Péter Esterházy
Malá maďarská pornografie
Přeložila Anna Rossová
Mladá fronta 2008, 152 s.
Péter Esterházy rád variuje na témata rakouské moderní literatury a jedním z nich je i vídeňské téma potlačených elementárních pudů. Malá maďarská pornografie (1986), později včleněná do různorodého opusu Úvod do krásné literatury, se hemží trapnými historkami o pošramocených, zvrhlých či jen nezralých představách lidí, kteří si život většinou z prospěchářství omezili, o sexu. Zdánlivě bez ladu a skladu vrství autor nejrůznější scénky ze současnosti (z let osmdesátých), které prokládá hořkými anekdotami z padesátých let. Hlavními „hrdiny“ jsou většinou estébáci, milicionáři, jejich sekretářky, ba dokonce i Mátyás Rákosi (maďarský Klement Gottwald), vydávající se za pohádkového krále Mátyáse, jenž bohatým bral a chudým dával. Četba zanechává ve čtenáři především pachuť nedokonalosti, nedokončenosti a trapnosti. Jako ústřední motiv malé pornografie se jeví obecný nedostatek – z něhož plyne i neschopnost – lásky. Možná, že kniha je součástí Esterházyho vyrovnávání se s faktem, že jeho otec byl sveden k udavačství a po dvacet let znásilňován a placen Státní bezpečností. „Znásilnili mi tvář“, píše Gombrowicz ve své Pornografii... Nikdo neví, proč je středoevropská literatura pornografie plná. Možná jsou ti spisovatelé nějací vyšinutí. Možná bychom je neměli číst. Vždyť to jsou příběhy z jiných časů, z jiných měst. Anebo to může vážně být ještě stále, nebo už zase, i o nás?
Marta Pató
Byzantské legendy – výběr textů ze IV.–XII. století
Přeložili Emilie Bláhová, Zoe Hauptová, Václav Konzal, Ilona Páclová
Pavel Mervart 2007, 320 s.
„Mladý muž miloval mladou řeholnici a všude ji provázel – ona si ho dala zavolat a řekla mu ‚Co na mně vidíš tak krásného, že mne tolik miluješ?‘ Mladík pravil: ‚Tvoje oči. Vždyť ty mě svedly.‘ Když řeholnice uslyšela, že mladíka svedly její oči, uchopila tkalcovský člunek a vypíchla si je.“ I když nám to přijde docela drsné, nevylučujme, že tato historka může být pravdivá. Vzpomeňme na Origéna, který zaujal negativní vztah zase k jiné části svého těla. Chápání smyslu světa bylo radikální – asketové Symeón a Jan se zase modlili, aby si Bůh brzy vzal k sobě jejich matku a manželku, neboť jim z celého srdce přáli to nejlepší. Byzantské legendy slouží jako nevyčerpatelný pramen pro poznání křesťanství prvního tisíciletí, ale pozoruhodné jsou i z literárního hlediska – často groteskní příběhy jurodivých (těchto extravagantních blíženců chasidů či zenových mudrců) připomínají křesťanské dada, fantastický Život a skutky Makaria Římského místy asociuje Gulliverovy cesty či dokonce surrealismus a i jinde oceníme půvaby fabulace i zemitého hyperrealismu. Reedicí knihy z roku 1980 otevírá červenokostelecké nakladatelství Pavel Mervart edici Pro Oriente, která se bude zaměřovat na východní spiritualitu (vedle nakladatelství Refugium, specializujícího se však hlavně na Rusko).
Jiří Zizler
Leonard Cohen
Kniha toužení
Přeložil Miroslav Jindra
Argo 2008, 238 s.
