Francouzské deníky se v posledním měsíci začaly více věnovat blížícímu se francouzskému předsednictví Evropské unie. Zabývají se především vnitroevropskou diplomacií, kterou v předvečer francouzského předsednictví na mezinárodní úrovni vede prezident Sarkozy. O jeho snaze obnovit dříve silné francouzsko-německé spojenectví přinesl Le Monde 9. června informace v článku, který napsaly Cécile Calla a Marie de Vergès. Berlínské zpravodajky deníku okomentovaly situaci slovy německé kancléřky. Podle Angely Merkelové bude Německo posuzovat úspěch nebo neúspěch francouzského předsednictví podle odpovědi na dva problémy. Půjde o postoj Francie vůči energetické krizi a otázku osudu Lisabonské smlouvy. Německo totiž hodlá ve sjednocené Evropě nadále udávat krok ekologickým směrem a z boje proti globálnímu oteplování udělalo jednu ze svých mezinárodněpolitických priorit. Jako diskutabilní ilustrace o způsobu prosazování těchto priorit může posloužit německá reakce na snahu Bruselu znevýhodnit uživatele velkých vozů. I když německá vládní koalice stojí na ekologických pozicích, musí zároveň hájit zájmy německého automobilového průmyslu produkujícího právě velké vozy. Němečtí Zelení pak paradoxně argumentují faktem, že malé vozy tvoří většinu všech automobilů, proto je nesmyslné je jakkoli zvýhodňovat. V této pozici Německo logicky narazilo na zájmy jak Itálie, tak i Francie, tedy zemí tradičně produkující zejména malé vozy. Mezi další neuralgická místa německo-francouzských vztahů patří v předvečer francouzského předsednictví Evropské unie již diskutovaná otázka mezinárodní migrace. Zde se Německo obává, že se nakonec Francie nepostaví vůči návrhům Evropské komise tak tvrdě, jak v současnosti proklamuje, a ze svého návrhu zákazu legalizací během francouzského předsednictví nakonec ustoupí. Další příčinou neshod mezi Paříží a Berlínem je podle autorek textu nedávno proklamovaná vůle Francie znovu se začlenit do struktur NATO. V této souvislosti vyslovilo Německo obavu z očekávaných snah Francie využít této reintegrace k posílení role vlastního zbrojního průmyslu v rámci aliance. Posledním kritickým bodem současných německo-francouzských vztahů je pak společná hospodářská politika. V této souvislosti se poslanec za německé Zelené a někdejší ikona bouřlivého pařížského jara 1968 Daniel Cohn-Bendit vyhranil proti francouzské snaze stát se tahounem boje proti současné potravinové krizi. Francouzská politika subvencí zemědělcům není totiž z jeho pohledu dlouhodobě udržitelná. Podle Cohn-Bendita se tak může stát, že za několik let bude vyčerpaná Francie na kolenou prosit Německo o reformy, které v současnosti sama odmítá.
Zatímco Francii a Belgií otřásaly násilné stávky rybářů a řidičů kamionů, na řadě míst Maghrebu vypukly v prvních červnových týdnech nepokoje související se zdražováním potravin. Zprávy o nepokojích dokonce vytlačily z prvních stránek alžírských frankofonních novin El Watan informace o nových bombových útocích maghrebské odnože al-Káidy v Kabýlii. Deník přinesl ve vydání z 10. června rozsáhlou analýzu problému z pera Hassana Moaliho. Autor připomíná, že vlna „hladových bouří“ začala během května právě v Alžírsku. Odsud se na konci měsíce začaly nepokoje šířit do sousedních zemí, do Maroka a do Tuniska. Scénáře nepokojů jsou v případech všech tří zemí prakticky shodné. Proti drastickému zdražování potravin zde vychází do ulic zejména mladí nezaměstnaní. Ovšem vzhledem k tomu, že v Alžírsku existuje relativní svoboda shromažďování, nepokoje zde nezískaly tak násilnou formu jako v sousedních zemích. V Maroku a v Tunisku totiž demonstrace narazily na razantní reakci pořádkových sil. Střety v marockém Sidi Ifni za sebou podle nevládních zdrojů zanechaly osm mrtvých a přes čtyřicet zraněných, z nichž byla dobrá polovina na straně policie. Mladí nezaměstnaní zde původně na znamení protestu proti zdražování zablokovali vjezd do přístavu, který je hlavním ekonomickým centrem tohoto přímořského města. Obdobné incidenty propukly současně i v jihotuniském Redeyef, v oblasti bohaté na fosfáty. Ve srážkách s policií byl zabit nejméně jeden člověk a zraněno několik dalších. Tunisko drží se čtrnácti procenty nezaměstnaných primát mezi zeměmi Maghrebu. Podle autora je země jedním velkým vězením a současný bezpečnostní aparát čelí hrozbě skutečné armády nezaměstnaných. Moali uzavírá svůj článek konstatováním, že namísto společné hospodářské politiky tří sousedních zemí jsme svědky zrození společných výbuchů hněvu v sociální oblasti.
