80 procent televizního a rozhlasového prostoru a publika mají ve svých rukou soukromé sdělovací prostředky. Jím vytyčený cíl dosáhnout „komunikační hegemonie“ tak rozhodně nebyl splněn ani náznakem.
Příprava nové ústavy, již nyní chystá zvolené Ústavodárné shromáždění, se 5. června stala námětem ekvádorského deníku El Comercio. Dokument, který je dílem levicové většiny, podporující prezidenta Correu, má přinést podstatné změny především v otázkách definice soukromého vlastnictví. Opoziční list upozorňuje, že ústava zatím trpí „obecnostmi“ a „neprecizností“, což si nutně vyžádá buď přijetí dalších konkrétnějších zákonných norem, nebo soudní spory o interpretaci. Nepřesnosti deník rozebírá právě na příkladech článků týkajících se vlastnictví. To má být podle chystané ústavy nejen soukromé, ale i „státní“ a „společenské“. Společenské vlastnictví je takové, jež „náleží všem nebo výrazné většině členů společnosti a jejím národům (míněni jsou příslušníci indiánských kmenů – pozn. autora)“. Jeho využívání je pak výsledkem kooperace „všech nebo výrazné většiny členů společnosti“. Deník samozřejmě kritizuje nedostatečnou definici a absenci precedentů v právní tradici při definování oněch většin. Rozpor je podle něj zakořeněn přímo v konceptu společenského vlastnictví, jež se prý fakticky nijak neodlišuje od vlastnictví státního, resp. při absenci explicitní definice je majitelem stejně stát. V případě vlastnictví státního pak deníku vadí přílišná snadnost, s níž by stát mohl sáhnout k vyvlastňování. To již není podmíněno žádným „společenským zájmem“, ale bude prý záležet čistě na vládním rozhodnutí. V případě soukromého vlastnictví má nová ústava prohloubit trend přítomný i v platném základním zákoně, totiž jeho podmíněnost „společenskou funkcí“. Ta se bude zakládat na sedmi elementech, mezi něž náleží „redistributivní spravedlnost“. Vlastnictví též nesmi „narušovat kolektivní práva“ a musí „podporovat mezikulturní soužití“. Ekvádor je totiž fakticky multikulturní společnost se silnou nehispanizovanou indiánskou komunitou. Podle deníku zde ale není jasné, zda se tyto formulace vztahují pouze k otázce vlastnictví půdy, kde může docházet ke střetu mezi indiánským komunitárním pojetím a zájmy investorů a podnikatelů, nebo zda se budou aplikovat i na jiné případy.