Sám si skládá, sám si píše, div že si sám nečte – bylo by to veselé, kdyby to nebylo vážné, a svým způsobem i krásné; jenom nevím, proč místo „šoustání“ překládá M. Jindra „š---tal“. Tak vzácná prudérie! Že by už došoustal prérie a teď už jen š---tá? A jak chcete recitovat B-ží, pane C-hene? Přikrejte se koží: sex má být „s-x“? Svým způsobem je Leonard C-hen jistě zábavný chlapík, a když začne balit ženskou na kytaru – pankáči o tom vědí svoje! – určitě je z toho solidní kabaret; jen se mi zdá, když dělá tolik uměn, zda za to vůbec stojí? Když už důsledně, „opička“ by měla být „op-čka“, to už bychom ale chtěli příliš... Ale snad alespoň jedno L. C-hen dělá dobře: teď jde o to určit co. Jeho výtvarné práce jsou originální, tj. „nemastí“ je na kompu, což se cení; když zhlédnete leonardcohenfiles.com, možná uznáte, že ze současných muzikantů patří mezi absolutní špicu: namísto chaoticky vykalkulované komerce svá témata – ženu, kytaru, autoportrét, detail – zvládá s minimalistickým přehledem a s úsilím k jednoduchosti vyjádření. Maně přitom lze uvažovat, že k takovému výrazu směřoval s vědomím dobře uložené hřivny. Jistě, má své výše i níže – třebas báseň Tam u temných řek patří k tomu nejlepšímu asi, co se letos zjevilo. Orfický, nebo ariónský týpek je ten pan Leonard Cohen, pěkně beatnický…
Vít Kremlička
Paulo Coelho
Brida
Přeložila Pavla Lidmilová
Argo 2008, 240 s.
Nakladatelsky přifouklý román jednoho z nejprodávanějších autorů dneška následoval v jeho kariéře jako třetí v pořadí, hned po úspěšném Alchymistovi, a nevypsaná ruka je bohužel trošku znát. Brida, mladá Irka, se snaží proklestit životem a objeví v sobě skryté vlohy k čarodějnictví. A o jejím životním zlomu nám Paulo Coelho vypráví. Víc než Bridin příběh ho však zajímají věty, respektive jednotlivé výroky hlavních postav, vyslovené s až přílišnou jistotou. Skoro to vypadá, jako by si Coelho sepsal recepty v podobě kouzelných formulí, vět a hesel pro dokonale harmonický život v lásce a radosti a pak jen hledal příběh, který by to vše spojil. Jakmile to jako čtenáři pocítíte, příběh zeslábne a ztratí šťávu. Najednou na vás ze stránek zírají věty a snaží se vás chytit do své vševypovídající pravdy, jako by připomínaly sebrané moudrosti starých Římanů. Na druhé straně se musím přiznat, že mi tyto výroky pár dní kolovaly v hlavě, dokonce jsem si některé pro sebe mumlala pod fousy. Je v nich jakási naděje, dobro, možná snad i Bůh. A po pravdě, kdo dnes něco takového sděluje? Vždyť o zlu je tak snadné psát. Možná to je ten důvod, proč se dnes Coelho tak dobře prodává a proč si ho třeba i přečíst.
Ivona Turinská
Marie Hrušková
Tajemství starého dubu
Ilustrovali Andrea Sloupová, Jaroslav Turek
Mladá fronta 2007, 56 s.
Duby jsou stromy vytrvalé a odolné. Vydrží ledacos. Autorka použila historii jednoho takového stromu jako paralely k zlomovým událostem v našich dějinách, aby nejmenším čtenářům zmapovala složitý vývoj země stručně a srozumitelně. Ústy vypravěče kráčí jednotlivými staletími od dávných dob Českého království až k listopadové revoluci roku 1989. Každému století jsou věnovány dvě obsahově i výtvarně odlišné dvoustrany. První, poetičtější dvoustrana si všímá růstu památného „Žižkova“ dubu v průběhu času. Následující didaktická dvoustrana se snaží postihnout nejdůležitější historické události, jako vznik Karlovy univerzity, vynález knihtisku, bitvu na Bílé hoře, třicetiletou válku, stavbu Národního divadla, 1. a 2. světovou válku, okupaci 1968, první televizní vysílání v roce 1953 či revoluci 1989. Současně také zmiňuje nejdůležitější osobnosti té které doby. Pro snazší orientaci v čase slouží i měřítko, nápaditě protékající celou knihou na místě horního záhlaví. Památné stromy od nepaměti přitahovaly pozornost nejen umělců, poutníků a kronikářů. Je však zřejmé, že autorský záměr této publikace vychází z okruhů nikoli literárních, ale výchovně vzdělávacích. Tomu je plně přizpůsoben také jazyk vypravěče, nikterak vynalézavý, ale věcný, popisný až didaktický. A tak kniha o starém dubu pravděpodobně nalezne uplatnění zejména jako doplňková četba k výuce našich dějin pro nejmenší.
