ovšem

Ministryně obrany Vlasta Parkanová charakterizovala hladovku protiradarových aktivistů jako vydírání. Možná by se jí měl některý zvídavý novinář zeptat, jak by popsala chování svého vládního kolegy a po premiéru Topolánkovi nejvýše postaveného aktivisty pro radar, ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Ten totiž vydírá, že v případě nepřijetí smlouvy o radaru, který tu je podle jedné z jeho brilantních zahraničněpolitických analýz „pro strýčka Příhodu“, rezignuje na svou funkci. Geniálně tak převrací vztah mezi ministrem a stranou, která ho do funkce nominovala: za normálních okolností by měl hájit její priority, on ji však namísto toho tlačí k tomu, aby je změnila. Kdyby si to dovolil jiný ministr, patrně by už ani nedostal prostor sám rezignovat. Schwarzenberga k tomu ale nikdo patrně ani nevyzve, jeho Pražané mu rozumějí, léta si ostatně kupoval jejich přízeň investicemi do jejich ztrátového týdeníku Respekt. A ostatně ani lidé, kteří si bez něj už nedokážou ministerstvo zahraničí představit, nemusejí truchlit. Vzpomínka na vydírání rezignací téhož ministra v kauze Čunek dává tušit, že to s tím politickým odchodem nebude zas tak horké.

Ondřej Slačálek

 

Před dvěma lety došlo v dole, který patří firmě Lapindo Brantas, třicet kilometrů od druhého největšího města Indonésie Surabaja, k mohutné podzemní explozi. Následoval podivný přírodní fenomén –země začala chrlit miliony tun bahna, které zatopily desítky vesnic a přerušily důležitou železniční trať i dálnici. Desítky tisíc lidí ztratily střechu nad hlavou, stovky byly popáleny horkým bahnem. Lapindo Brantas je v podstatě rodinný podnik nejbohatšího muže Indonésie, pana Aburizala Barkie, který je zároveň paradoxně ministrem sociální péče. Vesnice i okolí táborů, v nichž uprchlíci žijí, jsou dodnes zatopené. Ve vesnicích se páchnoucí bahno usadilo natrvalo. Muži, ženy a děti žijí ve stanech a na tržnicích a čekají na odškodnění. Lapindo Brantas zatím zaplatila jen 20 procent škod, které sama odhadla na nerealisticky nízkou úroveň. Hráz kolem bahenního jezera se již několikrát protrhla a páchnoucí hnědá masa pokrývá stále větší oblast východní Jávy. Pan Nono ze zatopené vesnice Besuki, který již dva roky žije ve stanu se svou ženou a synem, však neztrácí svoji vlasteneckou vervu. „Jsem hrdý na to, že jsem Indonésan,“ sdělil mi. „Můj vůdce se mi snaží pomoci.“ Vůdcem je myšlen sám prezident Susilo Banbang Yudhoyono, blízký přítel ministra sociální péče, který i nadále pevně sedí ve své funkci.

André Vltchek

 

Minulý týden zemřel spisovatel a překladatel Zdeněk Urbánek (1917–2008). Na konci loňského roku při mé návštěvě Dublinu na něj zavzpomínal spisovatel John Banville jako na svého českého přítele. Právě Urbánek byl tajemným Zdeňkem v doposud česky nevydaných Banvillových esejích o Praze, knize Prague Pictures. Zdeněk Urbánek byl jedním z prvních signatářů Charty 77, překladatel Joyceových Dubliňanů nebo her Williama Shakespeara. Po roce 1968 musel kvůli zákazu publikovat pod jmény svých přátel. Svými činy za druhé světové války si vysloužil titul Spravedlivý mezi národy, na jehož základě se později stal také občanem Izraele. Na konci osmdesátých let vyšel v nakladatelství Sixty-Eight Publishers první díl jeho pamětí-esejů Stvořitelé času, který postupně doplnily ještě další dva díly. Vzpomínky na významné české spisovatele a intelektuá­ly budou ještě dlouho sloužit jako kronika své doby. V prvním díle Stvořitelů času Urbánek píše: „Pod ideologií volného trhu je možné o svobodu usilovat, ale psaním ani překládáním se vinou cen papíru, tisku a daní člověk neuživí. Jsem ovšem rád, že smím vycházet.“ A Urbánkovy knihy a překlady jistě dál vycházet budou.

Jiří G. Růžička

 

Pátek 13. června se stal smolným dnem v procesu schvalování Lisabonské smlouvy, tedy nástupkyni zkrachovalé euroústavy. Vyplynulo to alespoň z výsledků irského referenda a vyjádření tamního ministra spravedlnosti Dermota Aherna. Lisabonská smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 zástupci 27 členských států a měla vstoupit v platnost 1. ledna 2009 za předpokladu, že do té doby ji ratifikují všechny členské státy. Ratifikace ale proběhla jen zhruba v polovině z nich. A ve všech již zjevně nedoběhne. Během českého předsednictví tedy bude zřejmě pokračovat fungování EU podle stávajících pravidel a prohloubí se krize obsahu a identity Unie. Agónie další smlouvy, která se pokouší uspořádat evropské záležitosti, nepochybně potěší nacionalisty, ctitele ikony národní suverenity, radikální antiglobalisty či levičáky, ale i ty, kterým prostě vadí nesrozumitelné a komplikované dohody, pečené v zákulisí. Špatnou zprávou je naopak pro stoupence budování evropské identity a ty, kterým vadí současný nedostatek kontrolních pravomocí Evropského parlamentu nad unijní exekutivou. Nedokonalý projekt celounijní parlamentní demokracie se opět odkládá.

Filip Pospíšil