Červnové číslo měsíčníku Le Monde diplomatique přineslo mimo jiné článek loňského držitele ceny Hannah Arendtové Tonyho Judta Příliš mnoho šoa zabíjí šoa (Trop de Shoah tue la Shoah). Článek je přepisem přednášky, kterou Judt přednesl při příležitosti udělení ceny na konci loňského listopadu v německých Brémách. Tony Judt se v něm věnuje tabuizované otázce, která znamená ve „slušné společnosti“ automatické nařčení z antisemitismu. Ptá se totiž, jak se proměňuje způsob, jakým je připomínáno vyhlazování Židů. V úvodu své úvahy se Judt pozastavuje nad tím, že šoa neměla v období bezprostředně po druhé světové válce stejný význam jako v současné době. Ve snaze vysvětlit důvody, proč nebyla druhá světová válka automaticky spojována s „konečným řešením židovské otázky“, udává čtyři příčiny platné ve východní Evropě. Za prvé konstatuje aktivní podíl nežidovských obyvatel východní Evropy (Poláků, Lotyšů, Chorvatů a dalších) na vyhlazování Židů. Druhý důvod vidí v tom, že nežidovské obyvatelstvo východní Evropy trpělo za války obdobně jako Židé, a to jak ze strany hitlerovských, tak i stalinských armád. Třetím důvodem nedostatečné reflexe šoa ve východní Evropě v poválečném období je podle Judta to, že Stalinova válka proti Hitlerovi neměla v žádném případě „protirasistickou“ podobu. Pro sovětskou propagandu byla Třetí říše fašistickým a nacionalistickým státem, proti němuž byla vyhlášena „Velká vlastenecká válka“. Čtvrtý důvod vidí konečně Judt v tom, že ve většině zemí střední a východní Evropy následovala po hitlerovské okupaci okupace stalinská, což způsobilo, že vzpomínka na šoa ustoupila dalším traumatům. V západní Evropě došlo po válce k obdobnému vytěsňování vzpomínek. Zde bylo podle Judta hlavním důvodem nedostatečné vyrovnání se s pamětí kolaboračních válečných režimů. Judt pozoruje masivní nástup tématu šoa až v šedesátých letech, v souvislosti s legitimizací politiky Izraele. Byť nebyla genocida Židů v dějinách 20. století ojedinělým historickým faktem (sám vzpomíná vyhlazování Arménů a genocidy v Kambodži, Bosně a Rwandě), stala se od této doby synonymem absolutního zla a jakékoli tázání mimo rámec oficiálně uznané politiky paměti je okamžitě následováno obviněním z antisemitismu. Tony Judt hovoří v této souvislosti o viktimizaci, která znemožňuje části židovských elit uznat jiné než vlastní oběti. Na závěr své úvahy se pak ptá, zda je dnes v bezpečnější pozici Žid ve Spojených státech nebo Rumun v Itálii, Maghreban ve Francii či „cizinec“ v Dánsku.