Magdalena Wagnerová
John Maddox Roberts
Saturnálie – S.P.Q.R. V.
Přeložila Petra Pachlová
Dokořán 2008, 254 s.
Někdo slaví Vánoce, někdo zimní slunovrat, staří Římané pak ve stejné době Saturnálie – svátky, kdy svobodní posluhují otrokům, lidé nosí masky a na pozadí erotického a alkoholického veselí, kdy neplatí zákony, dochází k vyřizování osobních účtů. V pátém dílu série se detektiv Decius Caecilius Metellus při vyšetřování vraždy svého příbuzného jako obvykle zaplete do vysoké politiky a taktéž jako obvykle se vděku nedočká. Na závěr vše musí vyřešit souboj s padouchem na Tarpejské skále, odkud se v Římě svrhávali zrádci. Vražednou zbraní je tentokrát jed (travičství měli Římané za obzvlášť odporný zločin, spadající spíše do kategorie černé magie), vyšetřování odhalí kromě dekadentních zvyků římských patricijek ještě mnohem starší archaický kult s lidskými oběťmi. Detektiv se pohybuje v prostředí bylinkářek, čarodějnic a věštkyň. Jedna z nich, jež mu předvídá dlouhý život, jej mimochodem o něj vzápětí připraví. Decius vše glosuje se skeptickou ironií přecházející v misantropii, ale i on ztratí nadhled. I přes motivy hrající tentokrát trochu na efekt se z hlediska čtenáře podobně jako v předešlých dílech jedná o výbornou zábavu; autor prostě umí psát vtipně.
Pavel Houser
KomiksFest! Revue 1/2008
Podzimní KomiksFest! se stal nejvýznamější komiksovou akcí u nás, když nahradil původní ComiCZcon, který byl přece jen určen relativně úzkému okruhu komiksových fanoušků. Pravidelné katalogy teď doplnil i letní speciál (zřejmě nostalgický odkaz na speciály ABC). V něm najdeme kromě textů samozřejmě komiksy, a to nejen české, ale i zahraniční. Asi největší peckou je ukázka z česky nevydané knihy Davida B. věnované adamitům. Nadprůměrný je i Mawilův Hitmän 2 – příběh spojující virtuální i reálný život hráče počítačové hry. Oba autoři byli ostatně hosty loňského KomiksFestu! Spíš jako komerční upoutávka vyznívá ukázka z Černé díry Charlese Burnse, která právě vychází. Své postavení jednoho z nejlepších českých komiksových tvůrců upevňuje Jaromír Plachý s detektivním příběhem ve stylu Agathy Christie, vylepšený o absurdní situace a černý humor. Velkým překvapením pro mne byl příběh Lukáše Bači Byl jsem malým princem, v němž autor odkrývá svou homosexualitu, ale také Jakub Adamů, vítěz soutěže Nakresli svůj příběh. Zdá se, že domácích autorů schopných nejen kreslit, ale i psát přibývá. O něco horší je část textová. Loňské vyhlášení cen Muriel nebo převzatý rozhovor s Davidem B. nejsou nejčerstvější, článek Tomáše Prokůpka o komiksových adaptacích básní z Kytice je možná až příliš specializovaný, kompilát z přednášek Jeana Auquiera zase skáče z jednoho téma na druhé bez zjevné návaznosti. Ve výsledku však příjemné letní čtení!
Jiří G. Růžička
Monopol 5/2008
Magazín, který vydává berlínská redakce již pátým rokem, se věnuje výtvarnému umění. Na více než sto šedesáti stranách najdeme množství kvalitních článků, rozhovorů, recenzí a reprodukcí uměleckých děl. Sporadická reklama se téměř výhradně týká uměleckého provozu galerií nebo muzeí. Monopol patří k těm periodikům, která si reklamní inzerenty pečlivě vybírají. Pod titulkem Není mnoho místa pro sentimentalitu najdeme rozhovor s Helmutem Langem. Bývalý módní návrhář odpovídá u příležitosti své první umělecké výstavy na dotazy Adriana Sacka. Současnou situaci ve světě umění a módy komentuje takto: „Naše společnost se v současnosti razantně mění. Zde není mnoho místa pro sentimentalitu. Je to pro nás výzva postavit se novým skutečnostem. Všechno je relativní a závisí na okolnostech. Momentálně vychutnávám svoji situaci, nemusím se zařazovat do žádného systému.“ Sběratel Christian Boros zakoupil a v muzeum přetvořil bunkr říšských železnic. Hitlerovi architekti, dva tisíce schovaných civilistů během spojeneckých náletů, váleční zajatci Rudé armády, východoněmecký sklad banánů, veletrhy se sexuálním zbožím, technoparty a sado-maso klub – to je stručná historie této budovy. Začátkem července zpřístupní majitel tyto prostory veřejnosti. Osmdesáté páté narozeniny klasika moderní malby Ellswortha Kellyho byly důvodem k dalšímu rozhovoru. Je zajímavé číst o jeho začátcích v Paříži, o vnitřních nejistotách a o jeho přání být neviditelný.
Martin Burian
Edward F. Malkowski
Před nástupem faraónů
Přeložil David Schmoranzer
Volvox Globator 2008, 396 s.
Autor knihy se prohlašuje za představitele nové generace egyptologů, kteří k dokazování své verze staroegyptských dějin využívají nové vědecké postupy a nebojí se provokativních teorií. Ve své knize se zabývá především stářím gízské sfingy, jíž na základě výzkumů eroze přisuzuje mnohem vyšší věk a vcelku vtipně odhaluje řevnivost mezi tradičními egyptology a hledači nových výkladů. Jeho teorie, omlouvané otřepaným „mnoho objevitelů bylo nejprve pokládáno za blázny“, jsou ale čím dál divočejší a mimo kulturní a historický kontext, jehož význam na jiných místech hájí. Tu a tam překroutí fakta: proč je „pravých pyramid“ (co to je, nevysvětluje) v Egyptě jen deset, nota bene těch nejstarších, dokumentujících všechny pokusy a omyly vedoucí ke slavné gízské trojici, Mekce všech hledačů tajemna? Velká pyramida je prý prokazatelně gigantická elektrárna, Texty pyramid v komorách sakkárských hrobek podle potřeby občas existují, jindy ne. A důkaz se občas změní v hada požírajícího vlastní ocas (skoro jako legendární southparkovské: „Drogy jsou špatné, protože jsou špatné.“), to je ale možná chyba nepříliš kovaného překladatele. Nakonec před námi vyvstane teorie o zapomenuté dynastické rase, která zmizela se zkázou Atlantidy, jejíž dědictví ale nacházíme v egyptských i mexických pyramidách, jakož i na další oblíbené záhadologické destinaci: terase v Baalbeku.
Petr Ferenc
H. G. Adler
Terezín – 1941–1945, tvář nuceného společenství
Barrister & Principal 2007, 1096 s.
Po čtyřletém úsilí brněnského nakladatele vyšla poprvé česky třídílná monografie o dějinách, sociologii a psychologii židovského tábora v Terezíně. Nucené společenství „viny“, jak ho Adler sám charakterizuje, autor detailně popsal a analyzoval před více než padesáti lety. Kniha Theresienstadt 1941–1945, která položila základy vědeckého bádání na poli dějin koncentračních táborů a dodnes významně ovlivňuje diskusi o holocaustu, byla publikována poprvé v roce 1955. Adler materiál pro kritickou reflexi každodenního přežívání v extrémních podmínkách táborového života začal sbírat ještě jako vězeň terezínského ghetta. Výsostný humanista, básník a spisovatel autentickou zkušenost s fungováním nacistické mašinerie objektivizoval a s chirurgickou přesností popsal mechanismy, jež její hladký chod umožnily. Adler prošel Terezínem, Osvětimí a záložními tábory Buchenwaldu. Precizně analyzoval nejen zločiny viníků, ale i „vinu“ obětí. Existence táborů byla podle něj podmíněna nejen krutým mixem ideologie a byrokracie, ale vyplývala přímo z moderního (mechanického) materialismu. Neboli do extrémů dovedeného vědecko-technického chápání světa. V tomto smyslu lze spolu s Adlerem jeho zkušenost zobecnit. Pokud rezignujeme na humanitu, pak je „nedůstojné bytí v pseudokolektivním zmasovění, v poddanství nebo otroctví“ stále možné.
Martina Křížková
František Schusser
Putování za růží a lilií
Veduta 2007, 296 s.
Publikace Františka Schussera vydaná českobudějovickým nakladatelstvím se značně vymyká současné domácí místopisné knižní produkci. V záplavě svazků sešitých horkou jehlou a bezostyšně kompilujících, „dekorovaných“ nekvalitními snímky a odbytou sazbou, překvapuje Schusserovo zasvěcené a dlouholetým archivním bádáním podpořené dílo především nezastíraným vroucím citem, který má autor k svému kraji, a velkou erudicí. Za drobnými profily měst, vesnic a vesniček, inteligentně komponovaných do mikroregionálních celků, vyvstává autorovo vyznání, podvědomě vtělené i do některých prvků jeho jazyka a stylu. Kniha provádí čtenáře krajem mezi Malší a Vltavou, každé obci je věnován stručný portrét, obsahující dějepisnou a demografickou sondu, případně i výklad jejího názvu a další informace, založené na dosavadní odborné literatuře a na vlastním zkoumání. Tyto medailonky doplňují delší historické črty reflektující významné události spojené s danými místy. Nejednou do střízlivě psaných textů proniká autorova intimní zkušenost, nesměle připomíná konkrétní osoby, setkání s nimi a vlastní zážitky. V těchto leckdy okouzlujících střípcích jako by se rýsovaly obrysy, dosud spíše tušené než přímo zřené, budoucích Schusserových pamětí. Jejich napsání by bylo nepochybně velkým přínosem pro regionální historii. Věřím, že se do nich autor časem pustí.
Karel Kolařík
Karel B. Müller
Politická sociologie – politika a identita v proměnách modernity
Portál 2008, 215 s.
Kniha docenta politologie Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze Karla Müllera je spíše kompendiem než původním dílem, anebo ještě spíše úvodem do politické sociologie pro studenty vysokých škol. Z tohoto hlediska je zavádějící podtitul, protože se o proměnách politiky a identity v rámci modernity nedozvíme nic, co by přesáhlo propedeutický rámec běžných skript. Že jde o tento druh textu, by nemuselo být samo o sobě nic špatného, pokud by to bylo přiznáno hned v úvodu a pokud by text nereflektoval „výstupy výzkumného záměru Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze“. Jde o solidní a spolehlivou propedeutiku, jejíž přínos zeslabuje přílišná míra zjednodušení výkladu, který se snaží být metodologickým i historickým průvodcem po disciplíně politické sociologie. Mnohá zjednodušení v této knize nelze připsat didaktickému zápalu pro jednoduchost, ale nedostatečnému autorovu vzdělání. Zejména výklad klasické demokracie v antickém Řecku je zavádějící a navíc pedagog poskytuje studentům nedobrý příklad netvůrčího zmocňování se témat, když se ve výkladu nějakého jevu upíná pouze na jednoho autora. Kniha je pak plná příliš odvozených výkladů, takže kromě skrovných poznatků studentům nedodává ani nutnou dávku odvahy k interpretačním výkonům. Touto didaktickou povrchností je však postižena bohužel většina textů nakladatelství Portál.
Michal Janata